Docela náhodná známost Kolektiv autorů

Docela náhodná známost Kolektiv autorů

SKUTEČNÉ KRIMINÁLNÍ PŘÍPADY

I.

M. Jedlička

Domů však nedošla

Pohořelice, ani ne třicet kilometrů na jih od Brna, se v pondělí probudily do mlhavého listopadového jitra.

Pouliční světla hasnou. Děti jsou už ve škole, jen tu a tam byste zahlédli siluetu chodce. Mezi nimi i muže s ráznými kroky. Je patrno, že spěchá. Konečně zabočí za roh. Ranní chodec zhurta otvírá dveře policejní služebny.

Pan Řehák je rozrušený. Něco se muselo stát! Dcera nepřišla celou noc domů, ještě nikdy to neudělala.

Jistě se jí přihodilo něco vážného!

Něco vážného… Proč myslet hned na nejhorší. Mohla třeba zůstat u mládence, zdržet se přes noc u ně

které kamarádky, nestihla se včas vrátit…

Kdepak! To rozhodně ne. Jitce je teprve šestnáct, žádnou známost nemá a kdyby se někde chtěla zdr

žet, tak by nám to včas řekla. A není ani v práci.

To už skutečně vypadá podivně. Muž ze stálé služ

by se ptá na podrobnosti, všechno si zapisuje. Tak tedy:

Jitka má důvěrnou kamarádku, je jí sedmnáct. Eva Kojzarová ze sousedství. Zatímco Jitka dělá v židlochovické továrně, Eva je v okresním městě, tedy v Břeclavi, a sem za rodiči dojíždí jen o víkendu. Vrací se do internátu vždycky v neděli večer vlakem o půl osmé a Jitka ji obyčejně doprovodí na nádraží. Na zastávku PohořeliceDvůr. Také tentokrát Jitka odešla Evu vyprovodit ale už se domů nevrátila. Jindy přicházela ještě před osmou, nyní už bylo půl desáté a dcera nikde.

Třeba se s někým zapovídala, utěšovala se manželka, ale nějak k jedenácté to už panu Řehákovi nedalo.

Hodil na sebe kabát a prošel celou tou cestou od domu až po zastávku. Marně.

Do rána oka nezamhouřil. Tak tedy žádá o pomoc.

Jestli se jí něco stalo…

Pohořeličtí volají kolegům do Břeclavi. Eva Kojzarová jim potvrzuje, že Jitka ji v neděli opravdu doprovodila až na zastávku. Šly jako obvykle po silnici. Po

čkala s ní na příjezd vlaku, ještě jí zamávala. Ne, nikdo s Jitkou na peronu nebyl, nikdo je nedoprovázel, s nikým podezřelým se cestou nesetkaly.

Bylo tedy jisté, že Jitka na zastávku došla, počkala, až odjede vlak ale pak jako by se do země propadla.

Opravdu je to podivné. Policisté hned jednají. Za účasti přivolaných vojáků prohledávají terén podél silnice mezi bydlištěm Řehákových a zastávkou

předpokládají, že se Jitka tudy opět vracela. Avšak po zmizelé dívce ani stopa.

Vyrojila se řada otázek i dohadů, nikdo nemohl vyloučit, že se mladá žena stala obětí zlého činu. A tak se případem začala zabývat kriminální služba.

Detektivové podrobněji hovořili v Břeclavi s Evou Kojzarovou. Ale ta opakuje jen to, co už předtím řekla. Ne, na Jitce nic zvláštního nepozorovala, předpokládala, že půjde rovnou domů. Kdyby totiž měla nějakou schůzku, a to s kýmkoliv, tak by jí to určitě řekla. Ani žádného chlapce nemá, to by se jí určitě svěřila.

A co takhle nepotkaly nějakého známého? Viděly někoho? Neoslovil je někdo? Ne… Jen cestou je předjel jakýsi cyklista a proti nim jela dvě nebo tři auta. Jinak nic. Ještě taková maličkost: když se pak dí

vala z okna vagonu a mávala Jitce, viděla o kus dál ve stínu nějakého muže, kdo to byl a jak vypadal, nemá ponětí.

Zena ze strážního domku u zastávky si na ty dvě dívky vzpomněla. Jedna nastoupila do vagonu, druhá jí zamávala a jak se vlak rozjel, tak odešla.

Prý po chvíli projelo kolem neosvětlené auto smě

rem k Velkému Dvoru, kde Řehákovi bydlí. Asi muselo někde Jitku předjet.

Předjet… A co přejet? Neosvětlený osobní vůz usmrtí osamělou dívku, řidič tělo naloží a odveze bůhví

kam jenže ono se mohlo stát cokoliv. Ta paní ze strážního domku také říkala, že právě v té době se na dvorku zuřivě rozštěkal pes. Proč asi? Co cítil? Co zaslechl?

Nikdo neví. Nikdo nic neví. Zůstávají jen dohady.

Listopadová noc na úterek nepřinesla nic nového, a tak hned ráno začala další pátrací akce. Ta první probíhala od železniční zastávky k Velkému Dvoru, tedy po trase, kudy se měla Jitka večer vracet. Novou akci směrovali na druhou stranu, tedy od zastávky na Přibice. Prohledával se terén po obou stranách silnice

a tentokrát…

Před desátou dopoledne, asi dvě stě metrů od strážního domku, našli v odvodňovacím kanálu mrtvou mladou ženu. Jitku Řehákovou. Zavražděnou. A tak přijeli specialisté z Brna, mezi nimi i major Vlastimil Boček.

Smrt je vždy ošklivá, ale… Ta štíhlá šestnáctiletá dívka ležela pod svahem asi pět metrů od vozovky s obličejem zabořeným do bahna, ruce za zády pevně spoutané provazem, částečně vysvlečená. Stopy po ranách, na krku ještě zřetelné stopy po škrcení.

V nízké trávě poházené prádlo, šaty, červený flau

šový plášť, hnědé kozačky o kus dál na svahu kožené pouzdro na klíče, avšak bez klíčů, poblíž černý hřeben a čerstvě ulomená větev z jabloně. V hustém bahně zůstalo několik otisků mužské boty, na první pohled hodně velké. Zhnědlá tráva na svahuje místy sešlapaná, zde asi došlo k potyčce s obětí.

Jak se brzy zjistilo, pouzdro na klíče a černý hřeben nepatřily Jitce. Ztratil je tedy vrah? A co ta silná větev z jabloně? Tu tady zanechal taky on? Ze žádného blízkého stromu nepocházela. Třeba by mohla něco napovědět tak jsme ten strom usilovně hledali, vybavuje si major Boček.

Našel se až na druhé straně od zastávky tedy mezi zastávkou a bytem Řehákových, asi tak sto metrů od strážního domku. Pod starou jabloní zůstaly nejen ulámané větvičky, ale i čepel kuchyňského nože bez střenky, pohozený nedopalek a celá cigareta Petra, zřejmě vytroušená.

Bylo pravděpodobné, že cigaretu, nedopalek i čepel nože zanechal u stromu muž, který zde ulomil a odtud odnesl jabloňovou větev. Jinak řečeno: vrah.

Mohlo se předpokládat, že právě tady pod tou jabloní číhal ve stínu na Jitku, čekal až se bude sama vracet. A pak ji zaskočil či vylákal, ale spíš násilím přiměl, aby s ním šla na druhou stranu. Anebo dívka poznala, že je zle, a utíkala před ním zpátky, snad chtěla doběhnout k strážnímu domku, ale on ji hnal dál.

Běžela o život, nikdo netušil, jaká drama se poblíž zastávky odehrává. Jen pes u strážního domku zuřivě štěkal… Ale kdo může vědět, proč takový pes štěká?

A tak to byl marný závod s časem a s vrahem. Dohnal ji, srazil ze svahu, strhal z ní šaty i prádlo, spoutal ji ruce za zády.

Ledacos potvrdila i soudní pitva. Předběžná zpráva přišla ještě večer. Jitka byla nejdříve brutálně znásilněna a ztrýzněna; svědčily o tom zhmožděniny na pravé tváři, rozražený ret, na hlavě podlitiny po úderech pěstí, oděrky a škrábance v obličeji i na rukou.

Zraněné děvče vrah potom uškrtil.

Nyní stereotypní otázka: Kdo je pachatelem? Místní člověk nebo přespolní? Znal se s Jitkou? Pravděpodobně ano, proto ji pak navždy umlčel. Patrně místní, neboť věděl, že až vyprovodí kamarádku, bude se vracet domů sama. Ale co když tady s ulomenou větví čekal na jakoukoliv ženu? Tahle verze se však jevila méně pravděpodobná.

Také jinak se na svůj čin připravoval. Vždyť si vzal provaz, nový provaz, odstřižený z klubka. Jednal zá

měrně a cílevědomě, věděl, po kom jde a jak to všechno udělá. A co se o něm ještě dalo říct?

Že vyniká silou, bránící se dívku snadno přemohl.

Musí být vysoký, napovídaly tomu boty číslo pětačty

řicet. Kuřák, má krevní skupinu AB. Zřejmě ztratil ko

žené světle hnědé pouzdro na klíče a černý hřeben.

Podařilo se získat i některé mikrostopy.

Když se to všechno sečetlo, přece jen vyšla určitá vodítka. Jenže pořád nebyl nikdo, s kým by se mohla porovnat.

Detektivové zatím vypátrali cyklistu, který obě dívky za tmy předjel, však si na to vzpomněl. Upozornil i na dva rozjařené mladíky, jak šli od města k zastávce, mohli se s Jitkou střetnout, třeba nastala potyčka…

Ne, tahle domněnka se mohla brzy vyškrtnout. Když je kriminalisté našli, ukázalo se, že potkali známého s autem a ten je odvezl do Přibic.

Zájem se stále upínal na muže, kteří se z nějakých důvodů mohli v neděli večer procházet po silnici u železniční zastávky. Tak se vyšetřovatelé dostali až na jistého Antoše.

Podezřelý muž přijel do Pohořelic autobusem včera deset minut po sedmé, vystoupil u křižovatky ale domů dorazil až o půl deváté. Navzdory tomu, že od té křižovatky by mu to mělo trvat domů nejdéle sedm minut.

Copak po celou tu dobu dělal? Všelijak se vykrucoval, vyloženě lhal, s barvou šel ven, až když seznal, že mu hrozí pěkná šlamastika.

Nu, cestou domů se ještě stavil u jedné známé… co všechno spolu měli nás už nezajímalo. Manželce pak řekl, že mu ujel autobus a musel pěšky. To se tak dě

lá, jestli to nevíte.

Nakonec zbyl jediný podezřelý, osmatřicetiletý podnikový řidič Andrej Vaněček, udělaný vysoký chlap, bydlel v ubytovně na okraji Pohořelic. Měl už za sebou násilné delikty a právě od pondělka nebyl k sehnání, prý je na služební cestě.

V neděli brzy z večera seděl podle svědka v restauraci U zvonu, ale nepil, protože měl venku svoje auto.

Vaněček odjížděl ještě před půl osmou, pak už ho nikdo neviděl.

Takže je na služební cestě… ale jeho modrá škodovka tady zůstala. Tak se na ni kriminalističtí technici hned podívali.

Na potahu sedadla vedle řidiče zjistili několik vláken druhově i barevně shodným s vlákny červeného flau

šového pláště zavražděné dívky. A ještě něco: v laboratoři shledali, že na Jitčině plášti zůstalo několik vláken totožných s vlákny hnědého potahu sedadla. Z

toho logicky vyplývalo, že Jitka seděla ve Vaněčkově voze. Copak k tomu řekne majitel škodovky?

Jakmile se Vaněček vrátil, rezolutně popřel, že by ten večer byl v restauraci U zvonu. Svědek si ho spletl bud s někým jiným, nebo zaměnil den. Každopádně v neděli večer byl až do deseti v Brně a opravdu, potvrdilo to nezávisle na sobě pět lidí. O jejich věrohodnosti nebylo pochyb.

Ale jak to bylo s těmi vlákny z Vaněčkova auta, se už nikdy nevysvětlilo. Snad někdy předtím Jitku skutečně svezl a teď o tom raději nechtěl mluvit.

Současně se další pátrací skupina snažila dostat k vrahovi jinak prostřednictvím těch věcí z místa tragédie: čepel kuchyňského nože, kožené pouzdro na klíče a černý hřeben. Vyptávali se kdekoho, ale kdopak si takových drobností povšimne. A vidíte!

Poslyšte, povídal závozník pan Hejra, já mám zrovna takovéhle pouzdro se zipem, jen se koukněte!

Tuhle jsem ho v hospodě málem sebral stejné mladému Velíškovi. Ale kdepak, on v něm klíče nenosí, má to pouzdro na drobný, wme?

Mladý Velíšek to je třiadvacetiletý Karel Velíšek odtud z Pohořelic, strojní zámečník, denně dojíždí do Mikulova. Otec jednoho děcka, ale další je na cestě.

Vysoký ramenatý chlapík, dosud žádný konflikt se zákonem.

Copak asi dělal v neděli večer?

Ale co, mávl rukou, vy mě asi podezříváte kvůli Jitce… chudák holka, já ji dobře znal, vždyť Řehákovi bydlí kousek od nás. Jenže to jste vedle a pak vykládal, že odpoledne byl na fotbale, večer s chlapy v hospodě a odtud šel po deváté domů.

Když se to s ním vše definitivně probíralo, začal ztrácet klid. A to pouzdro se zdrhovadlem na klíče, co v něm nosí drobné? No, někde je ztratil… To už mu z čela stékal pot. A ještě dřív, než se k Velíškům zajelo na domovní prohlídku, vrah všechno doznal.

Dávno po Jitce toužil, už několik měsíců… pak si na ni s klackem v ruce počkal. Co bylo dál, to už ani neví až jak nad ní klečel, tam u silnice, bránila se zoufale, ale dosáhl svého.

Pohrozila mu, že to všechno poví manželce. A on uvidí! Dostal strach, a tak ji uškrtil. Potom se vrátil domů, byl prý jako omámený. Teprve ráno mu došlo, co udělal… Odešel kus za město, v kapse zase provaz, ale teď na něco jiného… pro sebe. sadu uvázal na třešni oprátku oběsí se. Jenže provaz se přetrhl, další odvahu už nenašel a rozběhl se zpátky. Však na něho stejně nikdo nepřijde. Přetržený provaz se tam skutečně našel. I tenhle fakt byl uveden v obžalovacím spisu. Za brutální vraždu dostal patnáct let.

Aleš Pivoda

Nahá v mořském příboji

„Ta nová, Halka, už nebude dělat potíže. Je s ní amen!“

Dvaatřicetiletý elegán se zlatým řetězem na krku a masivním náramkem z téhož kovu na levém předloktí, blyštícím se stejným třpytem jako zlatý pečetní prsten na fešákově prsteníku, patřil k týpkům, které hned tak něco nerozhází. Zorán Lendák totiž stál v čele dobře organizované skupiny, která dodávala z Čech do Itálie a taky do Německa „zboží“ do několika tamních nevěstinců, a na takovém postu nemohl být vyjukaný poseroutka. Sdělení, které vyslechl z úst o deset let mladší Zuzany Ihlanské, jež obrazně řečeno představovala jeho pravou ruku, mu ale přece jen vyrazilo dech.

„Jak to, je s ní amen… Co to má znamenat?1*

„Má to za sebou, Zorané,” pohlédla mu do očí Zuzanina společnice, devatenáctiletá Romana Losinová. „Sám jsi přece říkal, že nás jednou všechny přivede do maléru, když se něco nestane. Tak ono se stalo,“ dodala nelítostně.

„Zatraceně! Řekne mi už někdo konečně jasně, co je s Halkou Kynšperskou?“ zasyčel Zorán Lendák a dusil v sobě rostoucí zlost.

„Je mrtvá. Utopily jsme ji,“ oznámila Zuzana Ihlanská suše, jako by sdělovala, že na rybím trhu v Lucce koupila k večeři mořskou štiku.

„Cože?“ vytřeštil Lendák oči jako pingpongové míčky.

„Prostě jsme se rozhodly, že tahle blonďatá krasotinka pro nás všechny, pro celý podnik, znamená permanentní nebezpečí. Byla tu sotva dva měsíce a po

řád se s ní táhly nějaké trable! A tak jsme ji s Rom

čou poslaly k čertu,” pokračovala Ihlanská nevzrušeně.

Mluvila čistou pravdu. Teď bylo ráno a pobřeží Ligurského moře zalévaly žhnoucí paprsky italského slunce. Jen pár hodin předtím, ještě za noční tmy, smýkly Zuzana Ihlanská a Romana Losinová na pláži Torre del Lago dvaadvacetiletou krajankou z Čech Halkou Kynšperskou do mokrého písku. Losinová ji zprudka chytila za dlouhé blonďaté vlasy a obličej jí přitlačila do mořské vody, jež omývala pobřeží a s hukotem se v pravidelně přicházejících vlnách valila od západu k pobřeží. Ihlanská držela zmítající se dívce ruce i nohy, lehla si na ni a vahou svého těla ji tiskla do písku.

Halka Kynšperská dlouho, zoufale a urputně bojovala o holý život. Proti dvojici ke všemu odhodlaných fúrií ale neměla naději.

Romana Losinová držela Halčin obličej pod hladinou vody, tlačila ho ze všech svých sil do zvířeného písku.

Pak se Halka Kynšperská přestala bránit i hýbat. Z úst jí vytékala podivná bílá pěna.

Svlékly ji úplně donaha. Vzaly její letní diskotékové šaty a kalhotky (podprsenku Halka Kynšperská nenosila, neboť tvar a pevnost jejích ňader ji k tomu nenutily), sebraly její módní boty povalující se opodál. Sňaly jí náhrdelník, náramek i všechny prsteny, na kterých si Kynšperská vždycky zakládala. Nehybnou dívku v Evině rouchu zanechaly na pláži a příboj si s bezduchým tělem pohrával jako s loutkou.

„Zbláznily jste se? Vám snad přeskočilo!“ chytal se Zorán Lenďák rozčileně za hlavu.

„Dělala jen potíže. I tobě!“ připomněla Romana Losinová.

„Především tobě, Zorané,“ přidala se Zuzana Ihlanská.

„Potíže dělala,“ připustil šéf party. „Ale tohle může být daleko větší malér. Mrtvá Kynšperská je horší než živá,“ stále se čílil. Ale to už obě ženy cítily, že Zoranův hněv slábne. Bylo zapotřebí něco udělat. Zareagovat na vzniklou situaci.

„Vezměte si pasy, nějaké prachy a zmizte odtud. A když říkám odtud, nemyslím jen Luccu a okolí. Vypadněte co nejdál.

Ztraťte se z Itálie a jeďte do Čech. Brzy se vám ozvu,“ nařídil pak už uvážlivě. „Kdo o smrti té potvory ví?“

„Jen my dvě. A teď ještě ty. Víc nikdo. Spolehni se!“

opáčila Ihlanská.

„Sbalíme se a do půl hodiny vyrážíme,“ hlásila Losinová snaživě. „Když jsi tak rozhodl, mizíme…“

Když 19. srpna 1993 objevil místní občan městečka Torre del Lago signore Nevio Chiesa v mořském pří

boji nahé tělo mrtvé, donedávna ještě zajisté atraktivní mladé blondýnky, a když svůj nález vyděšeně ohlásil na policejní stanici, byly už Zuzana Ihlanská a Romana Losinová s červeným Renaultem Mégane jen pár kilometrů od města Udine na cestě k hranič

nímu přechodu Tarvisio.

Halka Kynšperská maturovala na táborské střední ekonomické škole. V angličtině excelovala, byla nejlepší v celé třídě!

O dalších studiích nepřemýšlela, už dávno před maturitou ohlásila rodičům, kamarádkám a známým, že si dá dva měsíce prázdnin však to budou ty poslední v jejím životě! a pak nastoupí do zaměstnání.

Tak se taky stalo. V květnu 1990 si čerstvá absolventka ekonomické školy odnesla z důvěrně známé budovy obstojné maturitní vysvědčení, červen a červenec věnovala cestování za krásami naší země, koupání v rybnících i řekách, stanování, a taky pobyla pár dnů na venkově u babičky. V srpnu pak nastoupila do svého prvního zaměstnání. Stala se referentkou pro úsek logistiky v táborských kasárnách, což především dříve narozeným příbuzným musela objasňovat sdělením, že logistika je teď totéž, co u vojska za krále Klacka býval týl…

V kanceláři na armádním velitelství pracovala sleč

na Kynšperská skoro tři roky. V květnu 1993 dala Halka vojsku vale, což nepředstavovalo žádný problém, protože v kasárnách působila nikoli jako vojá

kyně, nýbrž jako občanská zaměstnankyně.

Kamarádka jí dohodila místo ve vyhlášené táborské kavárně Lužnice. Halka si záhy získala popularitu a oblibu mezi klientelou podniku. Jednak patřila mezi mladé dívky, jež dokážou rafinovaně zvoleným oble

čením přitahovat lačné zraky pánů všech generací a jsou tudíž nazývány kočka neboli kus. Jednak měla pro každého milý úsměv, přání dobré chuti a pozvání k další návštěvě podniku.

„Bože, holka, ty ses pro tuhle práci snad přímo narodila,“ říkávala jí její kolegyně Bára Kamanová. Měla Halku docela upřímně ráda, neboť byly témě stejně mladé a měly tudíž i společná přání i tajemství. Zkrátka staly se z nich opravdové kamarádky.

Avšak dlouho spolu v kavárně Lužnice nepobyly.

„Poslouchej, Báro… Mám životní nabídku. Šanci, jaká se nemusí opakovat. Pojedu dělat do Itálie. Co přesně? Přece servírku, jak jinak..špitla Halka jednoho dne. „Ten podnik je někde blízko moře. Dovedeš si to představit? Azurová voda, azurové nebe, pláž, slunce.

Ráj na zemi! Pojedu, vydělám si nějaké prachy. Chci si tady v Táboře hezky zařídit byt po pratetě, který jsem zdědila. Možná si koupím i auto…“ plánovala se vzrušeným očekáváním.

Den předtím totiž zažila Halka Kynšperská osudové setkání.

V kavárně Lužnice si jí všimla Zuzana Ihlanská. A okamžitě usoudila, že právě tahle blondýnka musí stůj co stůj posílit kádr kněžek lásky dirigovaný pasákem Zoraném Lenďákem

nejlépe v penzionu Antonella na předměstí italské

ho letoviska Lucca.

Se svým záměrem ovšem Halku neseznámila. Nechala ji při tom, že shání pohlednou mladou servírku, která se v zahraničí domluví a tudíž ani neztratí. Prostředí restaurace, klientelu, výdělky, město, jeho okolí a celé pobřeží Ligurského moře vylíčila Ihlanská tak věrohodně, že se Halka hned vzápětí pevně rozhodla dát v kavárně Lužnice výpověď a v nejbližším mož

ném termínu odjet za svým snem.

Bára Kamanová by naopak pracovat v Itálii nechtě

la. Jednak jí to nikdo nenabídl, a přesto tuhle šanci kamarádce z celého upřímného srdce přála. Jednak měla v rodném jihočeském městě vážnou známost a tím i perspektivu budoucího sňatku z opravdové lásky.

Posledního červnového dne roku 1993 se Bára s Halkou po skončené šichtě naposledy objaly, políbily se a vzájemně si popřály hodně štěstí. Pak Halka vykročila od kavárny Lužnice opačným směrem, než teď už bývalá kolegyně. Bára Kamanová nemohla tušit, že je to jejich definitivní rozloučení. V srpnu už Halka nebyla mezi živými.

Do letoviska Lucca přivezla Halku Kynšperskou červeným Renaultem Mégane osobně Zuzana Ihlanská. Mnohé z toho, co jí líčila nedlouho předtím, ještě doma v Táboře, a pak i cestou v autě, skutečně platilo. Azurová voda v moři. Azurové nebe, z něhož se na pobřeží takřka trvale smálo horké slunce. Pláž se spoustou svalnatých a osmahlých fešáků ráj na zemi. Jenže z penzionu Antonella, kde byla Halka ubytována a taky zaměstnána, se k moři muselo jet autem. A pěkných pár kilometrů.

Navíc hned na uvítanou se novicce dostalo od majitelky podniku signory Antonelly Maggiore plynnou angličtinou informace, že se s ní počítá také jako se servírkou, avšak především jako s dívkou, jež je pá

nům k dispozici pro erotické hrátky a potěšení. Ostatně, vše jí podrobně vysvětlí signore Zorán Lendák. Je to koneckonců Halčin krajan a má v podniku pod palcem všechny dívky.

Jestliže po přijímacím rozhovoru se signorou Maggiore přepadl Halku Kynšperskou nepříjemný a tísnivý pocit, setkání s panem Zoraném Lenďákem znamenalo šok. Novicka z českého jihu si uchovávala aspoň jiskérku naděje, že snad zcela neporozuměla angličtině paní majitelky penzionu Antonella. Rozhovor s vrchním pasákem Zoraném Lenďákem však jakékoli naděje razantně zadupal sedm sáhů pod italskou zem.

Halka Kynšperská stála před neúprosně tvrdou realitou. Musela vzít na vědomí, že ji sem Zuzana Ihlanská přivezla kvůli nejstaršímu řemeslu na světě. A aby jí snad nepřišla na mysl taková pitomost, že by se třeba mohla vrátit do Čech, zůstal její pas v ocelovém trezoru Zorana Lenďáka.

Chtěla si vzít aspoň den na rozmyšlenou. Jenže Zorán Lenďák se svou náhončí a nejbližší pomocnicí ji hned utáli, jakmile zkusila na to téma jen zavést řeč: „Není si co rozmýšlet. Atraktivní blondýnka s výstavním poprsím, to je tady hit. Začneš vydělávat ještě dnes večer!11

Lenďák jí taky rovnou nastínil způsob nakládání s penězi, na něž si dívka přijde díky svému mladému, pružnému tělu s žádanými tvary. Z výdělku jí náležela jen částka na zaplacení ubytování a stravy v penzionu. Ostatní liry, marky či dolary inkasuje Zuzana Ihlanská, která je pak odevzdává Zoránu Lenďákovi.

Halka nechtěla věřit svým uším. Tak tohle má být ta životní šance, jaká se už nemusí opakovat? Z referentky logistiky na velitelství armády, z oblíbené tá

borské servírky se stane děvkou…

A kdyby si jako služebnice sexu aspoň skutečně vydělala nějaký balík, vrátila by se za čas domů a nikomu by ani slůvkem neprozradila, jak vlastně k penězům přišla. Ale takhle? Zaplatí stravu, ubytování v penzionu a ostatní příjmy vyklopí té podvodnici a kuplířce Zuzaně… Kde je vidina nově zařízeného bytečku po pratetě? A kde vytoužené auto? Zkusila protestovat. Chtěla poukázat na podvodné sliby Zuzany Ihlanské. Na její líčení práce v penzionu Antonella, ve kterém nebyla ani zmínka o prostituci. Chtěla se vzepřít proti nestydatému okrádání, které tu zjevně bylo pravidlem.

Dostalo sejí jediné rady. Držet klapačku a nedělat potíže.

Nikdy si pak nezvykla na fakt, že muži, kteří sejí dotýkali, kteří jí líbali, laskali na nejintimnějších místech jejího těla, kteří do ní vnikali a pak vzdychali slastí, ji brali jen jako zboží.

V

duchu ty muže neskutečně nenáviděla. Čas od času se pokusila znovu protestovat proti vyděračské

mu systému, jenž v penzionu panoval. Vykoledovala si jen chlad ostatních dívek, které se od ní raději odvracely. Jedna z nich, devatenáctiletá Romana Losinová, jí jednoho dne sykla zle do očí: „Na co si to hraješ, ty krávo? Myslíš si snad, že jsi něco víc než my ostatní? Blonďatá fajnovko! Nemám tě ráda. Nikdo tě tu nemá rád, rozumíš?“

Po měsíci se Halka Kynšperská pokradmu vytratila z penzionu Antonella a vydala se pěšky k autobusovému nádraží. Pevně se rozhodla najít policejní stanici a ohlásil tam, co se jí přihodilo. Od personálu i od některých hostů ovšem párkrát slyšela cosi o dost blízkých vztazích signory Maggiore a místních poldů v Lucce. Proto dospěla k názoru, že bude lepší dojet autobusem do vzdálenější Pisy a tam, ve městě pod šikmou věží, vyhledat komisařství.

Byla to Romana Losinová, která po Halce už nějaký čas pásla. Která čekala na její chybu. Na důvod, proč si s ní vyřídit účty.

A dočkala se. Pokus nepozorovaně se vytratit Halce nevyšel. Losinová ji zpovzdáli sledovala až k autobusu. Z telefonní budky pak zavolala do penzionu Zuzaně Ihlanské. A ta dala zprávu Zoránu Lenďákovi.

Pasák měl přesné informace. Věděl, kterým autobusem Kynšperská z letoviska odjela. Znal i cílovou stanici. Byl na konečné v Pise se svým černým mercedesem a taky se Zuzanou Ihlanskou po boku dřív, než sem autobus dorazil.

„Nastup si,“ řekl ledově z okénka, když překvapená Halka Kynšperská míjela jeho vůz, a velitelským gestem ukázal na široké zadní sedadlo.

Cestou z Pisy do letoviska Lucca vládlo v mercedesu dusivé ticho. Málem se dalo krájet…

Jediným výsledkem Halčina marného pokusu vzepřít se byl zostřený režim a přísný dohled nad veškerým jejím počínáním. Ve dne i v noci. Romana Losinová (Halka se nikdy nedozvěděla, že to ona mě

la prsty v krachu jejího neúspěšného útěku do Pisy) se dobrovolně a ochotně ujala role očka a špeha.

Stihla „pracovať4 s klienty i dozírat na nepohodlnou vzbouřenkyni.

Toho večera, kdy přivezl Halku zpátky z města pod šikmou věží zpátky do penzionu Antonella, vyřkl Zorán Lenďák před Ihlanskou a Losinovou ta osudná slova, která si obě vyložily jako vybídnutí a souhlas s odstraněním Kynšperské. „Jestli se něco nestane, dostane nás jednou všechny do maléru.“ Tak to Lenďák řekl. A Zuzana s Romanou se rozhodly jednat.

„Ty, hele, Halko,“ oslovila 18. srpna 1993 ve večerních hodinách Kynšperskou docela nečekaně Romana Losinová. „Tuhle jsem na tebe docela vyjela… Asi jsem to přehnala, pochop, měla jsem ten den strašně protivného a oplzlého kunšofta. Štval mě a štval mě celý svět. A tys to odnesla. Tak sorry, holka, a do smrti dobrý, jo?“

Překvapená Halka jen tiše zírala. A zírala ještě víc, když Losinová pokračovala, jako když másla ukrajuje.

„Abys věděla, ani Zuza proti tobě nic nemá. Vážně!

Dneska spolu jedeme do Torre del Lago na diskošku.

Zorán o tom ví. V baru Rosalia tam dýdžej pouští ná

ramný pecky. Jestli chceš, můžeš s námi!“

Halka Kynšperská chtěla. Moc prahla po tom, slyšet konečně vlídné slovo, pěknou muziku, zatančit si. Zapomenout aspoň na jeden večer a jednu noc, že existuje nějaký penzion Antonella.

Pěkně se oblékla a dala si záležet na výběru minišatů, které jí slušely a zdůrazňovaly její jako vysoustruhovanou štíhlou postavu, pevná ňadra a nádherné dlouhé nohy.

Nalíčila se, na krk si zavěsila náhrdelník. Nezapomněla ani na zlatý náramek a prsteny. Obula si módní lodičky s jehlovými podpatky. Obě spiklenkyně musely uznat, že to Halce Kynšperské toho večera mimořádně seklo.

Diskotéka v baru Rosalia se vskutku vydařila.

Dýdžej byl v oslnivé formě, perlil a pouštěl jeden svě

tový hit za druhým.

Nápoje byly báječně míchané a báječně chlazené. Na parketu nebylo celý večer k hnutí.

Tři Češky odjížděly od baru až po půlnoci. „Což se takhle cournout po promenádě kolem moře? Svítí měsíc a hvězdy, vlny hučí, široko daleko nikdo… Romantika, jakou v Čechách nezažiješ!14 navrhla Ihlanská.

„Supernápad!“ nadšeně souhlasila Losinová. „Jdeme, holky!“

Souhlasila i Halka. Netušila, že s ní ty dvě hrají předem domluvenou ďábelskou hru.

Zuzana zaparkovala renault na kraji promenády.

Opravdu, v okolí nebylo živáčka.

Trojice česky hovořících dívek došla až k moři.

Halka se zula, svoje krásné lodičky nesla v ruce.

„A teď tě máme, mrcho,“ zaječela náhle nenávistně Romana Losinová a její prsty se zapletly do Halčiných světlých kadeří.

„Zdechneš tu! Už nám dál nebudeš pít krev. Bože, jak my tě nesnášíme,“ přidala se Zuzana Ihlanská a obě satorie strhly krajanku do mokrého písku. Halka pustila lodičky z ruky a za chvíli umřela…

Komisař Roberto Tarantini, který se v Torre del Lago chopil vyšetřování násilné smrti zcela nahé dívky, nalezené 19. srpna 1993 v mořském příboji pár metrů od písčité pláže místním občanem Neviem Chiesou, měl poměrně brzy jasno. Aspoň pokud šlo o příčinu smrti. Pitva jasně prokázala, že smrt mladé ženy nastala v důsledku udušení způsobeného utopením v mořské vodě. Vcelku snadno komisař zjistil i totož

nost mrtvé. Jakmile se v regionálním deníku objevil posmrtný portrét nešťastnice, záhy se na komisařství v Lucce přihlásil jeden z klientů penzionu Antonella a sdělil, že na devětadevadesát procent právě s touhle blondýnkou před pár dny… Jistě mi rozumíte, pane komisaři, jsme přece chlapi, že…

Signora Antonella Maggiore a stejně tak i personál podniku vzápětí komisaři Tarantinimu potvrdila, že mrtvá dívka byla v podniku skutečně zaměstnána jako servírka a také jako kněžka lásky. Avšak nedávno se ztratila a nikdo o ní neměl nejmenší potuchy.

Několik tanečníků v baru Rosalia si na atraktivní blondýnku vzpomnělo. O dio! Takové dívky se ani nedají přehlédnout!

Brzy komisař Tarantini věděl i to, s kým Halka Kyn

šperská v baru Rosalia pobývala a s kým odtud odcházela.

A tak do seznamu možných pachatelů vraždy přibyla i dvě jména českých občanek Zuzana Ihlanská a Romana Losinová.

Prostřednictvím Interpolu se šetření přeneslo k nám. Ihlanskou našli detektivové kriminální policie v Táboře. Losinová jim dala zabrat o kapánek víc. Pohybovala se převážně po Praze. A tam ji operativci kriminálky nakonec taky vypátrali a sebrali.

V létě 1994, téměř rok po násilné smrti Halky Kyn

šperské, uvalil soud na obě dámy lehkých mravů a černého svědomí konečně vyšetřovací vazbu.

Šetření se však protahovala a vleklo. Prahu a Torre del Lago přece jen dělí na devět set kilometrů a především dvoje státní hranice. Po dvou letech pobytu ve vazbě, během kterých státní zastupitelství stále marně čekalo na relevantní důkazní materiály, aby mohlo Ihlanskou a Losinovou u soudu obžalovat z vraždy, musely být obě z vazby propuštěny.

Soudní jednání ve věci vraždy Halky Kynšperské započalo až na jaře 1996. Senát však nedospěl k té

muž závěru jako státní žalobce, jenž pro obě mladé ženy požadoval adekvátní trest za vražedný čin. Muži v černých talárech spatřovali v počínání českých prostitutek na italské pláži u Torre del Lago jen ublížení na zdraví. Nepovažovali za jednoznačně prokázané, že by Ihlanská a Losinová skutečně chtěly Kynšperskou usmrtit. Podle soudu došlo na měsícem ozářené pláži k vzájemné potyčce, při níž Halka Kynšperská upadla do bezvědomí. „Bezvládně poté klesla, vdechla mořskou vodu a utonula,“ prohlásil předseda sená

tu. Proto soud poslal obě divoženky do věznice s ostrahou na sedm let.

Vrchní soud v Praze, jenž o tři měsíce později projednal odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvé instance, jeho verdikt zrušil. A kauzu vrátil k novému projednání.

Nový proces přinesl několik nových svědectví a dů

kazů. Zuzana Ihlanská a Romana Losinová byly přece jen uznány vinnými z vraždy a jako vězeňkyně si už odseděly každá po deseti letech v kriminále.

Jejich komplic Zorán Lendák byl obžalován z organizování prostituce. Na lavici obžalovaných ale v Čechách neusedl. Důvod byl prostý. Soud v německém Regensburgu byl rychlejší a poslal Lendaka na pět let do chládku v jednom z bavorských žalářů. Jak jinak, taky za kuplířství!

Barbora Kamanová ještě nedávno pracovala v tá

borské kavárně Lužnice. Přesněji řečeno, už delší čas není Kamanová, má nové příjmení.

Spolu s manželem si pořídili nově zařízený byt, mají i nové auto a nedávno se jim narodil kluk jako buk.

Kdykoli Barbora slyší někoho mluvit o Itálii, pokaždé si vzpomene na Halku a na její bláhové sny. Ještě teď Barboře zatrne…

Na svatební cestu ji manžel zval právě k Ligurské

mu moři. Trochu ho mrzelo, že to Bára odmítla. Na novomanželce však viděl, že pro ni existuje pádný důvod, proč nechtěla vidět pobřeží kolem Torre del Lago. Zachoval se ale taktně, na nic se neptal, zájezd stornoval a na svatební cestu si novomanželé vyrazili do Španělska..

Barbora mu za to byla a ještě pořád mu je vděčná.

Jan Vašek

Půjčka na život

Půjčky bez ručitele.

Banka Vám nepůjčí, my ano.

Půjčíme všem…!

Eduard Valčík odložil noviny a zapálil si cigaretu.

Kam se jen člověk podívá, samé nabídky půjček, sta

čí si najít vhodný inzerát a zavolat na telefonní číslo, kde si domluví osobní setkání a převzetí peněz. Udě

lal to a do čtyřiadvaceti hodin byl bohatší o dvě stě padesát tisíc korun. Podepsal smlouvu a mohl si s penězi dělat, co chtěl. Marta ho konečně docenila, že umí sehnat peníze, a po delší době prožil noc plnou erotiky. Příští dny nakoupili věci a vybavili domácnost novými elektrickými spotřebiči, o kterých předtím jenom mluvili. Staré, i když ještě funkční přístroje nechali odvézt a vyměnili je za moderní, méně náročné na odběr elektřiny a jednodušší na údržbu. Večer sledovali program na plazmovém televizoru a chladili víno v chladničce o objemu 192 litrů, i když byli sami dva a uvnitř zbylo dost prázdného místa. Když se o tom zmínil před ženou, rozhodla, že budou nakupovat větší zásoby jídla, aby nemuseli každý den chodit do obchodu. Poprvé ho napadlo, jestli budou mít za co…

Sám si koupil notebook a učil se na něm psát.

Hlavně v noci, kdy měl klid a mohl se soustředit. Výši půjčky a jednotlivé splátky vložil do paměti počítače, aby měl přehled a nezapomněl každý měsíc vypsat poukázku a zajít s ní na poštu. Mohl to činit bezhotovostně přes sporožirový účet, ale když peníze posílal sám a cítil je v rukách, zdálo se mu, že je svým pá

p

nem a rozhoduje o svých výdajích, než aby se prezentoval jako obyčejný anonymní dlužník.

Zbytek peněz utratili za zimní rekreaci a lyžařské vybavení, které si poprvé koupili. Poslední dovolenou trávili na chatě, potřebovala opravit střechu, aby do ní nezatékalo. Vzpomněla si na to žena, když na chatu přišla řeč.

„Myslíš, že by nám ještě půjčili? Byla by to dobrá investice.*1

Eduard Valčík o tom nechtěl ani slyšet. „Ty jsi se zbláznila. Víš, kolik už dlužíme? Proč tě to nenapadlo dřív, dokud jsme všechno neutratili!“

„Domácnost má přednost. Přece nebudu prát na val

še…”

„O čem to mluvíš? Vyhodili jsme automatickou prač

ku jen proto, že neměla vrchní vkládání prádla. Bylo to nutné?”

„Zabírala v koupelně moc místa a měla hlučný chod,” tvrdila žena. „Přece jsi souhlasil…”

„To jsem ještě nevěděl, že chceš opravit chatu.”

„Co se divíš? Po třiceti letech existence má právo na novou střechu. Už jsem to měla udělat dávno.”

„Co se stalo? Tvůj exmanžel neměl peníze?”

„Spíš mu nepřirostla k srdci. Odmítal jezdit pořád na stejné místo. Raději měl Krkonoše a horskou turistiku. Opravu střechy stále odkládal, až jsme se rozvedli.”

„Chata je tvoje?”

„Je to dědictví po mých rodičích. Bohužel, je dost zanedbaná. Potřebuje dobrého hospodáře.”

„Tak jsi si vybrala mne,” rozkašlal se Eduard. Nebyl zrovna manuálně zručný.

Žena mu pohrozila prstem. „Co si to o mně myslíš?

Miluji tě,” přistoupila k němu a políbila ho na ústa.

Eduard ji k sobě přitiskl, ale láska život na dluh nevyřeší. Měl o tom dříve víc přemýšlet. Není všechno zlato, co se třpytí.

První nadšení z nových věcí opadlo a nastala nejistota budoucích dní, která nebyla příliš optimistická.

Peníze musí vrátit

i s úroky.

„Myslím, že se zbytečně vzrušujeme,” usmívala se žena. „Nejsme na tom tak špatně. A chata může po

čkat. Když nás nepotká nic horšího, všechno do halíře splatíme.”

Eduard Valčík si to myslel taky, ale dlouho mu to nevydrželo.

V podniku, kde pracoval, potřebovali snížit mzdové náklady a jako prostředek k tomu zvolili propuštění deseti zaměstnanců. On byl mezi nimi.

Finanční situace se rapidně zhoršila. Aby toho ještě nebylo málo, Marta spadla ze schodů a zlomila si nohu. Rána se špatně hojila a nakonec skončila v nemocnici, kde ji operovali. Musela počítat s dlouhou rekonvalescencí. Ocitla se ve stejné situaci jako její muž. Který podnikatel je rád, když někdo z jeho zaměstnanců dlouhodobě marodí? Byla přeřazena na méně placené místo a dostala se na černou listinu konfliktních pracovníků, kteří nejsou pro firmu přínosem. Mohla čekat to nej horší.

Když přestali splácet půjčku, brzy se ozval člověk z firmy, která jim půjčila peníze. Upozornil je, že neplní smlouvu, a hrozil jim vysokým penále. Eduard Valčík se vymlouval, ale dostal lhůtu deseti dnů, aby dluh vyrovnal. Nevěděl, jak to má udělat. Z podpory pro nezaměstnané a z nemocenské, kterou dostávala žena, moc nezbylo, když zaplatil nejnutnější poplatky a musel žít celý měsíc. A půjčit si další peníze, to by nic nevyřešilo.

První zkušenost s věřitelem mu stačila. Ten mu včera opět telefonoval a důrazně žádal o schůzku. Souhlasil a domluvil se s ním ráno na desátou hodinu, aby k němu přišel domů. Slíbil, že nějaké peníze se

žene. Teď na něho čekal a cítil podivný tlak v žaludku. Byl vystresovaný, jen pomyšlení na dluh, který nemohl splácet, mu nedovolil v noci klidně spát. Nedíval se ani na novou televizi, kde v reklamě nabízeli auta za „pouhých” pět set šedesát tisíc korun, zatím co on měl problém zaplatit byt, aby ho nevystěhovali.

Naštěstí žena se měla vrátit z nemocnice až příští týden a tak nemusela prožívat stejné stresy jako on.

Pár minut po desáté se ozval zvonek. Otevřel dveře a uviděl mladou ženu, která se na něho usmívala.

„Jmenuji se Tůmová,“ představila se. „Jsem z firmy Financial Experts. Asi víte, proč jsem přišla.“

„Vy?“ tvářil se překvapeně Valčík. „V telefonu jsme mluvil s nějakým mužem… “ nemohl si vzpomenout na jeho jméno. Najednání se ženou nebyl připravený.

„Kolega je nemocný, a tak jsem ho zastoupila. Doufám, že vám to nebude vadit.“

Neměl na vybranou. Vpustil ženu do bytu a nabídl jí kávu. S díky odmítla, ale rozhlížela se po bytě, jako by hledala cenné věci, které se dají zabavit. Pokud nebude platit…

„Kolik mi můžete dát?“ obrátila se k Valčíkovi. „Myslím peněz,“ upřesnila a otevřela kabelku, kterou měla s sebou. „Napíši vám potvrzení.“

„Tisíc korun,“ hlesl muž.

S úst ženy zmizel úsměv. „Děláte si legraci? To není ani jedno procento z částky, kterou dlužíte. Poslední tři měsíce jste neplatil vůbec.“

„Víc nemám,” znervózněl Valčík. „Dostal jsem se do problémů, za které nemohu. Musíte mi počkat.”

„To nepůjde. Máme své předpisy. Podepsal jste smlouvu, kterou musíte dodržet,” naléhala žena.

Valčík se potil na čele. „Jak to mám udělat? Mám přepadnout banku, abych vám vyhověl?”

„Proč jste si půjčoval peníze, když nejste schopný je splácet? Jste dospělý člověk, který musí posoudit i rizika, než něco takového udělá. Nikdo vás do půjčky nenutil.”

„Nemohl jsem vědět, že přijdu o práci… žena měla úraz…“ „To je nám líto, ale nejsme sociálka dotována ze státního rozpočtu. Mít víc takových klientů jako vy, tak firma zkrachuje.”

Žena mluvila klidným, ale nesmlouvavým hlasem.

Výmluvy dlužníků bývají různé, ale všechny mají jediný cíl vyhnout se splátkám. Kdyby každému uvěřila, nevydělala by si na slanou vodu. V případě Eduarda Valčíka si ověřila, že dlužník mluví pravdu a jen shoda nepříznivých událostí mu zabránila splácet dluh.

„Máte málo času,“ přesto nasadila ostřejší tón. Poskytne mu ještě odklad, ale nesmí si myslet, že bude sedět se založenýma rukama a čekat, jak to dopadne.

„Můžeme vás dát k soudu a bude vám hrozit exekuce, určitě víte, co by to pro vás znamenalo,” dodala.

Eduard Valčík zčervenal v obličeji. Krev se mu nahrnula do hlavy a zatmělo se mu před očima. „Vy mě chcete vydírat? Co si o sobě myslíte? Ze budete s lidmi zacházet jako s ovcemi? Nejdříve je ostříhat a potom je ještě stáhnout z kůže? Já vám ukážu…!“

Vrhl se na ženu a bil ji pěstmi bez ohledu na to, kde ji zasáhne a jaké zranění jí způsobí. Útok byl tak překvapivý, že jen zvedla ruce a chránila si obličej, který byl nejvíc zranitelný. Za chvíli krvácela z nosu a z roztrženého rtu. Ustupovala před ním ke dveřím, které měla za zády. Když na okamžik přestal, aby se nadechl, ohnala se po něm kabelkou, která ho udeřila do ramena. Nebyl první dlužník, kdo jí nadával, ale fyzické napadení ještě nezažila. A to si myslela, že všechno zvládne. Chodila do tělocvičny posilovat a před několika lety ještě závodně plavala. Měla výdrž a jen tak se někoho nezalekla.

Věděla, že ho musí nejdříve uklidnit. „Přestaňte.

Můžeme se domluvit,“ několikrát opakovala, ale muž jako by ji neslyšel. Pronásledoval ji do předsíně a nepřestal ji bít. Měl divoké oči a zaťaté zuby, vypadal jako šílenec, který ji chce zabít. Co v sobě tak dlouho dusil a cítil jako křivdu, se projevilo jako výbuch nesmyslného hněvu, šířící se jako lavina, která se nedá zastavit.

Květa Tůmová si poprvé uvědomila, že to dnes asi nezvládne. Několikrát ho kopla do holeně, ale muž jako by necítil bolest a ještě víc ho to rozzuřilo. Měla poslední možnost. Pokusit se dostat z bytu a přivolat pomoc.

Eduard Valčík v ní viděl nepřítele, který ho chce zni

čit.

V předsíni na stěně visely dvě zkřížené šavle se zá

pěstníky, zakončenými třapci. Byla to památka po otci, který sbíral staré zbraně. Strhl jednu šavli ze zdi a několikrát ženu bodl do zad.

Dříve, než mohla otevřít dveře a vyběhnout na chodbu. Padla na zem a ještě žila, když jí ostrou čepelí prořízl hrdlo…

„Manželka včera nepřišla domů. Bojím se, že se jí něco stalo.“

Vincent Tůma na ženu čekal celou noc. Ráno to ohlásil na policii. Předtím si ověřil, že nepřišla ani do práce. Naposled ji viděli včera odpoledne, když odcházela na schůzku s jedním zákazníkem. Od té doby jako by se po ní slehla zem. Poručík Jára z toho nedělal velkou vědu. Nebyla by to první manželka, která se někde zatoulala, aniž by o tom informovala svého muže. Kdyby měli hned vyhlašovat pátrání, tak nic jiného nedělají, než hledají nevěrné ženy.

„Určitě se někde zdržela. Třeba s kamarádkou oslavuje narozeniny,“ snažil se uklidnit muže.

„To je nesmysl,“ zavrhl to Tůma. „Vždycky zatelefonovala, pokud měla nějakou akci. A nikdy nebyla z domu přes noc…“

Jára měl na jazyku, že každá musí jednou začít, když do kanceláře vstoupil major Kliment. Seznámil ho s případem a navrhl, aby počkali čtyřiadvacet hodin, než vyhlásí pátrání.

„Kde pracuje vaše manželka? obrátil se major k zaraženému muži.

„Cože?“ reagoval zmateně a podíval se na něho nevyspalýma očima. Vzápětí přikývl hlavou, že otázce rozuměl. „Kde moje žena pracuje?” opakoval, jako by si nemohl vzpomenout na název firmy. Vyřešil to širším výkladem. „Specializuje se na finanční služby a poradenství.“

„Můžete to upřesnit? Jaký úsek má na starosti?”

„Vymáhání dluhů.”

Jára se podíval na majora. „Vymahačka dluhů? Něco takového existuje?”

„Od doby, kdy si lidé půjčují peníze,” přikývl hlavou Kliment. Vincent Tůma s ním souhlasil. „Já vím, je to pro ženu trochu podivné zaměstnání, ale měla pro to předpoklady.“

„Jaké? zeptal se major Kliment.

„Umí jednat s lidmi a dokáže je přesvědčit, co je pro ně výhodnější. U dlužníků, kteří se vymlouvají na všechno možné, je to dost důležité.

„Jak dlouho to dělá?

„Asi rok. Hledala práci a dostala takovou nabídku.

Musela se přizpůsobit.

„Jak se firma jmenuje?

„Financial Experts. Je to zavedená firma, která dobře prosperuje.

„Počkejte, abychom si rozuměli, ohradil se ředitel firmy. „U nás netrpíme žádné mafiánské způsoby chování. Myslím jako vyhrožování, vydírání nebo nedej bože nějaké násilnosti. Proto oslovení vymahač dluhů je netransparentní až vulgární, vhodnější je finanční poradce.

„Dejme tomu, usmál se major Kliment.

„Musíte také pochopit, že nemůžeme nečinně přihlí

žet snahám některých našich zákazníků vyhnout se placení. To bychom byli brzy ztrátoví. Takové lidí musíme varovat a hledat s nimi řešení, jak dluh vyrovnat. Ať už jde o odklad splatnosti půjčky, případně splátkový kalendář. Jenom výjimečně přistupujeme k podání žaloby u soudu. Aby k tomu nedošlo, to mají na starosti právě finanční poradci.“

„Paní Tůmová se k této práci hodila?

„Je dost inteligentní a energická, aby to zvládla.

„Měla včera s někým schůzku?“

„Okamžik,“ zmáčkl ředitel firmy tlačítko na počítači a sledoval monitor, až měl před sebou její denní pracovní plán.

„S Eduardem Valčíkem. Původně měl jít na schůzku Jaroslav Markvan, ale dostal chřipku. Tak to za něho vzala paní Tůmová. Adresu Valčíka vám mohu sdě

lit.“

„Kolik si půjčil?

Ředitel si znovu našel potřebný údaj na počítači.

„Neměl bych to nikomu sdělovat, ale vy jste od policie a je to také v zájmu naši firmy. Čtvrt milionu, řekl ledabyle, jako by šlo o pár korun.

„Tolik peněz? divil se major.

„Půjčujeme až čtyři sta tisíc. Nemáte zájem? lákal ho ředitel.

„Dostávám služební plat. Není nejvyšší, ale musí mi stačit. Půjčuji si jenom cigarety, když je zapomenu koupit.

„Kdybyste změnil názor, dejte mi vědět, mrkl na něho inženýr Čepek.

Major Kliment nehodlal zbytečně ztrácet čas nepodstatnými věcmi. „Raději se držme případu, který vy

šetřuji. Vracejí se vaši pracovníci po ukončení schůzek do firmy?

„Pokud to stihnou do konce pracovní doby. Záleží na domluvě, ale většina jednání probíhá až večer, kdy lidé přijdou z práce domů. Pokud dlužníci před nimi neutečou nebo nepustí je do bytu. Není výjimkou, že musí za nimi několikrát, třeba

0 o víkendech. Chce to trpělivost.

„Každý je odkázaný sám na sebe. Není to nebezpečné? Nedošlo někdy k napadení vašich lidí?

„Kromě nějaké strkanice nic vážného. Nemluvím o nadávkách a vyhrožování, když někdo ztratí nervy.

Pro případ ohrožení mají mobily a čísla, kam mají volat. Probíráme to

i na každém školení jednou měsíčně.

„Kdy jste se dověděl, že Květa Tůmová nepřišla z práce domů?

„Včera ráno mi volal její manžel. Poslal jsem na adresu Valčíka svého zástupce. Valčík mu sdělil, že schůzka neproběhla, protože Tůmová k němu nepři

šla. Chtěl jsem volat na policii, když jste se objevil vy…

Major Kliment se na chvíli zamyslel. „Věděl Valčík, že místo Markvana přijde někdo jiný? „Určitě ne. Změ

na, že ho zastoupí paní Tůmová, byla dohodnuta na poslední chvíli.“

„Jak potom mohl znát její jméno, které sdělil vašemu zástupci?”

„To je pravda. Potom ten člověk lže a s Tůmovou se setkal,” zarazil se ředitel. Jak to, že na to nepřišel sám? Nechtěl domyslet, co to znamená.

„Co o Valčíkovi ještě víte?“

„Je jako každý jiný zákazník,” řekl ředitel. „Všechny reference, které jsem na něho nechali vypracovat, dopadly v jeho prospěch. Splácet dvě stě padesát tisíc je ale nad jeho síly. Asi si dovolil víc, než může zvládnout…”

„Manželé Valčíkovi? Žijí si dobře,” tvrdila sousedka Nina Kapiová. „Starají se jenom o sebe. Co také mají dělat, když nemají děti. Tak si aspoň kupují nové věci do domácnosti. Když jsem viděla, co si všechno nosí do bytu, tak jsem se nestačila divit. Kde na to berou?

Já jsem ráda, když mám na uhlí, abych v zimě nezmrzla…”

Major Kliment slyšel podobné nářky od několika lidí v domě. Nikdo však neviděl, že by Valčík měl včera ráno dámskou návštěvu.

„Dopoledne chodím nakupovat. Ale večer někam cestoval autem. Něco nakládal do kufru. Bylo to dost těžké.”

„Co to bylo?”

„Počkejte…” zamyslela se žena, „… vypadalo to jako koberec nebo něco zabaleného do igelitu. Moc nebylo vidět, auto přeparkoval, aby nestálo pod světlem.”

„Kolik bylo hodin?”

„Půl jedenácté. Vrátil se o půlnoci.”

„Jak to víte?”

„Dívala jsem se z okna. Je to lepší než koukat na televizi. Uteče mi čas a ještě něco zajímavého vidím.

Také mě bolely zuby…”

„Dnes jste ho ještě neviděla?”

Nina Kapiová zavrtěla hlavou. „Ani jeho auto. Je to divné, nevyzvedl si ze schránky noviny.”

„Bydlíte v domě dlouho?”

„Co ho postavili.”

„A Valěíkovi?”

„Přistěhovali jsme se ve stejný den. On se svou ženou a já se svým psem. S hladkosrstým jezevčíkem, který je už dávno ve psím nebi. Žena pana Valčíka zemřela před rokem a půl. Nedávno si přivedl jinou.

Mladší a asi dost náročnou. Chce mít doma všechno nové a věcí, které používala její předchůdkyně, se zbavuje. Když na to mají. Teď si ničeho neužije, protože je v nemocnici. Zlomila si nohu…”

Klimentovi zazvonil mobilní telefon. Volal mu poru

čík Jára, který měl pro něho důležitou zprávu. V Bělském lese našli mrtvolu.

Tělo mrtvé ženy objevili v lese dívka s chlapcem.

Hledali opuštěné místo, kde chtěli být sami dva. Šli hlouběji do lesa, aby se vyhnuli turistům a nikdo je nerušil. Ve výmolu mezi větvemi zahlédli něčí ruku…

Policie se o tom dověděla na lince 158, kam mobilem zavolali vylekaní snoubenci. Tak hrůzné zakon

čení výletu je připravilo o předsvatební ideály, že na světě existuje jenom láska a štěstí.

Major Kliment je nechal odvézt služebním autem, aby byli co nejdříve doma. Ze jde o vraždu, věděl už při pohledu na krk mladé ženy. Podle doktora zemřela před dvěma dny. Měla u sebe doklady, a tak nebylo těžké zjistit, o koho se jedná. Vrah asi spěchal, ženu neprohledal a nic jí nevzal. Dokonce ho nezajímaly zlaté prsteny, které měla na rukou. Ani si nepočínal dost opatrně, aby na místě nenechal své stopy.

Svědčily o tom stopy po pneumatikách od auta, jasně zřetelné v měkké půdě. Stejně jako šlápoty pohorek, bořících se do bláta. V neděli hustě pršelo a země byla nasáklá vodou. Pod stromem ležel zakrvácený kapesník. Vypadalo to, že si vrah do něho utíral ruce, které si ušpinil při přenášení mrtvoly. Mohl se také zranit a z krve se dá zjistit vzorek DNA.

„Ten vrah je diletant,” zhodnotil jeho chování poru

čík Jára.

„Proč myslíš?”

„Choval se dost neohrabaně. To se zrovna mohl podepsat.”

„Třeba tu hrůzu chtěl mít rychle za sebou a na nic jiného nemyslel. I vrahové se bojí…”

Mezi stromy k nim běžel uniformovaný policista, jeden z těch, kteří prohlédávali les a široké okolí. Mával rukama a něco křičel. Docela zapomněl, že má u sebe vysílačku.

„Že by ještě jedna mrtvola?”

Major Kliment předpokládal správně. Asi o sto metrů dál, poblíž malé kapličky se sochou Panny Marie, našli oběšeného muže. Byl to Eduard Valčík. Vylezl na střechu svého starého auta, uvázal si kolem krku oprátku z tažného lana, které omotal kolem nejsilnější větve, a skočil dolů. V autě na sedadle našli dopis na rozloučenou. Přiznal se v něm, co udělal, ale ženu nechtěl zabít. Měl strach, a proto se zbavil jejího těla.

Když přišel domů, uvědomil si, že mu to nemůže projít, proto se vrátil do lesa a potrestal se sám. V závěru dopisu prosil, aby mu odpustili lidé, kterým ublížil. Své ženě odkázal, aby všechno prodala a splatila půjčku, kterou už nestačil vyrovnat…

„Půjčování peněz je smutnou doménou dnešní doby,” konstatoval známý psychiatr, když s ním o případě mluvil major Kliment. „Mohou pomoci, když se člověk dostane do tíživé životní situace, ale také ublížit, pokud jsou jen prostředkem uspokojování nepřiměřených nároků a touhy vlastnit věci, jež jsou relativně lehce dostupné. Potom se z takových peněz stává půjčka na život. A může také zabíjet…!”

Kristýna Pivodová

Dlouhý polibek na dobrou noc

Radek Príkazský s oblibou sledoval svou mladinkou ženu, jak se před zrcadlem šlechtí a upravuje.

Blažil ho pocit, který zažívají starší muži, když si k sobě dokáží připoutat snubním prstenem děvče prakticky o generaci mladší.

Sandra si přetáhla lícní kosti tvářenkou a plné rty obkroužila konturovací tužkou. Pak začala pečlivě nanášet drobným štětečkem lesk a činila tak se zaujetím hodným mistra Leonarda právě dokončujícího Monu Lisu.

„Skočím si jen tak po nákupech. Pak mám sraz s Evou a zajdeme někam na skleničku,” usmála se na manžela. „Na lince jsem ti připravila kafe, stačí ho zalít. Oběd je v ledničce, jestli si tedy někam nechceš zajít.”

Radka její péče potěšila víc, než by byl ochoten přiznat. Sandra byla nejen krásná, ale i starostlivá.

Ostatně její původní povolání ošetřovatelky takové vlastnosti přímo vyžadovalo. Napadlo ho, že za ten rok, co spolu žijí, ho zná podstatně lépe, než to dokázala jeho první žena za šestnáct let společného života. Sandra ví, že ráno nesnídá. Proto mu připravila kávu. Zároveň ho také zná dost dobře na to, aby odhadla, že se mu po náročném týdnu plném pracovních obědů nebude chtít nikam do restaurace, a přichystala mu činu.

„Tak zatím pa,” políbila ho hluboce. „Dobrou noc.”

„Vždyť je ráno,” zasmál se Radek pobaveně.

Plácla se do čela. „Jsem to ale popleta. Vidíš, myš

lenkami už jsem v autě.”

Vyběhla z domu a Radek neváhal vstát, aby se podíval, jak vyjíždí z garáže. Řídila své BMW s bravurní jistotou. Kdysi jí sice navrhoval, že jí do města pořídí micru, ale ona se tomu nápadu vysmála. Milovala silná auta. S neuvěřitelnou lehkostí dokázala přivyknout luxusnímu životu, který jí Radek nabídl spolu se svým jménem. Přišla k němu jako obyčejná zdravotní sestra. Radek Príkazský trpěl mnoha neduhy, často potřeboval píchnout injekce.

Sám to nedokázal a jeho bývalá žena se k takové práci také dvakrát nehrnula. Navíc nebyla často v dosahu a Radek měl podezření, že ho považuje tak trochu za hypochondra. Jako zdatný podnikatel spočítal, že čas, který prosedí u lékaře, ho stojí víc, než by dal za vlastní ošetřovatelku. A tak si najal Sandru Holeč

kovou, mladou sestřičku s mnoha přednostmi. Jedna z nich byla, že chápala Radkovy potíže a v žádném případě je nebagatelizovala. O jejích dalších přednostech se dozvěděl až později… A právě tehdy po

žádal o rozvod.

Hlasitě zívl a zadíval se na prázdnou postel. Sice by si ještě poležel, ale Sandra byla ranní ptáče a dočista ho probudila. Raději si tedy zalil připravenou kávu a zahloubal se do víkendové přílohy svých novin.

Mrtvoly nikdy nenabízejí půvabný pohled, zvláště když už si nějaký ten čásek pobudou ve vodě či v zemi. Tělo Radka Príkazského vypadalo ohavně, i když byl mrtvý sotva pár hodin. Oteklý překrvený obli

čej připomínal rozměry i tvarem balon a z napuchlých rtů visel fialový jazyk. V obličeji se navíc zračil děsivý výraz. Jako by mrtvý se smrtí bojoval a tváří v tvář svůj boj vzdal.

Novopečená vdova seděla strnule na pohovce. „Při

šla jsem domů asi před půlhodinou,” opakovala asi posté. „Nesvítilo se, což mě překvapilo. Radek byl za celý týden lidmi tak unavený, že o víkendu nikam nechodil. Volala jsem na něj, ale neodpovídal mi. Když jsem rozsvítila, našla jsem ho tady.“

Kriminalisty Roberta Hrůzu a Hynka Stracha k sobě musel svést černý humor samotného osudu. Zvláště pikantní bylo, když přicházeli za podezřelými a představovali se jim: Hrůza a Strach. Na kriminálce je kolegové překřtili na ,horortým‘.

Flegmatického Hrůzu to ani v nejmenším nevyvádělo z míry. Měl pověst maximálního kliďase, kterého nelze ničím vytočit. Naopak cholerický Strach na nastalé situaci neshledával pranic veselého. Na druhou stranu byl zase znám jako veselá kopa, která nezkazí žádnou legraci. Chvíli se čertil, ale pak se z ničeho nic dával do hurónského smíchu. To když už to jinak nešlo a v protokolech se objevovaly věty typu: kapitán Strach zajistil… a kapitán Hrůza shledal…

„Servus, kluci,“ pozdravil horortým soudní doktor Dalibor Langer. „Na sto procent vám to říct nemůžu, ale vsázel bych na to, že tu máme ukázkový příklad anafylaktického šoku.”

„Manžel měl alergii na oříšky,“ přisvědčila Sandra Príkazská a otřela si opatrně oči.

„Více po pitvě,“ poznamenal doktor a Sandra propukla v pláč.

„Já jsem mu říkala, aby na sebe dával větší pozor.

Pořád jsem mu to opakovala. Bůhví, co vůbec snědl.

Dneska se přidávají oříšky skoro do všeho. Ani to tam nenapíšou,11 štkala zoufale.

Kapitán Hrůza se rozhlédl. Na stole byl pouze prázdný talířek čí spíše podšálek. Zvolna obešel kuchyň

skou linku a nakoukl do lednice. „Tu Čínu jste dělala vy, paní Príkazská?”

Sandra zvolna kývla.

Robert Hrůza kývl na techniky. „Odebereme vzorky, když dovolíte,” vysvětlil.

Sandra znovu přitakala. Vcelku bystře pochopila, že poznámku „když dovolíte” přidal Hrůza čistě ze zdvo

řilosti. Na jejím dovolení pramálo záleželo.

„Asi děláte jen svou práci,” poznamenala. „Ale vůbec se mi nelíbí, co mi tu naznačujete. Já s Radkovou smrtí nemám nic společného.”

Mít korunu za každou chvíli, kdy slyším tuhle větu, a jsem milionář, napadlo Hrůzu.

Odebrali vzorky všeho, co mohl mrtvý sníst.

Radek Príkazský byl od dětství velmi silný alergik.

Několikrát se dostal v anafylaktickém šoku blízko smrti, ale pokaždé byl někdo, kdo mu dokázal pomoci či alespoň pomoc přivolal. Až naposledy spadla klec.

„Věříš, že by člověk, který už párkrát utekl hrobníkovi z lopaty, nesledoval, co jí? Já bych si na jeho místě dával setsakra pozor, než něco strčím do pusy,” prohodil kapitán Hrůza nad Príkazského složkou. „Jeden oříšek a jakej jsi byl, živote…”

Strach, který měl dceru diabetičku, se poškrábal na bradě. „Ono to není tak jednoduché. S holkou je taky potíž. Víš, kde všude je cukr? Třeba v kečupu…“

Nicméně i on musel připustit, že na kardinální otázku všech detektivů: cui bonno? je jen jedna jediná odpověď. Prospěch ze smrti Radka Príkazského měla jedině jeho žena Sandra. Neopominutelným dědicem ze zákona byl ještě Príkazského sedmnáctiletý syn Dominik, toho času v zahraničí na studiích. Jenže ten věděl, že ho o jeho peníze nikdo legitimními prostředky připravit nemůže. Navíc od tatíka plynulo Dominikovi do sladké Francie nezanedbatelné kapesné, které představovalo přinejmenším tři měsíční platy elitní

ho českého detektiva. Príkazský byl jediným vlastní

kem své realitní firmy, takže odpadala i u podnikatelů docela obvyklá verze s chtivým obchodním partnerem.

„Vila v Jevanech, třípokoják na Vinohradské třídě, firma s milionovým obratem, čtyři auta, sbírka staro

žitností…,” vypočítával mechanicky kapitán Robert Hrůza. „Polovina toho všeho spadne do klína Sandře Príkazské. Docela kariéra na sestřičku z obvodní nemocnice.”

„A co jeho bývalá žena?” napadlo Stracha. „Matka toho Dominika.”

„To už jsem prověřil,” zklamal ho kolega. „Jmenuje se Nina Príkazská a mezi ní a manželem proběhlo porozvodové vyrovnání. Pro ni L jeho smrti nic nekouká.”

„Nicméně dědí její synek. A to miliony. Nu, a ono jako jeho zákonný zástupce…”

„Ani nad tím nepřemýšlej. Myslíš, že jsem úplně mimo,“ odfrkl si lehce znechuceně Hrůza. „Tahle varianta mne taky napadla. Jenže je tu drobný šváb v naší kaši. Príkazský stanovil cosi jako finančního opatrovníka. V cizině se tomu říká svěřenecký fond. Než chlapec dosáhne plnoletosti, spravuje jeho konto najatý právník. A až jí dosáhne, může s miliony naložit, jak uzná za vhodné. Kdepak. Zabíjet kvůli takové nejisté naději je hloupost. Naší jedinou podezřelou se skutečným motivem zůstává Sandra Príkazská.“

„Pořád je ve hře možnost, že si ten pitomec vzal ně

co s oříšky docela náhodou,“ připomněl Hynek Strach.

„Nevěřím, ale počkáme, co zjistí naši koumáci z Ústavu. Expertizu bych už chtěl mít na stole. Do té doby bychom si mohli třeba promluvit s tou paní Príkazskou číslo jedna. Čistě proto, abychom nevyšli ze cviku.“

„A ukrátili si čekání,” doplnil Strach.

„Že by Radek náhodou snědl něco s oříšky,” rozesmála se bez zábran Nina Príkazská. Na svůj věk vypadala velmi dobře. Pěstěná tvář, štíhlá postava, která prozrazovala, že její majitelka je častou ná

vštěvnicí fitness klubů. Ovšem žáru mládí své nástupkyně Sandry konkurovat nemohla. „Promiňte, ale to je absurdní. Naprosto vyloučeno.”

Ztišila hlas do důvěrného šepotu. „Víte, on byl man

žel tak trochu hypochondr a nejvíc ze všeho velký nervák. Od té doby, co asi v patnácti dostal anafylaktický šok ze sladké pomazánky, kontroloval docela všechno. A chtěl to i po mně. Doma jsme pochopitelně nemohli mít nic, co kolem ořechů jenom prošlo. Ani na Vánoce jsem si nemohla koupit vlašáky na cukroví.

I když syn moc prosil a já přísahala, že ty kousky s ořechy oddělím. Jak se ten strašpytel bál, to si neumí

te představit, pánové.”

„Promiňte, že to říkám tak otevřeně,” pravil kapitán Hrůza opatrně. „Ale nevypadáte příliš zdrceně.”

Nina Príkazská se hořce ušklíbla. „Pokrytectví mi vždycky bylo cizí. S manželem jsem se neviděla přes rok. U soudu mne obral. Ale na Domču platí solidně, tak jsem to nechala být. Naše manželství nebyla procházka růžovým sadem. Zvláště pak ke konci se nám to nějak vymklo. Někdy podezírám Dominika, že si tu školu v Remeši vymyslel proto, aby nás nemusel poslouchat. Oba jsme tvrdé hlavy. Radek chtěl, abych ho opečovávala. Já mám ale vlastní život. Tu Sandru si vzal mně natruc. Jako výsměch. Dvacetiletou holčič

ku, která splnila každé jeho přání a jen on neviděl, že to dělá kvůli penězům. Radek si vlastně uměl lidi kolem sebe jen kupovat. Teď to zkouší i s Dominikem.

Posílá mu takové peníze, že mám až strach, co s nimi kluk udělá. Ale hlavně že tatínek je za nejlepšího…

Jen já, já jsem se koupit nenechala. Zlatá klec, to nebylo nic pro mě.“

Zadívala se na svoje ruce, jako by se snažila objevit typickou rýhu po prstenu, která na prsteníčku zůstává ještě nějaký čas poté, co se kroužek sejme. Jenže už to bylo příliš dlouho. „Všechno přebolí.“

Kriminalisté se nejistě ošili. Řešení citových traumat z minulosti nebylo v popisu jejich práce. Tedy za předpokladu, že se dotyčný nepokusil vyřešit zmíněné trauma nožem, pistolí nebo… jedem.

„Takže vy jste nám víceméně řekla, že vylučujete možnost, že by váš bývalý manžel snědl jídlo obsahující oříšky náhodou,” pronesl Hrůza neomaleně.

Príkazská se vychytrale usmála. „Vím, co asi chcete slyšet. Ale to já vám neřeknu. Nechci vypadat jako stará zahořklá ženská, která se snaží pomstít své mladé soupeřce. Jenom je to celé divné… Přeberte si to, jak chcete.”

Důstojně vstala. „Kapitáne Strachu, kapitáne Hrůzo, ráda jsem vás poznala,” pronesla a detektivové jí museli přičíst ke cti, že se při tom ani trochu neusmála.

„Kdepak jsou moji hororoví chlapci? Došel jim ten posudek,” přehnala se kancelářemi sekretářka oddě

lení Eva Skoupá, všemi láskyplně nazývaná EvičkaStrašilka. Na oba řečené pány docela držela. Nikoliv snad proto, že by její jméno nějak souviselo se strachem a ona se tím mohla směle zařadit do horortýmu.

Přezdívku získala díky své vášni pro chování všelijakých hmyzích potvor, především právě strašilek. Jen

že Evička si dělala na zasloužilého starého mládence Roberta Hrůzu zálusk. Čehož si na oddělení všimli všichni. Tedy až právě na kapitána Hrůzu.

„Tak jsem ty loudy trošičku popohnala,“ přičítala si zásluhy. „Jinak byste na ten papír taky mohli čekat donekonečna. Mrkla jsem do toho a mám dojem, že pro vás kolegové z Ústavu mají jednu špatnou a jednu zajímavou zprávu.“

„Hm,“ protáhl Strach zklamaně obličej. „Ani jeden z našich vzorků oříškový alergen neobsahoval.“

„To vám může být jedno, protože mrtvý nic z toho, co jste donesli k analýze, stejně nesnědl. Dal si jenom kafe. Píšou to tam dál,“ poznamenala Evička a zamrkala na Hrůzu.

Kapitán si jí však nevšímal a mezi obočím se mu objevila hluboká rýha. „Tak v čem měl ty oříšky? Přece to nebyl takový blb, aby si je dal samotné.“

„Tady píšou, že mu na tvářích a na rtech objevili stopy slin právě s tím alergenem,” všiml si kapitán Strach. „Co je to za blbost, copak na něj někdo plival?“

„Tedy chlapci, vy jste ale romantické povahy,” vyplísnila je Strašilka. „Sliny se přece můžou na rty dostat mnohem romantičtější cestou.“

„No, přece polibkem,” rozesmála se, když si všimla jejich nechápavých obličejů.

„A stačí to, aby dostal ten záchvat? Brnknem doktorovi,” navrhl Strach a v duchu dal svému kolegovi za pravdu. Vina Sandry Príkazské se teď jevila mnohem pravděpodobnější. Pokud tedy šlo o její sliny, což by potvrdil rozbor DNA… Přinejmenším existoval důkaz, že jedla oříšky, a tím pádem

o nich musela vědět. Na druhou stranu bylo také jasné, že její obhajoba bude prostá. Nic jí nebránilo ob

čas si nějaké ty arašídy nebo kešu dát…

„Nikam nevolej. Nestačilo. Píšou to tu. Ve slinách je jen stopové množství, maximálně by mu vyvolalo kopřivku. Ty oříšky musely být ještě někde jinde.”

„Ale kde?” podrbal se Strach na bradě. „Nic nejedl.

Dal si akorát kafe…”

„No jasně,” zajásal Hrůza, jak by Strach řekl něco objevného. „Vždyť je to úplně jasné.” Natáhl se pro tlustý spis případu Príkazský, otevřel ho na fotografiích z místa činu a přistrčil ho Strachovi pod nos. „Co vidíš?”

„Mrtvolu!” odvětil mu kolega lakonicky.

„A na stolku vedle?”

„Malej talíř… Proboha, snad mi nechceš tvrdit, že si na ten talířek nasypal oříškovou směs a v pohodě ji spořádal? Vždyť by se to rovnalo sebevraždě.”

Hrůza se šalamounsky usmál. „Jsi vedle jak ta jedle.

To není talířek. Je to spíš podšálek. Takže nám chybí, co?”

„Šálek,” odpověděl poslušně jako školáček před tabulí Strach. „Príkazská ho umyla. Ale proč? Že by byla zase až tak čistotná?”

„Nebo se bála toho, co bychom mohli najít v lógru.

Žádná ženská, ani ta sebečistotnější, nepůjde mýt nádobí, když najde manžela mrtvého.”

„No, moje žena by možná…”

„Proboha zmlkni a nech si ty vtipy,” přerušil ho Hrůza důrazně. „Radši kmitej požádat o povolení k prohlídce.”

Sandra Príkazská se na kriminalisty přátelsky zubila.

Úsměv jí vydržel, i když jí před nosem zamávali povolením k prohlídce. Jakmile si ale uvědomovala, že policisté bezpečně zamířili přímo do kuchyně, znejistěla. V okamžiku, kdy se začali probírat přístroji v lince, sebevědomý výraz nahradila nejistota. Dokonce se pokoušela smlouvat a nabízela k prohlídce jiné místnosti.

Policisté poctivě posbírali všechny drtiče nebo mixé

ry, které v rezidenci Príkazských našli. Spíše jen tak pro jistotu přibrali

i několik mechanických mlýnků. Jak správně tušili, ty by se Sandra použít neobtěžovala. Takřka mikroskopické zbytky oříšků objevili experti v elektrickém mixé

ru.

„Vaše velká chyba byla, že jste neodolala a musela trochu těch oříšků ochutnat,” řekl Sandře kapitán Hrůza krátce poté, co byla zatčena. „Teď je jasné, že jste je ten den jedla a věděla o nich. Na druhou stranu docela vás chápu. Manžel byl despota, který je ve svém okolí nesnesl… Tak jste neodolala.”

Soud odsoudil Sandru Príkazskou za vraždu Radka Príkazského k deseti letům vězení. Závěrečný verdikt si krom kapitána Roberta Hrůzy přišla vyslechnout i Nina Príkazská. Seděla v druhé lavici, chladná a vznešená ve své důstojnosti. Hrůza musel uznat, že tentokrát pro ni rozcuchaná, vyčerpaná a zdrcená Sandra nemohla být v kráse soupeřkou. Pleť mladé vražedkyně jakoby pod opálením zešedivěla a hluboké tmavé kruhy pod očima jistě neměla na svědomí extravagantní líčidla. Když soudce četl rozsudek, rozplakala se. Nina Príkazská záchvat emocí své ně

kdejší sokyně přešla jen mírným pozdvižením pěstě

ného obočí. Sama měla dokonalý makeup, lesklé lokny ji přesně rámovaly obličej a štíhlou postavu podtrhla vypasovaným švestkově modrým kostýmkem.

S kapitánem se střetla na chodbě. „Jste spokojená?” zajímal se. „Ale jděte. Mně přece o žádnou dě

tinskou pomstu nešlo,” usmála se měkce. „Jistě, že jsem spokojená. Ta holka jako vražedkyně nedědí a neobere mého syna o nic z toho, co mu právem nále

ží.”

Kapitán kriminální policie Robert Hrůza odcházel od soudu s úvahou, zdali za to ty peníze vůbec stojí. K

uspokojivé odpovědi se nedobral…

I. M. Jedlička

Svědectví zamčeného kufru

Dopisy nosí všelijaké zvěsti. Někdy radostné, jindy smutné, většinou dost všední, občas ale i zneklidňují

cí. To když obsahují nějakou zlověstnou nápověd.

Právě takový byl dopis, jehož obálku v ten první srpnový pátek roztrhla v Chlumci paní Pavlíčková. Písmo neznámé, avšak razítko z Ostravy není něco s tatínkem?

Bylo a nebylo.

Dopis psala těžkou rukou domovnice z baráku, kde pan Ludvík Havlík už léta letoucí bydlí. A jestli prý není u ní na návštěvě. Týden ho okem nespatřila, ve schránce se mu hromadí pošta, taky se po něm shá

něli z Elektroslužby, proč prý nepřišel do práce a ani se neomluvil.

Tohle je správcové divné, že by nikomu neřekl ani slovo a z ničeho nic odjel na tak dlouhou dobu? Tak

že to dává paní Pavlíčkové na vědomí. Pro případ, že u ní je, ať to hned oznámí té Elektroslužbě a vůbec by měl dát vědět, kdy se vrátí.

Paní Pavlíčkovou obestřela neblahá předtucha. To je fakt divný. Tatínek byl vždycky svědomitý, na všechno akorát,

o všem se napřed s dcerou poradil a najednou odjede na týden bůhvíkam?

Co když se mu něco stalo? V osmašedesáti letech je i při své drobné postavě zdravý, čiperný, ještě pracuje jako vrátný v tom podniku přes elektriku, kdepak, ani s chřipkou neulehne, jenže jeden nikdy neví.

Třeba třeba ale to ne, v bytě se mu nic stát nemohlo, vždyť tam má podnájemnici. Sám spí v kuchyni, pokoj přenechal té ženské, kouká, aby měl ně

jakou korunu navíc, ne pro sebe, to sotva, tatínek není žádnej hamoun i teď ve stáří chce mladým kaž

dou chvíli udělat něčím radost. Ženě s dopisem v ruce se zamlžily oči. Takového tátu má málokdo! Ale co naplat znovu se vrátila k mučivé otázce co se prokristapána mohlo stát?

Otec je vášnivý houbař, to je jeho jediná slabůstka, a taky užitečná, několik kilo sušených hub a jakých!

přiveze každý rok. Aby tak někde v lese třeba ne

šťastně uklouzl, nebo infarkt… ne, paní Pavlíčková nemůže domyslet.

Raději se chytá naděje. Po té člověk sahá vždycky, i když ví, že to bývá šalebná bludička. Proč si hned kreslit nejhorší?

Dejme tomu, že musel nakvap někam odcestovat.

Před několika lety mu zmizel bratr, vůbec ho nenašli, možná až teď… A dceři o tom napsal. Snad v rozčilení popletl adresu a dopis nedošel. Nebo nechal doma na stole či na kredenci vzkaz tak jako tak, paní Pavlíčková musí rychle do Ostravy. Jen si to zařídí doma a okamžitě odjede.

Už v sobotu pozdě odpoledne vystoupila na Ostravském nádraží. Bylo sedmého, sedmého srpna, sedmička je prý šťastné číslo. Tím se utěšovala, když spěchala do starého činžáku v Morákově ulici.

Všechno je tak, jak napsala domovnice: ve schránce nevyzvednutá pošta, na zvonění u Havlíkova bytu v prvním patře nikdo neodpovídá. A přece by tu měla být alespoň podnájemnice, ne?

Paní Pavlíčková chce jít na poradu ke správcové

ale vtom přichází ke dveřím nějaká slečna s mládencem a chystá se odemknout. Ano, povídá, já nyní mám u pana Havlíka podnájem, ta dívka, co tu byla přede mnou, se odstěhovala. A tohle je můj… no, chceme se brát. Slečna představuje snoubence: Jirka Stuchlý.

Tereza Mladějovská zve paní Pavlíčkovou dovnitř, pojďte, všechno mi řeknete. Ovšem rozmluva nikam nevedla, nic neosvětlila, ba naopak.

Se starým pánem se podnájemnice vídává málo, přes den je v práci, a on má zase noční. Viděla ho naposledy před týdnem, než odjeli k Jirkovým rodi

čům do 2atce, pan Havlík se zase chystal do služby.

Po dvou dnech se vrátila, ale nebyl doma, víc ho nespatřila. Myslela, že je v Chlumci. Zmiňoval se totiž, že si udělá pár dnů volna a pojede za dcerou to aby se dostal na jiný vzduch a trochu prošmejdil lesy kolem Chlumce.

Všichni tři ještě prohlédli kuchyň, zda tam náhodou nebude nějaký náznak, kam vdovec odjel, ale kdepak, nic nenašli. Večer byl už na krku, tak se dohodli, že paní Pavlíčková přespí v kuchyni, a jestli se tatínek do rána neobjeví, půjde to oznámit. Pro dceru nastala těžká noc, rušená všelijakými nápady a zlými sny.

Za rozbřesku se nad Ostravou rozklenula modrá obloha, příslib krásné neděle. Všichni časně vstali, Jirka skočil do bufetu pro rohlíky a obě ženy připravovaly snídani. Neškodilo by trochu džemu, vzpomene si paní Pavlíčková a chce otevřít spíž leč ta je zamčená.

Jak to? diví se Tereza, nikdy přede mnou nic nezamykal… Hledají klíč od spíže, ale ten nikde, chybějí i Havlíkovy klíče od bytu. Oči dvou žen se setkávají.

Tohle se mi nelíbí, říká tiše Tereza. Měli bychom a už spěchají k sousedovi. Je to zámečník, má vercajk, určitě si s dveřmi poradí.

Skutečně si s dveřmi poradil. Ve spíži na podlaze stojí velký cestovní kufr. Zamčený a navíc převázaný motouzem. Soused ho potěžkává. No ne, to je tíha!

Měl byste ho otevřít, žádá paní Pavlíčková. Hlas se jí chvěje.

Urostlý soused odnáší kufr do předsíně, přestřihne provaz, vypáčí zámky a otevře víko. Ticho přeruší výkřik Terezy, paní Pavlíčková padá k zemi.

Zámečník hledí zděšeně do kufru. No tohle by nikdo nečekal! Jako skrčenec tam spočívá muž drobné postavy. Není pochyb, je to pan Havlík. Mrtvý… Všechno ostatní nám dopoví major Miroslav Hýbl.

Tomu vdovci, který jakživ nikomu neublížil, kdosi rozbil hlavu. Nějakým tupým předmětem, po němž tu není vidu. Lékař usoudil, že pan Havlík zemřel asi před týdnem, tedy minulý víkend, přesně uprostřed prázdnin.

Zavražděný má tmavé kalhoty, proužkovanou košili a svetr, je oblečen tak, jak chodíval do práce. K činu pravděpodobně došlo tady, v tom malém bytě, snad přímo v kuchyni. Důkladná prohlídka tuto domněnku potvrdila: technici objevili v mezerách mezi pruhy linolea na první pohled nerozeznatelné zbytky krve.

A co dál byt napovídá? Na dveřích ani na oknech žádné známky násilného vniknutí. Chybějí Havlíkovy klíče od bytu

i klíč od spíže. Chybí však ještě něco dalšího a to naznačuje důvod k zločinu. Ztratily se peníze v hotovosti, bývalo to vždy několik tisícovek, které starší pán uschovával v kredenci.

Navíc zmizela vkladní knížka. Před časem z ní pan Havlík vybral jedenáct tisíc pro dceru a tehdy se zmí

nil, že má ve spořitelně ještě osmatřicet tisíc. Chce k nim něco našetřit, aby pomohl zaplatit dceři nový obývák. Proto zůstane v práci do konce roku, říkal. A kdo ví, možná až do sedmdesátky, usmíval se. Člověk míní…

Patrně tedy loupežná vražda. Definitivně se to potvrzuje dotazem ve spořitelně. Z Havlíkovy knížky bylo vybráno v úterý osmatřicet tisíc, zůstaly tam jen tři stovky. Kdo peníze vyzvedl, jak alespoň přibližně vypadal, to si úřednice za přepážkou nepamatuje.

Něco však o vrahovi přece jen víme. Nevnikl do bytu hrubým násilím. Opatrný penzista mu důvěřoval, pozval ho dovnitř, obrátil se k němu zády. Proč mu věřil? Protože ho znal.

A teď: co je na případu zvláštního, výjimečného?

Ten kufr. Kufr s mrtvolou.

Proč vrah vecpal tělo do kufru a ten pak zamkl do spíže? Snad proto, aby později zavazadlo s děsivým obsahem odnesl z domu a tělo někde ukryl? Tak by vyvolal dojem, že náruživý houbař někde zmizel. Dobrá. Ale proč by to dělal? Odpověď je logická: aby od sebe odvrátil podezření. Pak z nějakého důvodu svůj plán nedokončil.

Z téhle dedukce ovšem ještě něco vyplývá. Pachatel chtěl od sebe odpoutat pozornost, neboť by na něho kdyby byl zavražděný muž nalezen v bytě

padlo podezření. A prvními podezřelými by se stali lidé, kteří byli u pana Havlíka jako doma.

Jde vlastně o čtyři osoby. Dvacetiletá laborantka Tereza Mladějovská a o její tři roky starší snoubenec Jiří Stuchlý. Hned v druhé řadě figuruje dřívější podnájemnice Pavla Jeřábková. Také ona má přítele, nějakého Víťu Grubnera. Právě kvůli tomu, že Víťa sem za ní chodil, dostala od Havlíka výpověď.

V této souvislosti se jeví jako významný fakt, že bý

valá podnájemnice dosud neodevzdala klíče od bytu.

Nadto je tu svědectví sousedky paní Frýbové. Ta asi před týdnem zahlédla Pavlu, jak v Havlíkově nepří

tomnosti vyšla z bytu. Ale něco jsem si tam zapomněla, řekla zvědavé sousedce.

Máme tady dvě seriózní vodítka, dvě možnosti. Ví

me už, že důchodce Havlík přišel o život během soboty či neděle. Je tedy třeba se též podívat, co ti čtyři podezřelí v sobotu, poslední červencový den, a ná

sledující neděli dělali, kde se zdržovali.

Slečna Mladějovská byla se snoubencem v kritickou dobu skutečně v Žatci na Lounsku. Rovněž Pavla Je

řábková má solidní alibi. Půl tuctu lidí jí dosvědčuje, že prožila se svým nápadníkem celý víkend v chatě uprostřed Beskyd.

S tím se ovšem nemůžeme spokojit, podobných solidních alibi už bylo… Solidních, než jsme je rozbili.

Naši mládenci se podívali důkladně i na Stuchlého.

Hm, mechanizátor, jak tvrdí jeho snoubenka na Dole Hlubina pracuje jako pomocný dělník. Totiž pracoval…

sotva se tam minulý měsíc ukázal. Matka jeho tříleté dcerky na něm marně vymáhá alimenty. Jak by je mohl zaplatit, když je zadlužený u všech svých zná

mých. A Tereza věří mu doopravdy, nebo ho jen kryje? Kdopak si může troufnout hned prokouknout ženskou.

Při posledním pohovoru Tereza uvedla několik zají

mavostí.

Cestu do Žatce a pobyt v hotelu platil Jirka, vypůjčil si tam od svého bratra patnáct stovek. Jenže dotazem v Žatci jsme zjistili, že nedostal ani floka. A ještě něco.

Dva dny po návratu ze Žatce dal Jirka Tereze tři tisícovky na šaty a sám si taky koupil nový oblek. Pochlubil se, že mu rodiče poslali na veselku deset tisíc.

Ale i to je vyložená lež.

Stuchlý to opakuje i při výslechu. A když mu řekneme, že nám vypráví pohádky, protože jsme si v Žatci už všechno ověřili, ještě chvíli bezhlavě kličkuje.

Chceme, aby vysvětlil, jak k penězům doopravdy při

šel.

Pana Havlíka zabil pro ty peníze. Druhý měsíc je už bez zaměstnání, nikdo mu víc nechtěl půjčit. Od Terezy věděl, že penzista má úspory, těmi snadno zahojí všechny dluhy… Než v sobotu ráno odešla Tereza ke kadeřnici, měl už celý plán v hlavě.

Dopoledne zazvonil u Havlíka. Penzista ho znal, věděl, že má s Terezou namířeno do Žatce. Zapomněla si svetr, usmíval se Stuchlý, mám jí ho vzít na nádraží. Důchodce pokývl hlavou a pustil Jirku dovnitř. A jak se k němu v kuchyni obrátil zády, sáhl ná

vštěvník pro ukrytou trubku. Prudce se rozmáchl…

Měl dost času. Prohledal celý byt, vzal si peníze i vkladní knížku, umyl zakrvácenou podlahu, mrtvolu vtěsnal do nalezeného kufru až se vrátí ze Žatce, tak ho někam odveze a zahrabe. Ale pak to odkládal ze dne na den, až už bylo pozdě.

Tereza kdepak, věřila mu, neměla o ničem ani ponětí. Její otec mu nedůvěřoval, ale Jirka byl pro ni všechno, raději se kvůli němu rozešla s rodiči. Sfouknu to i s Havlíkem, namlouval si takovej dobrej plán.

Jenže ten dobrej plán ocenil soud výjimečným trestem.

František Uher

Poslední víkend s Dominikou

Toho dne slunce nezasvítilo, postrádalo sílu potýkat se s vysokou vrstvou kupovité oblačnosti, rozkládající se podle meteorologických snímků téměř nad celou Evropou. Jen severní skandinávské pobřeží a část Nové země byly ušetřeny, tam však už zase vládla zima. Takže prašť jako uhoď, kupovitá oblačnost se jevila jako přijatelnější.

„V tom vězí problém,” pronesl z okna zahleděný inspektor Plevák. „Někdo zmizí, ani kompetentní místa to nevzrušuje, dokud trochu nezaprší.“

„Ztrácí se hodně lidí,“ řekl inspektor Čemus. „Většinou se během několika dnů nacházejí nebo vracejí domů. Vždyť to znáš.“

Inspektor Plevák věděl, že pro každé znepokojení příbuzných či známých nelze hned zahajovat rozsáhlé pátrání, také však věděl, že jistá liknavost v metodice komplikuje pátrání, když začne. „Pokud se ovšem pohřešovaný nevrátí… Ledy se pohnou, až je na všechno pozdě. Stopy smazané, svědci nevěrohodní… Jako na té zastávce! Po posledním společném víkendu na chatě odvedl Soukup tu svou Dominiku k vlaku. Obvykle se vraceli společně, ale zrovna na to pondělí měl zamluveného zedníka. Dominika musela ráno do školy. Na zastávce čekali dva trampové, měli bágly a maskáče, jinak o nich zatím nevíme zhola nic.

Průvodčí uvedl, že podle řeči mohli pocházet z Ostravska. Potom ten Roubík… Rozporuplná existence.

Na zastávce vystupoval, v sobě metr piv.“

„Co o něm víme?“

„Původně novinář, spisovatel, ochmelka. To třetí platí stále. Jako mladík se proslavil budovatelským románem. Potom několikrát změnil zbarvení, naposled vydal erotickou novelu.

Kdysi vystupoval v televizi jako zapřísáhlý odpůrce alkoholu, za honorář se pak vždycky zlískal a udělal nějakou ostudu. Asi před deseti lety, to už vegetoval v chalupě nad zastávkou, pražský byt propil, začal psát román o nevěře. Neustále získával nový a nový materiál, nakonec to jeho ženu našňuplo a rozvedla se s ním. Po jejím odchodu ho neviděli se ženskou, snad je začal nenávidět. V neděli jezdí poledňákem do Louhová na pivo a na mariáš, vrací se osmičkou, pozdější spoj

o víkendu nejede.“

„Viděl Dominiku Kotovou nastupovat?”

„Dokonce se pozdravili. Povšiml si trampů. Štrádoval si to domů, nemůže odpřísáhnout, že někdo z té trojice nastoupil. Stejně dobře mohli čekat Mikuláše nebo delegaci z Patagonie. Po odjezdu vlaku viděl jen Soukupa, odcházel k chatě. Dá se věřit, že Dominika skutečně nastoupila.”

„Co průvodčí? Ti bývají na lokálních tratích všímaví,” poznamenal inspektor Čemus.

„Podle průvodčího seděla přes uličku od trampů, dokonce se snad bavili. V motoráku cestoval ještě starší člověk, častější pasažéry průvodčí zná, jezdí na trati patnáctým rokem. Ten neznámý měl zpáteční jízdenku vystavenou v Praze.”

„Konec nadějí,” řekl inspektor Čemus. „Že si to prů

vodčí pamatuje! Na zbývajících zastávkách nikdo nepřistoupil?”

„Vlak staví pouze na znamení. Nastoupila jistá Dvo

řáková, zůstala v chodbičce, hned na další zastávce vystoupila. Na nádraží se průvodčí zdržel se strojvedoucím, cizí pán zmizel, Dominika také. Trampy možná zahlédl na prvním nástupišti. Mohli to být jiní, zase v maskáčích.”

„Nejela Dominika městskou dopravou?”

„Nejela, ale zaručené to není. Po tolika dnech… Obvykle to z nádraží vzala podle zrušené vlečky do centrální kotelny sídliště a za pár minut došla domů do Hradební. Kotovi mysleli, že se vrátí ráno. Teprve v pondělí navečer po návratu z práce, když Dominiku nenašli doma a od spolužaček se dověděli, že nebyla ve škole, spustili poplach. Večer se vydali na policii.

I se Soukupem, kterého už mají za svého. Jen co Dominika odmaturuje na zdravotce, přichystají svatbu.“

„Jestli Dominika dostuduje,“ promluvil z inspektora Čemuse skeptik. „Zbývá mašinfíra.“

„Ten vidí snad jen koleje,“ posteskl si inspektor Plevák. „Tak to snad má být!“

„Dominiky si všiml, i Soukupa a Roubíka. Vozí je pravidelně. Právě v tom vidím háček. Vídá je často, ale je jisté, že je zahlédl zrovna v tu neděli? Už byla dost tma. Na trampy si nevzpomíná vůbec.“

„To znamená, že všechno mohlo být jinak nebo jindy,“ řekl inspektor Čemus. „Také mohl někdo nastoupit z druhé strany, průvodčí se možná příliš neobtěžoval s kontrolou jízdenek. Na tratích, kde se každý zná s každým, je to celkem běžné. Pochopitelně to nepřizná. Také je možné, že Dominiku na nádraží někdo vyhlížel. Třeba další milý. O tom by mohly něco vědět spolužačky. “

„Nevědí.“

„Zbývá tedy Soukup. Konečnou stanicí mnoha lásek je nádraží. Potažmo zastávka.”

„Chata stojí stranou. Bílá vrána, ještě nepoznala zloděje. Jestli na sebe Soukup a Dominika byli přes ví

kend jako hrdličky nebo jako jestřábi, to nám nikdo neprozradí. Soukupovi je pětadvacet, žádný škraloup, opravuje televizory a montuje antény, na pondělí si vzal dovolenou.“

„Měl objednaného zedníka. Mluvil jsi s ním?”

„Soukup se prý choval naprosto normálně,” odpově

děl inspektor Plevák. „Ale kdyby měl něco na svě

domí, nevěšel by to kdekomu na nos, to dá rozum.”

„Mohl nechat odjet vlak a dostat se do města?”

„Teoreticky ano, kdyby nablízku čekal vrtulník. Jinak je to časově vyloučené.”

„Nemá auto nebo aspoň motocykl?” „Je to nadšený cyklista, někdy jezdí na chatu na kole. V práci má k dispozici firemní dodávku. Přes víkend stála na dvoře domu, ve kterém mají prodejnu a dílnu.“

„Požádal jsem, aby se v okolních hospodách poptali na ty trampy,” řekl inspektor Čemus. „Možná Ostraváci… Co je táhlo sem k nám? Do Beskyd to mají skok. Kde bydlí průvodčí a strojvedoucí?”

„Mašinfíra hned proti nádraží. Na nástupišti ho vyhlí

želi dva synové, někdy je vezme na chvilku do vozu.

Průvodčí má chalupu ve Spálených mlýnech. Na parkovišti před nádražím nechává auto. Letitou škodovku.”

„Spálené mlýny,” uvažoval inspektor Čemus o lokalitě zanesené v plánu města pod jiným názvem, ozna

čované podle dvou mlýnů, které jedné horké letní noci shořely. Evidentně šlo o žhářství. Byl to jeden z prvních případů, na nichž se ve městě podílel.

„Vzdušnou čarou kousek, silnička se klikatí podle potoka, stoupá a zase klesá, stavení jsou rozsypaná ve stráních jako bludné kameny. Sotva najdeme svědka návratu pana průvodčího. Navíc po tolika dnech!”

„Vrtá mi v hlavě ten Roubík. Nemyslím, že s Dominikou něco měl, ale je to mazavka a těm se rozsvěcí postupně.”

„Podívám se za ním,” řekl inspektor Čemus.

„Snad ho zastihneš střízlivého.”

„Staří lidé si všímají. Zejména ti, kteří žijí na samotě a nemají celý rok komu vynadat, koho pozdravit.”

„Jak jsem poznal Roubíka, počítej spíš s vynadá

ním,” varoval inspektor Plevák.

Roubík možná neměl celý den s kým promluvit, ale pozpěvoval si jako na lesy.

Inspektor Čemus ho zastihl na dvoře před chalupou se zděným přízemím a dřevěným poschodím, vroubeným zábradlím a umným zdobením, částečně zakrytým psím vínem. Spravoval žebřík položený na dvou špalcích, jen tak podomácku, v ošoupaných kalhotách, z nichž vzadu vylézala košile, na jedné noze šněrovací křusku, na druhé pantofel. Levou ruku zdobil ušmudlaný obvaz.

„Chystáte se trhat jablka?“ pronesl inspektor Čemus a představil se.

„Na česání ovoce je brzo,“ odvětil Roubík a odhodil kladivo, jako kdyby po něm sáhl se značným odporem a vyrušení mu přišlo vhod. „Tak vy jste z kriminálky. Už tady jeden byl. Že by s vámi přišla inspirace? Tu bych potřeboval jako sůl. detektivku jsem ještě nepsal.”

Inspektoru Čemusovi vytanula v mysli možná příčina poranění ruky, způsobená cizím přičiněním, třeba sebeobranou. „Úraz?”

„Rovnali mi dva prsty, už jsem je měl jako skoby.

Brzy mě pustili do domácího ošetřování, protože v nemocnici jsou nejobtížnější skutečně nemocní pacienti. Tak se ošetřuju. Nekoukejte mi na hnátu, levá i pravá bota jsou stejně velké, ale tlačí jenom jedna.

Potřebuju vyčistit okap, tak zpevňuju žebřík. U toho nejsou nej důležitější příčky, jak se obecně soudí, ale otvory, kterými se dá propadnout. V mém věku by to bylo na pováženou,” vykládal Roubík, buď byl mluvka, nebo mu přišla vhod každá návštěva. „Ale vy jste určitě přijeli kvůli Dominice. Potkal jsem Soukupa, naří

kal, vyptával se. Je z toho dočista na větvi. Ani se nedivím.”

„Znáte Dominiku?”

„Od vidění. Párkrát jsme promluvili, ale jak vzpomí

nám, snad pokaždé u toho byl Soukup.”

„Viděl jste Dominiku odjíždět?”

„Mockrát. Já se totiž tím vlakem vracím každou neděli z Louhová. Chlap se potřebuje jednou za týden pořádně nadlábnout, něco popít, zahrát si karty. Ty jsou taková duševní hygiena, abych tady úplně neztupěl.”

„Když jsem se ptal na Dominiku, měl jsem na mysli tu neděli, kdy se ztratila,” řekl inspektor Čemus, obrnil se trpělivostí, s povídálky není snadné pořízení. Přes Plevákovo upozornění se mu však zdálo, že mluví se střízlivým člověkem.

Roubík se zamyslel. „Viděl jsem ji nastupovat. Ještě se na schůdcích otočila a zamávala Soukupovi na rozloučenou. Ale klidně hned mohla vylézt na druhou stranu kolejí.“

„Žijete tady sám?“

„Už dlouho, pane inspektore, už dlouho. Bez ženské, ne bez tabáku.” Nasadil výmluvný úsměv. „Vím, kam míříte! Co o mně lidé vykládají! Že jsem byl na ženské. Byl, byl, proč bych to tajil, jenže kde jsou ty časy! Napadlo vás, že mě Dominika mohla přimět k nepravosti. Pane inspektore, mnohé ideály jsou tak nákladné, že si je prostě nemůžeme dovolit. Platí to i o ženských. Ani Dominika, ani žádná jiná. Stejně by mě zase jen komandovala a cepovala.”

„Znáte průvodčího?”

„Střídá se s dvojicí slečen. S těmi jezdím raději, jsou lahodnější pro oko. Průvodčí je, s prominutím, kretén a blb. Hlupák, který si o sobě moc myslí. Nejde s ním diskutovat, mohl by člověka přesvědčit. Jak zahlédne sukni, natřásá se jako páv, nosí se jako admirál Nachimov. Takového vola hned tak nepotkáte, to mi věřte!”

„Nedělejte si iluze,” řekl inspektor Čemus, který postřehl v Roubíkových výkladech jisté nejasnosti, ale pominul je. „I jiné národy mají výjimečné blbce. Na zastávce tehdy večer nastupovali také dva trampové.”

„Odpoledne seděli v louňovské hospodě. Asi to vzali špacírem po navigaci Šenkýř je něco jako jejich strejda. Nechává je přespat, aby nemuseli pod širák nebo někam do stodoly.”

„To vás napadlo až nyní?” podivoval se inspektor Čemus. „Kolegovi jste se nezmínil!”

Roubík udělal omluvné gesto. „Vypadlo mi to z paměti. Jak mám natankováno, a to mám skoro permanentně, v myslivně mi to vynechává. Dneska máte kliku, že se chystám na ten okap. Od rána jsem nesvlažil hrdlo.”

Louňovský hostinský se ukázal stejně rozpovídaně jako Roubík. Když se sešli, musela být hospoda plná halasu. Ochotně zopakoval, co již vyprávěl policistům, kteří se zastavili. Přidal kousek rodokmenu, jména, adresu, telefonní číslo. „Snad ti tuláci něco nevyvedli?” projevil obavu, jako kdyby s tou možností počítal.

„Opravdu je potřebujeme vyslechnout jenom jako svědky.”

„Není to ohledně toho ztraceného děvčete?”

„Pravděpodobně nastupovali do vlaku ve stejnou dobu a na stejné zastávce.”

Hostinský prohodil „jsou to čiperní kluci, synovci od sestry,” ale do skoku mu nebylo. „Myslíte, že tu holku najdete? To nikdy nebylo, aby mizelo tolik lidí!”

„Naděje je vždycky,” utěšoval ho inspektor Čemus.

„Ročně se ztratí čtyři tisíce lidí, ale většinu se podaří najít. Nebo se ukáží sami od sebe. Objasněnost činí pětadevadesát procent. Vy jste Dominiku znal?”

„Znal i neznal,” ošíval se hostinský. „Jednou tady seděla s tím svým Soukupem, vichřice mi shodila anté

nu, tak jsem mu vzkázal, zastavil se o víkendu.”

„To přišli z chaty pěšky až sem do Louňova?”

„Počkejte… Přijeli na kolech! Soukup je dával do dvora, aby jim je někdo před hospodou nesebral,” rozpomínal se hostinský. „Nemám synovcům zavolat?”

„To nechte na nás,” řekl inspektor Čemus.

Spojení získal okamžitě. Po kratším nesrozumitelném bratrském dohadování se dověděl, že dívka odpovídajícího popisu s nimi jela, dokonce prohodili pár slov, zvali ji do Ostravy, jen se smála, po příjezdu na nádraží ve městě zamířila přímo do podchodu. Později ji ještě zahlédli v hale.

„Samotnou?”

„S tím chlápkem z vlaku.”

„Se starším pánem?”

„S průvodčím.”

Inspektor Čemus upozornil, že je bude kontaktovat ostravská kriminálka, načež požádal Ostravu o spolupráci. Neboť co je psáno…

Dominika a průvodčí? Stopa? Snad, snad.

Možná pravda, možná omyl, možná lež.

Případně muž v železničářském, postavou podobný průvodčímu.

Inspektor učinil řadu opatření, narazil na nepochopení a zpochybňování, na malé pochopení aktérů zá

sahu, slunce stále nedokázalo prorazit vysokou vrstvu kupovité oblačnosti, rozkládající se téměř nad celou Evropou. Dokonce občas sprchlo.

Výsledek se však dostavil.

Tělo Dominiky Kotové leželo na dně mělkého dolíku, zaházené nalámanými větvemi. Stačilo urazit dvacet metrů k okraji lesa a Spálené mlýny měli jako na dlani. Nejen sotva rozeznatelné zarostlé trosky obou mlýnů, nejen stuhu potoka a rozhozené chalupy i vý

stavnější domy, ale především stavení ve stráni…

Průvodčího si vyzvedli na nádraží.

Nejprve zapíral i nos mezi očima, načež vyrukoval s legendou o tajemné lásce, tvrdil, že s ním Dominika jela dobrovolně, na chalupě spadla se schodů tak nešťastně, že jí nebylo pomoci. Chtěl se vyhnout nepříjemnostem, ušetřit Dominiku pomluv…

Nechali ho povídat.

Ve škodovce byly nalezeny mikroskopické částečky Dominičiny krve, poškození vnitřku způsobené potyčkou, dokonce zlomený nehet, odpovídající poškození nehtu na ukazováčku Dominičiny pravé ruky, jak ho zachytila fotografie. Pravé přední dveře nešly otevřít, sklo v okně spustit.

Průvodčí kličkoval, měnil výpověď, utápěl se ve lžích, až přišel s pravdou, přiznal sexuální motiv. Slíbil Dominice, že ji odveze domů, začínalo pršet, ale vzal to nejkratší cestou do Spálených mlýnů. Dominika se pokoušela uniknout, napadla ho ještě během jízdy, musel se bránit, potom zase nechtěla vystoupit z auta, vyhrožovala…

V záchvatu sebeobviňování vyšetřovatele zaskočil.

Přiznal další tři vraždy, uvedl jména, popisy, místa, kde ukryl těla. Zmíněné tři ženy značně rozdílného věku i bydliště zmizely v rozmezí čtyř roků a stále figurovaly na seznamu pohřešovaných.

Podařilo se však najít pouze nejstarší z nich. Tedy to, co se z ní po čtyřech letech zachovalo.

Jan J. Vaněk

Porážka odvěkého nepřítele

Paní Kučerová to sice nikdy neřekla nahlas, ale v hloubi duše byla přesvědčena, že chlapi jsou v rámci lidstva cosi jako trubci u včel. A celý život podle toho jednala. Zajisté: ženská musí nějakého mužského úvodem připustit, protože zachování rodu je žádoucí

ale pak je dlužno ho rychle a elegantně vykvartýrovat ze svého života. Ať si vegetuje kde chce a jak chce, ale co nejdál.

Tak či onak, vlastní manžel paní Kučerové prchl od rodinného krbu necelý rok poté, co mu povila dceru Janičku, a už nikdy její práh nepřekročil. Alimenty posílal nepravidelně a ze všech koutů republiky, když se potloukal po všech možných „stavbách socialismu11, jak se říkalo a když slavila Jana jedenácté narozeniny, přestaly peníze chodit vůbec. Její táta zahynul buďto na následky nějakého pracovního úrazu, anebo na zranění z hospodské rvačky. Okolnosti jeho smrti zůstaly nejasné a paní Kučerová po nich nijak nepátrala. Utvrdila se v přesvědčení, že její exmanžel schytal, co zasloužil, a sešel se světa stejně nepěkným způsobem, jakým se po něm pohyboval.

Nikoho nepřekvapí, že žádného otčíma paní Kučerová Janě domů nepřivedla. Vychovala dcerku sama, v čistotě a v bohabojné poctivosti a v posvátné hrůze z mužských. Proto taky pro ni bylo nepřekousnutelným šokem, když jí milovaná dcera v devatenácti oznámila, že se hodlá vdávat a její nastávající je ten nejbáječnější kluk pod sluncem „No, jak myslíš,“ řekla matka Kučerová, pevně stiskla úzké rty a další půlrok s Janou nepromluvila.

Ani na svatbě ne. Na radnici se dostavila, při hostině snědla pár lžic polévky a uždíbla řízku a pak se v nastalém mumraji vytratila. Ze máma chybí, postřehla Jana, až když se krájel svatební dort. Pobrečela si, ale myslela, že čas vše napraví.

„Až přijde vnuk, dostane babička rozum,“ konejšila ji tchyně, moc hodná ženská, když jí Jana brečela na rameni steskem po mámě, která nepřišla ani pochválit zařízené hnízdečko v paneláku, kde novomanžel dostal jako zázrakem od města byt.

A měla pravdu. Janino těhotenství bylo rizikové, a tak ji její matka začala navštěvovat ještě v porodnici, v posledních týdnech nervózního čekání. Seděla mlč

ky u postele a držela dceru za ruku, předčasně zestárlá, shrbená a kostnatá. Ještě jí nebylo padesát, ale vyhlížela o patnáct let starší.

Když se všechno v dobré obrátilo a na svět přišla Janička II., docházela paní Kučerová k mladým obě

tavě dvakrát denně, nakupovala jim, pyšně vozila ko

čárek, koupala, přebalovala, prala… Netrvalo dlouho a mladému Heřmanovi, svému zeti, začala lézt trochu na nervy. Otevřel dveře do pokoje, a tam sedí babič

ka, šel si zapálit cigaretu na balkon a tam babička věší prádlo a tváří se přísně, zajde si do sámošky koupit pár lahváčů na neděli a od kasy ho stíhá nesouhlasný pohled babičky Kučerové, která takové zbůhdarmé utrácení pochopitelně odsuzuje.

„Začal jsem chodit s kamarády občas do hospody, abych taky viděl jiný ksichty než svou tchyni,“ hájil se Heřman po roce u rozvodového stání.

Bojoval o svou ženu jako lev, ale ta se zaťala a nebylo s ní řeči. Když si s hrůzou všiml, že má kolem úst stejný výraz jako její matka a dovede stejně sevřít rty, jež mu ještě nedávno připadaly kypré a hodné polí

bení, pochopil, že v téhle partii se vyhrát nedá. Rozvedli je na druhé stání, malá Janička připadla pochopitelně mámě. S tím, že ji táta bude moci kdykoli navštěvovat.

„Jen přes mou mrtvolu,” pravila paní Kučerová, když si hned příští neděli, vymydlený a nastrojený, přišel mladý Heřman pro malou. „Má teplotu, zůstane doma!”

Od toho dne nemocnost malé Janičky prudce vzrostla, díky čemuž se za ní vlastní otec dostával čím dál řidčeji. Buďto měla malá rýmu, kašel či bolení anebo něco horšího. A když už si stará Kučerová nedokázala nahonem nic vymyslet, nechala exzetě prostě zvonit u dveří, ať se třeba vztekne. Neodemkla a bylo vymalováno.

Malou měl Heřman rád, ale sejde z očí, sejde z mysli. Do roka se ostatně ženil podruhé, a protože jeho nastávající pocházela z nedaleké vsi, odstěhoval se k ní, najednou měl spoustu starostí kolem hospodářství a zahrady, na nichž se rozhodl vydělat, do roka se mu narodilo další dítě a tentokrát to byl syn.

Jaký div, že nakonec se jeho styk s Janou omezil na dárek k Vánocům a pohlednici k narozeninám.

„Tak vidíš,“ řekla paní Kučerová dceři a vnučce, „a taková to byla velká láska. Ale já vás mám ráda obě, holky moje! A nikdy vás neopustím!”

Pro paní Kučerovou nastaly šťastné dny. Kromě doby, strávené v zaměstnání, zůstávala u dcery a vnučky vlastně pořád, a domů se chodila jen vyspat.

A pak přesvědčila Janu, že nejlepším řešením by vů

bec byla výměna dvou menších bytů za jeden velký.

A tak žily všechny tři pod jednou střechou, matka, dcera, vnučka, a klapalo jim to. Babinec, říkaly jim sousedky, a ony se smály. Paní Kučerová se ujala vlády a její dcera neprotestovala, ráda, že má díky tomu vlastně snazší život. Na rozdíl od provdaných kolegyň teď Janě po návratu domů nenastávala druhá šichta, babička byla přímo zázračně výkonná a stihla nakoupit, uvařit, vyprat i vyžehlit, a když se zá

hy konečně stala řádnou důchodkyní, převzala otěže společné domácnosti zcela a definitivně.

„Jenom si zajdi na kafíčko, běž do biografu,” ponoukala dceru Janu, „musíš přece mezi lidi!”

A Jana si dala říct ráda. Občas po boku jedné rozvedené kamarádky zašla do kavárny místního hotelu, zprvu jen tak odpoledne na dortík a dvojku červené

ho, ale časem se osmělila a vydávala se z domu i večer, zatancovat si.

„Ale do jedenácti doma,“ nařizovala paní Kučerová bezmála třicetileté dceři.

Úplně jako když bývala Jana v pubertě a maminka ji pouštěla na čaje v místním kulturáku s důtklivým ponaučením, kterak se chovat, aby nechovala. Tehdy ji mámina péče štvala, teď už ne. Brala ji s úsměvem.

Mámě chudince nedochází, že jsem už velká, že moje vlastní dítě roste před očima a pomalu z něj bude taky ženská…

V kavárně hotelu Bílý koníček, nejlepším místním podniku, který byl posledním útočištěm střední generace zatímco mládež dávala přednost diskotékové ratejně jménem Střelnice

potkala Jana Heřmanová Václava Broukala.

Muže, který měl z gruntu proměnit její poklidný život, třebaže zpočátku to tak nevypadalo ani náhodou.

Broukal ji požádal o tanec a během foxtrotu, či co to mělo být, jí dvakrát šlápl na palec v zánovním sandálku, čímž se ovšem v Janiných očích beznadějně znemožnil. Dělal pak sice od svého stolu nešťastné oči jako zhrzený jezevčík, ale milosti se mu nedostalo, a pozvání k baru na omluvný smiřovací drink dáma odmítla. „Je mu nejmíň čtyřicet, a co horšího, taky na ně vypadá,” pravila Jana pohrdlivě kamarádce. „Inženýrek! Pchá!” Jenomže za pouhý měsíc? Ejhle, jaká proměna! Pan inženýr Broukal si taneční předehru pro jistotu odpustil a pozval paní Janu rovnou na báječný koktejl Manhattan. Palec už nebolel a nabídka kvitována s povděkem.

„Jezdím sem služebně dost pravidelně, ale nejsem typ lovce, který najde děvče v každém přístavu,” vyznával se Václav jako kniha, kvádro mu padlo a vyhlí

žel mile a upřímně. A polobotky měl vyleštěné do zrcadlového lesku.

„Je fajn,” zhodnotila ho Jana, když se asi po půlhodince vrátila ke stolu za kamarádkou. „Pražák, ale není namyšlenej. Rozvedenej, bezdětnej. Auťák má nóbl, bavoráka, chatu, kvartýr na Vinohradech… A když jsem mu ukázala fotky svý Janičky, hned byl celej naměkko. Takovou dceru si prý vždycky přál!“

„Koukám, že naměkko jsi hlavně ty,“ ušklíbla se kamarádka. „Známe ale tyhle služební cestovatele.

Maloměstskou husičku opijou rohlíkem a…“

„Rohlík? Tři manhattany, a hučím jak piliňáky,“

hihňala se Jana.

Leč inženýr Broukal se z kavárny vytratil záhy, krátce po desáté. Dvakrát ještě s Janou tančil, pak si dokonce na chvíli přisedl k jejich stolu a i kamarádka musela uznat, že je to náramně šaramantní mužský.

„Musím brzo spát, ráno odjíždím časně na další jednání a šoféra nemám firma šetří, to víte,“ usmál se omluvně. Za dva týdny se ale objevil znovu, ale ne v kavárně. Jana otevřela dveře, protože někdo zvonil.

A za nimi stál on a v ruce pugét růží.

Paní Kučerová zaujala od první chvíle zásadový postoj. Na ni pugéty ani sladká slova neplatily. V kaž

dém chlapovi je skryt dábel a čím sladší slova po jazyku válí, tím temnější jsou jeho pravé úmysly. Václav se zprvu upřímně snažil, aby starou paní ano, tak ji nazval, jí se to doneslo a jeho křehká pozice byla tím pádem v háji definitivně a zcela nějak přesvědčil, ale odpovědí mu byl zprvu ledový nezájem a pak otevřené, útočné nepřátelství.

„Mami, nemyslela sis přece, že zůstanu až do smrti sama

jenom proto, že mi první manželství nevyšlo,” hučela do staré Jana, ale málo platné.

„Až se vezmeme, odstěhuješ se i s malou za mnou do Prahy,” řekl jednou Václav a Jana Heřmanová zalapala po dechu. Pořád si představovala, že jednou ji požádá o ruku, a přemítala nad tím, jak to asi udělá, ale že ji zaskočí takhle nadále a jakoby mimochodem, to jí prostě nenapadlo.

, Já nevím,“ zašeptala, když už byla zase mocna slova. „Mám tady zaměstnání, malá tu chodí do školy, s maminkou jsme vyměnily byt, teď by musela zpátky do menšího…“

Nějak podvědomě čekala, že Václav řekne: maminka půjde samozřejmě s námi. Ale neřekl to. Místo toho se na ni usmál a políbil ji.

„Já vím, že to pro ni bude těžké, moc ti pomohla, zvykla si žít s vámi a má vás určitě moc ráda. Jenomže mne nemůže vystát a kdybychom měli zůstat pohromadě, bylo by to jako smiřovat oheň s vodou.

Dopadlo by to zle a samozřejmě pro obě strany…“

Jana v hloubi duše souhlasila, ale kapka hořkosti v ní zůstala. Zkusila ještě promluvit do duše matce, ale ta představu společného stěhování do Prahy odmítla rázně, jednou provždy, skoro zuřivě. Prožila v městečku celý život, vždycky pro ni bylo dost dobré a své názory nezmění do nejdelší smrti. Skoro tehdy na milovanou dceru křičela a Jana usoudila, že tím je celá věc uzavřená. A basta.

Jenomže jak se blížil sjednaný termín svatby a s ním i stěhování, atmosféra v domácnosti houstla: Václav si vzal měsíc dovolené, aby všechno připravil, a tak teď nutně musel být nastávající tchyni denně nablízku podstatně víc, než bylo oběma milé. Zatímco ovšem Václav zachovával klid a snažil se nerudné ženě uhýbat z cesty, ona konflikty vyhledávala, pokud se je přímo nesnažila vytvářet. „Co jsem vám vlastně udělal, paní Kučerová?14 zeptal se jednou klidně, „vysvětleme si, oč jde, třeba se dá najít způsob, jak spolu vyjít. A jestli ne

vždyť už jde jen o pár posledních dnů, pak se už nemusíme potkat třeba nadosmrti…“

V té chvíli malá Janička byla ve škole a Jana v práci paní Kučerová ztratila nervy a vybuchla.

„Ukradls mi dceru a chceš mi ukrást i vnučku, syčela na budoucího zetě, „ale já tě zničím! Zničím tě i kdyby mě to mělo život stát!

Držela v tu chvíli v ruce velký kuchyňský nůž, protože zrovna chystala oběd, a Václav podvědomě couvl. Díval se jí do očí a viděl v nich, že by vážně byla s to vrazit mu čepel do srdce.

Den nato, když si Václav Broukal šel do Stánku pro noviny, zabrzdil u chodníku policejní vůz, vyskočili z něj dva chlápci v civilu, oznámili mu lakonicky, že je zatčen, nasadili mu rázně pouta a než se stačil vzpamatovat, seděl v autě a ujížděl k místnímu policejnímu ředitelství.

„Dozvíte se,“ odráželi jeho zoufalé dotazy, co že provedl, co se děje.

„A vůbec se vám to nebude líbit,“ dodal nevlídně jeden z kriminalistů.

Když mu sdělili, že je obviněn z pohlavního zneuží

vání nezletilé, domníval se, že žertují, ale tvářili se velice vážně a on pochopil, že v těchto otázkách policie smyslem pro humor skutečně neoplývá.

„Můžete mi alespoň říct, koho jsem měl zneužívat?

obracel oči v sloup, zatímco s ním únavně sepisovali všemožné nacionále a kladly mu nesmyslné dotazy.

„Jistěže, sdělil mu civil za psacím stolem. „Devítiletou Janu Heřmanovou, bytem…

„Panebože, tak tohle měla ta ježibaba na mysli, praštil se inženýr Broukal do čela.

Pověděl jim s úlevou o pohrůžce, kterou jeho nastávající tchyně nedávno proslovila, a bláhové se domníval, že se chápavě zasmějí a pošlou ho domů.

„Paní Kučerová sem sice nezletilou Kučerovou přivedla, ale výpověď učinila holčička sama, docela spontánně a bez nátlaku, usmál se nevesele komisař.

„Můžete si ji koneckonců přečíst, abyste věděl, co nám pověděla o praktikách, ke kterým jste ji měl. A měl byste si nejspíš vybrat advokáta, pokud nechcete někoho ex offo.

„Ona vypovídala o praktikách…“ vydechl Václav.

„Velmi podrobně kývl komisař. „A můžu vás ujistit, že na takové prasárny devítileté děcko samo od sebe nepřijde!1’ Skoro řval, ale pak se zklidnil a dokonce se inženýru Broukalovi omluvil: „Nechal jsem se unést, ale s individui vašeho typu se mi zvedá žaludek. Čistě soukromě, kdyby bylo po mém, nechal bych vás ve

řejně vymiškovat a pak pověsit na lucernu za nohy a… No, nechrne toho. Dneska přespíte v naší cele, ale do zítřka nám soudce podepíše řádnou vazbu, o tom nepochybuju. My tu máme rozumného soudce. A ten má prcačkáře zrovna tak v žaludku jako já.“

Jak řekl, tak se stalo. Noc onoho dne inženýr spal nespal v cele předběžného zadržení a zajištění ve sklepě policejního ředitelství s jedním romským kapsářem a jedním ožralou, co pomlátil manželku i děcka. Prima parta.

Nazítří ho předvedli k soudci a šlo to ráz naráz.

Vazba byla ve věznici v krajském městě, zavezli ho tam a nechali, jak se dozvěděl od zkušených, dozrát.

Tři dny se nic nedělo. Pak si pro něj přijeli a u výslechu už seděl i jeho obhájce, namátkou vybraný z nepříliš skvělé okresní squadry advokátů. Vybral si ho Václav ovšem sám: předložili mu jmenný seznam a on ukázal namátkou prstem.

„Měl byste se přiznat, člověče, léčba vám pomůže,“

zahájil svou schůzku s mandantem, „tím byste mi nejvíc usnadnil práci!“

Během debaty v hovorně, jež trvala dvacet minut, se třikrát podíval nenuceně na hodinky a Václav Broukal pochopil, že se od něj zázraků rozhodně nadít nemůže. Spíš naopak, čehokoli jiného ano.

Po týdnu inženýrovi povolili, aby napsal dopis. Adresoval ho Janě Heřmanové, své nastávající. Úpěnlivěji prosil o návštěvu, psal, že jeho obvinění je nesmysl, ba co víc, komplot, o kterém jí víc poví osobně. Ale jeho skorochoť nepři

šla. Vzkázala po obhájci, že je v šoku a že s ním skončila. A taky že ho nenávidí. Prý by ho zabila, kdyby ho od ní nechránily tlusté mříže.

„Přiznejte se, člověče, všechno svědčí proti vám,“

hučel do něj komisař. „Když to uzavřeme bez dozná

ní, vyjde to nastejno. Stejně půjdete bručet, a na hodně dlouho. Mám tady pár neobjasněných případů zneužití, tak už těm děckám ukazujeme vaši fotku, jestli se jim nezalíbíte… Jezdíval jste sem pravidelně, viďte? Užít si a rychle pryč, ne?“

Plynuly dny, týdny, měsíce. Václav Broukal nabýval dojmu, že se ocitl v nějakém divném snu. V hororu.

Doznání nepodepsal, ale někdy uvažoval nad tím, že kdyby vyhověl, měl by aspoň pokoj od výslechů.

Stého a třiapadesátého dne od zadržení vyvedli Václava Broukala z cely, zavedli ho ke komisaři, sňali mu pouta a sdělili, že bude propuštěn. Nechápal. Tak mu rozpačitě vysvětlili, že šlo zřejmě o omyl. Nezletilou Janu Heřmanovou si vzal do parády odborník na dětskou psychiatrii, kterému se její původní výpověď pořád nezdála. Připadala mu totiž na devítiletou hol

čičku nějak moc odborná, co se týče terminologie.

Malá chvíli zatloukala, mlela svou, ale pak se začala motat v detailech a najednou vysypala pravdu. Nový tatínek se jí dvakrát moc nezamlouval, nabyla totiž dojmu, že ho má snad maminka raději než ji. Taky se nechtěla stěhovat, přišla by o kámošky. A když babič

ka tedy přišla s nápadem, že by se ho mohly ruku v ruce zbavit, všemi deseti hlasovala pro.

Babička, věrná čtenářka černých kronik a divačka televizních detektivek, s ní secvičila náramně vyšperkovanou výpověď, pak ji zatepla, uplakanou a vydě

šenou, zavedla na policii a už to jelo. A sama pak už jen chodila městem a ukapávala jedu do všech uší, ochotných k slyšení. A že se jich našlo habaděj.

„Uděláte nejlíp, když z města odjedete prvním vlakem,” komisně pravil muž, který inženýra celou dobu vyslýchal a přesvědčoval k doznání. „Vyšetřování je odloženo. Ale co se týče mne, já psychiatrům moc nevěřím. Je zajímavé, že náš doktor nepřišel na nic

až musel přijet tenhle docent z Prahy. Vy jste z Prahy, on taky, neznáte se náhodou? Ne? Radím vám dob

ře, vypadněte odsud, a rychle. Protože jestli se rozkřikne, že jsme vás museli pustit, mohlo by se najít pár chlápků, co by třeba chtěli vzít spravedlnost do vlastních rukou. To je jen mezi námi, víte, důvtajmob, jak se říkávalo u vojáků. Před svědky všechno zapřu.

Ale hoďte sebou! Třeba by policie přijela pozdě, až by vás kastrovali, víte? Nebo věšeli… Ale třeba by kluci přijeli včas. To ví jenom pámbu, pane inženýre.“

Před branou policejní budovy čekala na Václava Jana Heřmanová. Moje nastávající, uvědomil si, bejvávalo… Pobledlá, hubená, rozpačitá.

„Já se na tebe nezlobím, muselo to být hodně přesvědčivé,” řekl tiše a čekal, jestli mu nastaví ústa k polibku ale nestalo se tak. Taky dobře.

Potřásla hlavou, když se jí optal, jestli pojede do Prahy rovnou s ním, anebo dorazí později.

„Nepřijedu,” řekla. „Nikdy. Ono by to už mezi námi zůstalo, mezi mnou a tebou, mezi malou a námi…“

O babičce ani slovo. Inženýr vteřinu přemítal, jestli starou za křivé obvinění budou nějak popotahovat, ale usoudil, že v tomhle městě asi stěží. Koneckonců, kdovíjak to s tím Pražákem bylo. A stará paní to přece udělala z upřímné lásky…

„Ona nás má opravdu ráda, mne i malou,“ vydechla skoro neslyšně Jana.

Asi mu četla myšlenky. Otočil se na patě a pomalu se vydal k nádraží. Minutu doufal, že ho doběhne. Že jí to nedá. Ale když se obrátil, šla už opačným smě

rem. A byla daleko. Takhle malinká.

Když nastupoval do pražského rychlíku, zdálo se mu, že v šeru nadcházejícího večera zahlédl na ná

stupišti přísnou asketickou tvář paní Kučerové. Oči jí plály a usmívala se. Nepřítel byl přece jen poražen…

Aleš Fwoda

Uplakaný vrah

„Viktor Klisinců je mrtvý! A zabil ho Mládek… Jakpak byste neznala Mládka, sousedko? To je přece ten, co žije se Svatkou Drkolnou. Však vám opravoval fén na vlasy. Už víte? No aby ne… Tak tenhle Mládek Viktora propíchl. Dýkou! Kde? V hospodě. U piva!

Chudák Klisinec, už to má za sebou…“

Ta zvěst se rozlétla obcí Stříbrníce rychlostí blesku.

„Mládek byl opilý jako slíva. Vrhl se v šenku na Viktora s dýkou v ruce a bodal jako šílenec!”

„Žádná hádka, žádný spor. Mládek najednou vyskočil od stolku a než se chlapi v krčmě stačili vzpamatovat, ležel Klisinec v potocích krve na podlaze…”

„Ono to všechno nebylo jen tak samo od sebe. Viktor chodil Mládkovi pytlačit do revíru…”

„Klisinec si začal se Svaťkou a Mládek to nepřenesl přes srdce…”

Stříbrníce byla plná řečí. Zasvěcených i planých.

Podstatu hrůzné události, jež se v místní restauraci odehrála 9. února 1999 kolem třiadvacáté hodiny ve

čer, však místní povídálkové a klepny vystihli poměrně přesně.

Co že se to vlastně v hospodě na náměstíčku stalo?

Šestatřicetiletý Mládek, který před časem do Stříbrníce přišel bůhvíodkud, skutečně napadl místního rodáka, o sedm let staršího Viktora Klisince. Před zraky své družky Svatavy Drkolné a vlastně všech hostí i personálu zasadil Mládek Klisincovi čtyři bodné rány dýkou, kterou u sebe dost často nosíval, což se ve Stříbrníci obecně vědělo.

Když smrtelně zraněného muže odvážel okamžitě přivolaný vůz rychlé záchranné služby, dva lidé v lokále usedavě plakali. Svatava Drkolná a chlapík, který měl Viktorka Klisince na svědomí, neboť ten o dvě hodiny později v operačním sále okresní nemocnice zemřel.

Pavlín Mládek slzel i v okamžiku, kdy mu na zápěstích kovově cvakla pouta a kdy za ním hluše klapla dvířka policejního vozu.

Dalo by se čekat, že onoho osudného večera přijdou do krčmy společně Drkolná a Mládek. Vždyť už spolu přeš rok žili ve Svatčině domku na kraji Stříbrní

ce jako družka s druhem. Jenže Drkolná vstoupila do dveří lokálu s Viktorem Klisincem, zatímco Pavlín Mládek tu už dávno seděl u rohového stolu se svým známým Danem Přívlakou. A pil, a pil…

Mládek nebyl místní. Naopak. Pocházel až z druhé

ho konce republiky. Když však v rodném kraji přišel o zaměstnání, zkusil své štěstí právě ve Stříbrníci. Docela náhodou se ve vlaku seznámil s pohlednou a fešnou Svatavou Drkolnou, a jakmile jí na rovinu vyklopil, že je dočista sám a nově i bez práce, podala mu pomocnou ruku. Nabídla střechu nad hlavou a novou šanci. Snad se mu podaří najít práci ve Stříbrníci nebo někde v okolí.

Přes opravdovou snahu se mu to ale nepodařilo. A to obešel či objel na Svatčině bicyklu kdejaký podnik a kdekterou firmu. Všude měli plno, někde naopak dokonce propouštěli…

Zůstal tedy Drkolné na krku. Aby přece jen vydělal nějakou tu korunu, začal ve vsi i dál v okrese opravovat různé elektropřístroje. Těm rozuměl. Dokázal se v nich šťourat a hrabat tak dlouho, až našel závadu, a taky způsob, jak rádio, magnetofon, mikrovlnnou troubu, pračku či ledničku zase uvést do provozu.

Lidé ze Stříbrníce i z okolí se za ním naučili chodit i jezdit, co chvíli někdo zvonil na zvonek se štítkem Drkolná, na který přibylo i příjmení Mládek. Když bylo třeba, vyrazil Pavlín za opravou i dál, do odlehlejších městeček a obcí. Byl spolehlivý a levný. Levnější než specializované servisy a opravny.

S Viktorem Klisincem se Mládek seznámil prakticky hned poté, co se usadil u Svatavy Drkolné.

Klisincův domek stál jen docela malý kousek naproti. Stali se z nich kamarádi. Chodili spolu na pivo a padesátníkový mariáš, stávali spolu opřeni o zábradlí přesně na půlící čáře místního stříbrnického travnaté

ho hřiště, kde domácí baníkovci kopali zápasy 1. B

třídy, a fandili, že je bylo slyšet málem až do sousední dědiny. Viktor Klisinec nedá bez toho šikuly Mládka pomalu ani ránu tak zněl úsudek místních sousedů a drben. A byl to povýtce pravdivý úsudek.

Koncem roku 1998 si Pavlín Mládek všiml něčeho, co by ho předtím nikdy nenapadlo ani v tom nejdivo

čejším snu.

Jeho kamarád Viktor totiž příliš často pokukoval po Svatce. A bylo to pokukování mlsného kocoura. Svatko sem, Svaťko tam… Potřebuješ s něčím pomoct?

Rád to pro tebe udělám… Zkrátka, Klisinec se kolem Drkolné začal točit jako ten holub na nebeské báni.

Mládek tomu nejprve nepřikládal žádný význam. No co, proč by si jeho nejlepší kamarád nemohl popoví

dat s jeho družkou? Proč by jí sem tam něco nepodr

žel, nepodal, neutáhl kapající vodovodní kohoutek, nenamazal panty u dveří, když on, Pavlín, je co chvíli bůhvíkde za opravou ledničky či elektrické trouby…

Pak mu ale skutečnost, že se Klisinec vyskytoval v blízkosti Svatavy čím dál tím častěji, začala být poně

kud podezřelá. A nejen to. Začala mu trochu vadit.

Jednoho prosincového večera si všiml i letmých dotyků, jimiž se Viktor se Svatkou vzájemně častovali a jež měly zůstat skryty před podezíravými zraky Pavlí

na Mládka. Ti dva se opravdu hladili!

Klisincovi neřekl ani půl slova. Nechal jej v klidu odejít domů. Zato se Svatavou si promluvil.

„Co je mezi tebou a Viktorem?11 zeptal se zpříma.

„Co by bylo?” ucedila mezi zuby. „Je to chlapík ze sousedství a tvůj kamarád. Znala jsem ho už jako malá holka. Proto se s ním bavím.“

„No právě! Je můj kamarád! A jako můj kamarád by měl vědět, že parťákova baba je pro něj tabu!“ vypálil od boku a zkoumavě se zahleděl do Svatčiných očí, zda uhne pohledem.

Neuhnula.

„Co ti to přelítlo přes nos, Pavlušo?“ založila si ruce v bok a jakoby nevěřícně zavrtěla hlavou. „Kdo ti co nakukal?“

Chtěl jí říct, že přece má vlastní oči, a ty že vidí dobře. Má vlastní uši, a ty slyší. Nakonec ale jen cosi neurčitě zamumlal a všechno obrátil do legrace. Na tváři vyloudil křečovitý úsměv a požádal Svatavu, aby na všechno zapomněla. Jako kdyby nic neřekl…

Pár dnů mlčel a přemýšlel. Nakonec se rozhodl promluvit si s Viktorem.

„Co šílíš, ty vole?“ poplácal ho kamarád chlácholivě po zádech. „Svaťka je prima holka, skvělá kámoška.

Znal jsem ji ještě jako děcko, když si hrávala s panenkami. Klape vám to spolu, máte se rádi a já vám to přeju. Ze zrovna ty budeš vyvádět jako Othello, to bych fakt nečekal. Dej si studenou sprchu a pak horkej grog přijdeš na jiné myšlenky. Zrovna já tak polezu nejlepšímu kámošovi do zelí…“ smál se.

Pavlín Mládek přikývl a taky se začal smát. Nebyl to však uvolněný, bezstarostný smích. Hořké kapky podezření v jeho duši zůstávaly a chutnaly ještě odporněji, než odvar z pelyňku.

Hned první dny nového roku 1999 ukázaly, že jak Svatava, tak i Viktor se přetvařovali. Údiv a okázalé odmítání Pavlínových chmur jen hráli.

Své vzájemné sympatie Drkolná i Klisinec už ani neskrývali. Ba naopak dávali je najevo přímo před Mládkovými zraky.

Pavlín s rostoucí nelibostí vnímal skutečnost, že v lednu neuběhl snad jediný den, kdy by Viktor Svatavu nenavštívil.

A chodil k ní především tehdy, když nebyl Mládek doma. Aspoň tak o tom referoval jeho známý ze stří

brnické hospody Dan Přívlaka.

Znovu se tedy Mládek posadil doma proti své druž

ce a znovu jí položil navlas stejnou otázku, jako před třemi týdny: „Co je mezi tebou a Viktorem?”

Už necouvala. Už se nevytáčela. „Je na mě milý, hodný. Má pro mě víc času než ty!“ vmetla mu do tváře.

„Ty se s ním za mými zády taháš, Svatko…“ svěsil smutně hlavu. „S mým nej lepším kamarádem!”

bouchl pak pěstí do stolu.

„Není to tak, jak si myslíš,” řekla klidně.

„Ne? A jak tedy?” přitáhl si ji za loket k sobě.

„Jestli sis toho nevšiml, žiju ve společné domácnosti s tebou. Ne s ním. Viktor je tvůj kamarád a žádný podrazák,” odpověděla neurčitě.

Mohl si z jejích slov vybrat ledacos. V každém pří

padě od té rozmluvy chvíle, kdy se ve Svatčině domku objevoval Klisinec, žárlivě střežil. Sledoval, zda snad není Svatava rozcuchaná, zda nenajde na Viktorově tváři stopy její rtěnky, máli družka zapnuté všechny knoflíky na své blůzce a Klisinec na poklopci…

Zvěsti, jimiž ho průběžně zásoboval jeho parťák z mariáše Přívlaka, přiváděly Pavlína Mládka na pokraj propasti. Zase u ní byl, když jsi odjel ze Stříbrníce.

Vypadl čtvrt hodiny před tvým návratem. Šla ho vyprovodit k brance, půl dědiny to vidělo…

Posledního lednového dne zabušil Mládek na dveře Klisincova domku. „Nevadí mi, že k nám chodíš, když jsem doma i já. Ale nesnáším tvé návštěvy u Svatavy, když odjedu. Jestli chceš, abychom zůstali kamarády, dej Svatavě pokoj!” varoval Viktora hned na prahu.

„Co pořád máš? Jaké návštěvy, když odjedeš? Máš halucinace, blázne žárlívej!” vrtěl Viktor hlavou.

„Že halucinace?” zuřil Mládek. „Tak to na ně nejspíš trpí

i Dan Přívlaka!“

„Tak odtud vítr vane…“ ušklíbil se Klisinec. „Dan toho napovídá../1

„Povídám ti, Viktore, nech Svaťku na pokoji. Je moje a já se jí nevzdám/1 varoval ho Pavlín a měl co dě

lat, aby si Klisinec nevšiml slz, které se mu draly do očí.

Prudce se otočil a vyběhl do mrazivého lednového večera. Cítil, že Svatavu ztrácí. Že mu ji bere právě tenhle chlap. Až donedávna jeho nejlepší kamarád. A neuměl tomu nijak čelit.

O osm dní později se Pavlín Mládek vracel do Stří

brníce z jedné složitější opravy televizoru a po celou cestu autobusem z Nové Vsi ho pronásledoval jen těžko definovatelný svíravý pocit na prsou. Ač se snažil sebevíc, uvést televizor do provozu se mu nepodařilo. Chyběla jedna součástka a Mládka zlobila představa, že bude muset k zákazníkovi, nerudnému starému protivovi, ještě jednou. Nálada byla vepsí a k tomu to divné svírání hrudníku…

Čím víc se blížil ke Stříbrníci, tím intenzivněji tušil, že ho doma nečeká nic dobrého. U Svatavy bude ur

čitě sedět Viktor Klisinec, zase do ní bude hučet ty svoje sladkobolné žvásty a ona z něj bude celá pryč, představoval si ponuře.

Mýlil se. Svatava doma nebyla. Svíravý pocit na prsou ještě zesílil. Když není Viktor u ní, bude ona u něj… Rozběhl se těch pár desítek metrů, jež dělily domek Drkolné od Klisincova stavení. Vzal zprudka za kliku. Bylo zamčeno.

Pavlín Mládek obešel celý dům, zašel i dozadu, kde začínala Viktorova zahrádka. V přízemí nebyla ani noha, v žádném okně nepozoroval pohyb. Svírání hrudníku ale nepřestávalo.

V patře!

Všiml si slabého odlesku světla v jednom z oken. V

Klisincově kůlně našel žebřík. Vytáhl ho ven a postavil ke zdi vedle ozářeného okna. Potom na žebřík vystoupal a přes dvojité sklo nahlédl do pokoje. V té chvíli se mu nechtělo žít.

Zář, kterou pozoroval z Klisincova dvorku, vydávaly planoucí voskovice v ozdobném tepaném svícnu. Na stolku stála už téměř dopitá láhev červeného vína a dvě číše. A na perském koberci… Na koberci se milovali zcela nazí Viktor a Svatava. Líbal její plná ňadra, vzájemně se laskali na nejintimnějších místech svých těl. A pak si Viktor Svatavu vzal. Hladově, nenasytně. Způsobem, o němž Pavlín Mládek nikdy v životě neslyšel. Než mu oči zalila záplava slané vláhy, vryl se mu do paměti blažený výraz ve Svatčině tváři.

Pomalu slezl ze žebříku a zase ho uklidil do kolnu.

Pak nabral do obou dlaní mokrý, studící sníh. Chvíli si jím potíral rozpálené čelo a hořící tváře. Pak jeho prsty vytvořily velkou, masivní sněhovou kouli. Zuřivě jí mrštil do okna ozářeného planoucími voskovicemi.

Ti dva uvnitř pokoje byli natolik zaujati jeden druhým, že si nárazu do okenní tabule ani nevšimli…

Když se Svatava Drkolná vrátila od Viktora Klisince zpátky domů, ležel Pavlín Mládek v obýváku na pohovce a spal. Přesněji řečeno, Drkolná si to aspoň myslela. Ovšem Mládek spánek jen předstíral.

Nebudila ho. Po předchozích slastných chvílích s Viktorem o přítomnost Pavlína Mládka ani nestála.

Osprchovala se a sama ulehla na široké letiště, kde až dosud spala se svých druhem. Teď jí za očními víčky běžel vzrušující film z prvního poschodí Klisincova domu, a k tomu Mládka nepotřebovala.

Ráno Pavlín vstal dříve, než jeho nevěrná partnerka. Oblékl se a vyrazil do polí a lesů v okolí Stříbrní

ce. Chodil křížem krážem, zakopával o sněhem přikryté větve i hroudy, dýchal mrazivý únorový vzduch a čekal, až Svatava odejde do zaměstnání.

Pak se vrátil do jejího domku, který až do včerejšího večera považoval za svůj nový domov a kde na něj teď všechno padalo a deptalo jeho duši i srdce. Ve spíži našel načatou láhev rumu. Pomalu, po doušcích rum vypil a potom se vydal do restaurace na náměstíčku uprostřed Stříbrníce.

Ke stolu v rohu lokálu usedl kolem jedenácté před obědem. Vydržel u něj přes poledne, přes odpoledne.

Pozvolna popíjel pivo a přemýšlel o svém dosavadním i budoucím životě. Dvě věci věděl jistě. Svatavu Drkolnou měl pořád ještě rád. Po tom, co na vlastní oči viděl předchozího večera, si ale nedokázal další soužití s ní představit.

Se setměním se v lokále objevil Dan Přívlaka a Pavlín vzal jeho přítomností zavděk. Když mu ale kamarád chtěl podat další reference o pokračujících pletkách Svatavy s Viktorem Klisince, Mládek ho mlč

ky, jen pohybem ruky, už notně ztěžklé množstvím požitého alkoholu, zastavil. Na tohle téma dnes nehodlal s nikým mluvit.

A tak kámoš Přívlaka tlachal o všem a o ničem, semlel páté přes deváté a Pavlín mlčky dál zapíjel své největší životní zklamání a žal.

S přibývajícími hodinami se lokál solidně zaplnil, zbylo už jen pár volných míst. Kolem desáté hodiny večerní se na prahu krčmy objevili ti dva, kteří Pavlínu Mládkovi rozedřeli duši a podupali srdce. Viktor Klisinec a Svatava Drkolná.

Sedli si k sousednímu stolu, kde se pro ně ještě na

šly dvě volné židle. Pavlína jen ledabyle pozdravili, a už se věnovali jeden druhému. Popíjeli víno, smáli se, vtipkovali. Každý viděl, že se dobře baví. Každý taky viděl, jak se na čele Pavlína Mládka usadily chmury.

Jak se jeho oši šedě blýskly a jak zaťal zuby za úzkými rty.

Jen tři lidé v celé Stříbrníci věděli, co se předchozí

ho večera odehrálo na koberci Klisincova pokoje za svitu voskovic. Dva z těch tří se domnívali, že to je jen jejich velké společné tajemství. Netušili, že je za oknem ze žebříku pozoroval svědek, který teď trpěl. A ani tušit nemohli padající sníh do rána totiž zasypal všechny stopy, které předchozího večera na Klisincově zahrádce Pavlín zanechal.

Hosté stříbrnické hospody toho večera s datem 9.

února 1999 vzali na vědomí, že se mezi přivandrovalým Pavlínem Mládkem a jeho družkou, místní rodač

kou Svatavou Drkolnou, nejspíš něco muselo přihodit. Hádka, nepříjemná výměna názorů, třeba padla i nějaká ta facka. Ale nikdo do toho ohně nefoukal.

Štamgasti akceptovali holý fakt, že Mládek sedí u jednoho stolu a jeho družka u jiného. A že spolu zřejmě nemluví. Proč se ostatně starat o jiné, když kaž

dý má toho svého až nad hlavu, ne?

Zhruba po hodině od příchodu Klisince s Drkolnou do krčmy se uprostřed obecného veselí, jímž se Viktor a Svatka dali docela nevázaně strhnout u rohového stolu jako bůh pomsty vztyčil Pavlín Mládek.

Divoce zamával svou dýkou, kterou odkudsi nečekaně vytasil. Další děj byl dílem několika okamžiků.

Mládkův skok k vedlejšímu stolu. Čtyři bodné rány do hrudníku a břicha jeho nejlepšího kamaráda Klisince.

Pád oběti na podlahu v potocích tmavě rudé krve. A pak slzy. Pláč Svatavy Drkolné a taky Pavlína Mládka. Pláč, jenž křečovitě otřásal celým jeho schouleným tělem…

„Když se Viktor Klisinec spolu se Svatkou objevili v restauraci, vybavil se mi před očima pohled z předchozího večera. Jejich milování na koberci ve svitu voskovice. Už na žebříku, ze kterého jsem tu scénu sledoval, jsem si připadal jako podvedený hlupák.

Jako napálený paroháč. Bylo mi hrozně. Měl jsem pocit, že teď budu pro smích celé Stříbrníci, ale i všem v okolí. Každému, kdo mě znal, komu jsem opravoval porouchanou elektroniku,“ vypovídal posléze Mládek před trestním senátem krajského soudu. „A v restauraci se ti dva pak náramně bavili, žertovali, vypadali šťastně. Zato já jsem se trápil a trpěl jsem. Měl jsem silný pocit, že se mi vysmívají, že mají legraci z mé žárlivosti a bezmoci. Hodně jsem ten den i večer pil…

A tak jsem vytáhl z kapsy své bundy dýku, kterou jsem často nosíval u sebe, a přiskočil jsem ke stolu, kde seděli. Něco se ve mně zlomilo, sesypalo a něco možná taky umřelo. Napřáhl jsem proti Klisincovi ruku s dýkou a bodl jsem ho. Sám jsem nevěděl, kolikrát vlastně… Že jsem Viktorovi zasadil čtyři rány, to jsem se dozvěděl až od vyšetřovatele. Všechno mi to přišlo líto. Moc líto. Svatčina zrada. Kamarádovo pytlačení v mém revíru. Pošlapaný a pošpiněný vztah s družkou, kvůli které jsem se přestěhoval přes celou republiku.

Samota, která mě čekala v příštích dnech. Bylo mi to líto, protože vím, že rozbitý džbán, i když se střepy slepí, už nikdy nebude tak hezký jako byl předtím. A tak je to i s láskou…“

Senát krajského soudu vyslechl tuto zpověď Pavlína Mládka, počkal, až zapisovatelka přestane klepat do klávesnice psacího stroje, a předseda senátu se pak obžalovaného zeptal, jestli svého skutku lituje.

Mládek se chvíli držel, aby zvládl rozechvění a slzy, které mu zalily oči a smáčely tváře. A potom docela klidným hlasem odpověděl: „Pane předsedo, věřte mi… Já jsem Viktora Klisince opravdu nechtěl zabít.

Ať se stalo, co se stalo, ať mi přebral Svaťku, kterou jsem měl moc rád. Pořád to byl můj kamarád. Nejlepší ve Stříbrníci, nejlepší z kamarádů, které jsem měl.

Když jsem ho pak pobodal a když ho odvezla zá

chranka do nemocnice, z celé duše jsem se modlil k Pánubohu, aby si Viktora ještě nebral k sobě do nebe.

Ale Bůh mě nevyslyšel. Viktor zemřel…“

Senát krajského soudu poslal šestatřicetiletého nezaměstnaného Pavlína Mládka pro trestný čin vraždy, kterým usmrtil svého kamaráda a současně soka v lásce, k pobytu v žaláři s ostrahou. A protože vrah svého činu skutečně litoval, uložil mu soud trest na samé spodní hranici stanovené sazby. Tedy deset let.

M. Jedlička

Docela náhodná známost

Svátek Zdeňky tentokrát připadl na sobotu. Už dva dny před tím se objevily v mnoha květinářstvích vý

mluvné nápisy: 23. červen Zdeňka. Však také mnohá Zdeňka dostala náruč květin a prožila svátek, na který pak ještě dlouho s úsměvem vzpomínala. Jenže osud neukazuje pouze vlídnou tvář. Někomu přichystá štěstí, jinému žal a třeba i smrt.

Onu sobotu slavila svůj svátek i Zdeňka Valešová z Liberce. Měla za sebou pár nedobrých měsíců. Nedávno se čtyřiatřicetiletá, mezi kolegyněmi a kolegy oblíbená žena rozvedla. Tak si řekli, že ji vezmou vozem do Jablonce. Alespoň přijde na jiné myšlenky.

V městě bižuterie poseděli ve vinámičce, přiťukli si na zdraví a zvečera se všichni vrátili. Takový hezký den jsem už dlouho nezažila, loučila se s nimi před divadlem, moc vám děkuju. Mám ještě rande, dodala s tajuplným úsměvem, a zamířila k blízké kavárně Pošta. Tak na shledanou!

Na shledanou! Ale člověk nikdy neví…

V neděli odpoledne našli Zdeňku Valešovou mrtvou. V jejím bytě ve vilové čtvrti v Liberci. Ležela v obývacím pokoji u gauče pod oknem, v tratolišti krve na koberci. Oči upřené ke stropu, polovysvlečená, pobodaná po celém těle, zvlášť u boků a na zádech.

Všechno svědčilo o urputném zápase, zřejmě se bránila ze všech sil ale co svede žena s holýma rukama proti útočníkovi s nožem. Podle toho, co řekl lékař, přišla o život tak před dvanácti hodinami, tedy snad dvě tři hodiny po půlnoci.

Vrah měl před námi nejméně desetihodinový ná

skok, připomíná major Bedřich Křepel, ale mohl mít ještě větší, nebýt ostatních nájemníků. Jeden si totiž odpoledne všiml, že rolety v oknech u paní Valešové jsou staženy. Takový perný den, to je divné, ona měla vždycky okna dokořán. Nestalo sejí něco? Zvonili, leč marně.

Teď si kdosi vzpomněl, že už nějak k ránu slyšel z bytu křik, jako hádku, snad i rány. Přistavili k oknu ve zvýšeném přízemí žebřík a pan Holý nahlédl skulinou dovnitř. V příšeří pokoje ležela jejich sousedka nehybně na koberci.

Policisté otevřeli uzamčený byt. Zámek i okna netknuty, pachatel nevnikl dovnitř násilím, paní Valešová ho sem patrně sama vpustila. V předsíni, kuchyni i ložnici všechno v pořádku

jen v obývacím pokoji pár věcí převrácených, na koberci tmavé skvrny a zakrvácený kuchyňský nůž za gaučem. Z bytu zmizely klíče, peníze a z ruky usmrcené zlaté prsteny.

Loupežná vražda? Celkový obraz naznačoval, že motiv tak jednoznačný nebude.

Kriminalisté se pídili po daktyloskopických i dalších stopách, všechno ukazovalo, že zločinec za sebou důkladně zametl. K vražednému útoku muselo dojít nějak před třetí ráno, v té době bylo slyšet z bytu vzrušené hlasy, křik, ale žádné volání o pomoc. Nikdo neviděl, že by si Valešová na svůj svátek někoho pozvala.

Ale přece tu bylo jedno zajímavé svědectví.

Řidič Fromek šel jako obvykle v pět ráno do služby, vždycky byl první, kdo otvíral domovní dveře. A teď najednou vidí, že k bytu paní Valešové jde jakýsi muž a netrpělivě zvoní.

To je, ksakru, nějaké divné. Zvoní u bytu v pět ráno

a jak se do domu vůbec dostal? Proto se na něho Fromek pátravě zadíval a zapamatoval si ho. Prý tak mezi pětadvaceti až třiceti, vyšší a hubenější, tmavohnědé vlasy, tmavší šaty. Nikdo z nájemníků neměl ani ponětí, kdo by to mohl být.

A stejně návštěvy přicházely k osamělé ženě jen zcela výjimečně, a mužské teprve ne, natož o páté ráno. Rozvedená úřednice nebyla z těch, které si potrpí na mužskou společnost.

Konečně, potvrzovaly to i její kolegyně. Nepatřila k typům, co muže přitahují, a sama byla vůči nim uzavřená. Jen tu a tam prohodila nějakou poznámku o příteli, s nímž se prý někdy schází v kavárně. Ale samy tomu moc nevěřily.

Tak kdo to byl, kdo zvonil v pět ráno u jejích dveří?

Přece jen důvěrný, pro nás neznámý přítel? Jenže

že by přišel tak ráno a zrovna v den vraždy? A jak se vůbec dostal do uzamčeného činžovního domu?

Nejspíš vrah, který se po několika hodinách vrací na místo činu. Ovšem, proč by to dělal? A když už proč u dveří zvonil? Pachatel přece odnesl klíče. Tak jako tak by asi nebylo marné si s tím podivným návštěvní

kem pohovořit. Cítili jsme v kostech, že by tím případ skočil kupředu. Jenže… jak se k němu dostat? Mužů takového popisu běhají jen na Liberecku tisíce.

Mohl, ale také to nemusel být ten známý, za kterým šla večer o svých jmeninách do kavárny Pošta.

V kavárně paní Valešovou zběžně znali. Ano, řekl číšník, přišla sem v sobotu večer po osmé a zůstala hned vpravo u dveří. Ale žádnou schůzku tu neměla, seděla jako obyčejně u stolku sama.

Tedy ne tak doslova. Přisedla si k ní ještě mladá dvojice, pan Maršálek se svou dívkou. A paní Valešová zůstala až do konce zábavy, ujišťoval nás vrchní, zřejmě měla dobrou náladu, několikrát si zatancovala.

To také potvrdili Pavel Maršálek i jeho slečna, oba Valešovou od vidění znali. Tančila prý s chutí a dost, není divu, kavárna byla obsazená a ona tancovat dovedla, to zase ano.

A co ti její tanečníci? No jak to bývá, střídali se, ale před půlnocí nejčastěji pro ni chodil nějaký mladík.

Jak že vypadal? V tmavších šatech, hubenější, vyšší, tmavohnědé vlasy, až nápadně bledý obličej s vystouplými lícními kostmi. Pokud si mladý pár všiml, odcházela domů sama, ne, rozhodně nikdo ji nevyprovázel.

Tenhle tanečník nás začal zajímat. Především proto, že byl nápadně podobný muži, který v pět ráno zvonil u dveří Zdeňky Valešové. Kdo to může být?

Pan Maršálek ani jeho dívka toho člověka nikdy předtím neviděli, neznal ho nikdo z personálu ale my jsme moc toužili si s ním promluvit.

Z kavárny to měla domů tak dvacet minut, zkoušelo se to po celé trase, ale nazdařbůh, nikdo ji nezahlédl.

Bylo však docela možné, že někdo, alespoň jeden z návštěvníků kavárny, toho člověka znal. Ovšem jak takového svědka najít? Tehdy se tam bavilo na osmdesát lidí, někteří sem chodili pravidelně.

Zhruba třetinu hostů personál Pošty znal a ti se pro nás stali klíčovým bodem. Pořídili jsme plánek místnosti se stolky, zaznamenávalo se, kde kdo s kým seděl, až se po několika dnech podařilo dát dohromady jakýsi zasedací pořádek toho večera.

Až na pět hostů byl seznam úplný včetně sedmi mužů, co tenkrát s paní Valešovou tančili. Ale jako z udělání osmý tanečník právě ten hubený muž s bledou tváří chyběl. Nikdo toho mladíka neznal, jen kdosi zaslechl, že jí na parketu tykal.

Měli jsme teď ovšem jeho dobrý popis. A tak se vzal na pomoc identikitpodle údajů svědků sestavili podobu obličeje. Získali jsme tak portrét toho tanečníka, jenže co z toho, když se po něm země nadobro slehla.

Zkusilo se to tedy jinak. Prostřednictvím městského rozhlasu a místních novin jsme žádali všechny večerní návštěvníky Pošty ze soboty třiadvacátého června, aby se u nás přihlásili, pokud ještě nebyli vyslechnuti.

Naléhavě s nimi potřebujeme hovořit, jde o vyšetřování vraždy.

Přišli dva muži a mladá žena. Jeden z těch mládenců při pohledu na portrét z identikitu bez váhání poví

dá: Jak se jmenuje, to vám neřeknu, ale já už ho tady ve městě párkrát viděl. No docela určitě to bylo v Liberci.

Tak poslední chybějící tanečník zřejmě žije u nás v Liberci nebo snad v blízkém okolí. Udělali jsme další tah: uveřejnili jsme v novinách novou výzvu s portré

tem toho muže a s dovětkem, že ho hledáme jako svědka. Žádali jsme, aby se přihlásil. Současně jsme se obraceli i na ty, kteří ho znají, aby tohoto muže nebo přímo nás co nejrychleji upozornili.

Už dopoledne volalo několik lidí. Dostali jsme čerstvé tipy a hned jsme je ve vší tichosti začali prověřovat.

Jeden z nich byl jako ušitý na Marka Ladomerského, dělníka chemické čistírny v Liberci. Dlouho tu nežije, ale jinde měl už problémy se zákonem. Druhý trest si tenhle čtyřiadvacetiletý mladík odpykal sotva před devíti měsíci.

Odpoledne se Ladomerský objevil sám. To bych mohl být já ten svědek, kterého hledáte. Tehdy večer jsem byl v kavárně, ale nevím, co ode mne chcete vědět. Hovořil naprosto sebejistě. Dost jsem pil, moc jsem netancoval a brzy jsem odešel.

Nemluvil pravdu, to už jsme spolehlivě věděli, že odcházel z kavárny jako jeden z posledních. Když jsme ho na některé ty rozpory upozornili, tak trochu otočil. Prý Zdeňku znal z dřívějška, pozvala ho k sobě, ale radši se o tom nezmínil, aby snad na sebe zbyteč

ně neupozornil.

Dokázal zapírat pouze dvě hodiny.

Poznali se až při tanci, Valešová byla v povznesené náladě. Domluvili se, že každý odejde zvlášť a setkají se u divadla. Zdeňka nechtěla, aby je ostatní viděli společně vycházet v noci z kavárny, bála se všelijakých řečí.

Doprovodil ji až do bytu, ale to už vystřízlivěla, zase to byla ta uzavřená chladná žena, která o muže nestá

la. Dala se do pláče a posílala ho pryč. Promiň, přebrala jsem… co mě to vůbec napadlo! Znovu tě prosím, hned odejdi! Chtěl ale dosáhnout svého, obořil se na ni, bránila se, hrozila, že ho to přijde draho, nakonec popadl kuchyňský nůž…

Sebral klíče a odešel. Až doma zjistil, že tam zřejmě vytrousil neschopenku od lékaře. Vrátil se v pět ráno, ale to už Zdeňka nežila. Stáhl jí z ruky prstýnky, ukradl v bytě peníze, několik stovek zastrčil do kapsy, otočil klíčem a šel. To ještě netušil, že za sebou zabouchl i dveře vězení. Tentokrát na patnáct let.

Jiří Soukup

Školáci na scestí

Od počátku roku 2005 velmi rychle polevovala snaha pětice školáků ve věku od třinácti do čtrnácti let z malé obce na Sokolovsku o co nejlepší prospěch ve škole. Vedení školy se touto náhlou změnou samozřejmě zabývalo a v několika případech se dokonce uká

zalo, že zmíněná pětice školáků do lavic před katedrou vůbec neusedla. Následovalo předvolání jejich rodičů do školy, ale ani tato schůzka na celém problému vůbec nic nezměnila. Absence Davida, Karla, Zdeňka, Jiřího a Emila byly stále častějším jevem a další pohovory kantorů se žáky očividně na úrodnou půdu opět nepadly. Navíc se ukázalo, že rodiče zatajili vedení školy velmi důležitou okolnost. Někteří chlapci totiž v několika případech nespali ani doma a rodiče

o nich vůbec nevěděli. Když na ně otcové udeřili, dostali okamžitou a zcela jasnou odpověď. „Chodíme za ves do bunkru, chytáme u řeky ryby, které potom pe

čeme, a někdy v bunkru také přespíme,“ vymlouvali se školáci a jejich rodiče jim tuto pohádku dokonale baštili. Ne, skutečně nešlo o žádné Einsteiny, ale jejich prospěch se náhle rapidně zhoršil. V některých případech sice kluci do školy přišli, ale byli očividně nevyspalí a usínali s hlavou položenou na lavicích.

Vedení školy došla trpělivost a o absencích ve škole se dověděli policisté ze Sokolova. Případem se začal zabývat tým kriminalistů, vedený poručíkem Milanem Dobrovolným. Šéf vyšetřovacího týmu nechtěl kluky rychlým zadržením a výslechem vystrašit. Spíš mu šlo o to, aby se zjistilo, kam mládenci doopravdy chodí.

Pátračům nedalo mnoho problémů přijít na to, kam se uchylují, když nemíří do školy. Nic netušící hoši pokračovali v nastoupeném trendu, ale nevěděli, že mají v patách kriminalisty. Brzy se ukázalo, že se jejich útočištěm stal byt místního jednašedesátiletého dů

chodce Ervína Johalta. A ukázalo se, že kluci k němu chodí nejen v době školního vyučování, ale i po vyu

čování a někteří v jeho bytě dokonce přespávají.

Neexistoval tedy žádný bunkr za vsí, ale doupě bylo v bytě osamělého penzisty. Poručík Dobrovolný s kolegy tušil, že k důchodci nechodí kluci jen na zdvo

řilostní návštěvy. V policejních archivech našli pátrači o Johaltovi velmi zajímavé informace.

V minulosti byl již několikrát soudně trestán, ve dvou případech byl Okresním soudem v Sokolově dokonce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestné činy ohrožování mravní výchovy mládeže, ohrožování mravnosti, pohlavní zneužívání a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. To byly samozřejmě víc než závažné informace. Dobrovolný s týmem pochopili, že se za zdmi jeho domu mohou dít věci, kterých se již v minulosti dopustil a za které se ocitl ve vězení. Navíc kriminalisté zjistili, že Johalt přerušil sexuologické léčení, které mu bylo v minulosti uloženo. Během velmi krátké doby rozhodl šéf vyšetřovacího týmu o Johaltově zadržení a následném výslechu. Když byl dů

chodce zadržen a předveden do Dobrovolného kanceláře, skončila na sokolovské kriminálce i pětice nezletilých školáků. „Ale jo, já nepopírám, že nějací kluci ke mně chodili. Já je ale do svého bytu nelákal. Chodili se ke mně jen ohřát, koukali se na televizi, pouštěli si na videu kazety,” vysvětloval častou přítomnost chlapců ve svém domě Johalt. O tom, že by k němu chodili místo vyučování, prý neměl ani tušení. „Chodili ke mně pouze o víkendech nebo když měli prázdniny,“ trval na svém. Ovšem zcela odlišný pohled na celou záležitost měla pětice záškoláků.

Jejich výpovědi se pro další vyšetřování ukázaly jako velmi cenné.

„Seznámili jsme se s ním prostřednictvím Emila.

Ten mi řekl, že zná jednoho chlapíka, ke kterému se můžeme bez obav chodit ohřát, když se nám zrovna nechce do školy. Navíc prý u něho jsou k mání i cigarety a dobré filmy na videu. Tak jsem k němu společ

ně s Emilem zašel. Uvařil nám kafe a pak jsme se dívali na televizi. Pak jsme měli možnost prohlédnout si časopisy s nahými ženami a nakonec jsme viděli i porno na videu. Někdy se usadil ten chlap mezi nás, sahal nám mezi nohy, ale nic při tom neříkal. Začal jsem k němu chodit poměrně často a asi v pěti případech jsem u něho dokonce i přespal i s dalšími kluky.

On ale vždycky spal v jiné místnosti. Od Ervína jsme dostávali

i alkohol, já jsem pil hlavně víno, které mi chutnalo.

Také jsme se před ním svlékli a on nám na přirození natahoval kondomy. Potom jsme onanovali. On nás k tomu ale opravdu nenutil, to jsme dělali dobrovolně.

Také jsem si všiml, že v květináčích přímo v bytě pěstuje marihuanu. Mohlo to být asi kolem dvaceti rostlin.

Nemohl jsem se mýlit, já jsem tu rostlinu již viděl. Ří

kal nám, že to bude prodávat a získá tak slušné pení

ze. Slyšel jsem, že zajedno ubalené cigáro z marihuany může dostat až padesát korun. Jednou jsme si u něho prohlíželi nové pornočasopisy a on nám najednou nabídl, zda bychom si nechtěli zakouřit marihuanu. Když jsme všichni souhlasili, ubalil nám několik cigaret. Chodil jsem k němu i v době, kdy jsem měl být ve škole. To jsem ale vždycky udělal tak, že jsem měl na ten den omluvenku od lékaře. To nebyl žádný problém a dělal to prakticky každý, kdo k Ervínovi chodil,“ vypověděl David.

Další zajímavé informace vnesl do celého případu také Karel. „K Ervínovi chodím asi tak tři čtvrtě roku.

Líbilo se mi u něho, neboť jsem od něho dostával cigarety, tabák a velmi často také alkohol, převážně víno. Asi tak dva měsíce si mě Ervín pravděpodobně oťukával a teprve poté mi dal k nahlédnutí pornografické časopisy. On mě pak začal osahávat v rozkroku, nejprve přes oblečení, ale potom i pod ním. Najednou mi začal líbat přirození. Pak nám pustil video a my jsme s klukama onanovali. Viděl jsem u něho i marihuanu a nakonec jsem šiji i zakouřil. Byl to takový divný pocit, ale špatně mi nebylo. Chodil jsem tam docela rád a faktem je, že Ervín mě do ničeho nenutil,“ nechal zaprotokolovat čtrnáctiletý Karel.

Kriminalisté již tedy věděli, že jim Johalt neřekl celou pravdu ohledně návštěv chlapců v jeho bytě.

Ostatně, kdo by se s takovými věcmi bez důkazů také chlubil. S ohledem na jeho minulost se ale podobný scénář návštěv mladých kluků v jeho bytě nechal předpokládat. Také třináctiletý Zdeněk potvrdil, co již Dobrovolný věděl od jeho spolužáků. „Když bral Ervín důchod, nakoupil vždycky hodně alkoholu a tak jsme pili vodku, hruškovici a víno. Byl jsem tam několikrát i místo školy a on to musel dobře vědět, neboť nejenom já, ale i další kluci s sebou měli školní aktovky. Osahával nás v rozkroku, u některých si hrál s jejich přirozením. Já jsem s tím ale nesouhlasil. Také jsme si u něho holili ochlupení kolem přirození, Ervín si chlupy bral, ale co s nimi dělal dál, to opravdu nevím. Pak nám nasazoval kondomy a i já jsem u něho kouřil „trá

vu“, kterou si sám pěstoval v květináčích. Každou ná

vštěvu u něho v době, kdy jsem měl být ve škole, mi kryla omluvenkou moje matka. Ty blbosti jsme dělali hlavně v době, kdy jsme měli všichni něco upito,“ vypověděl Zdeněk.

Ve stejném duchu se pak nesly i výpovědi dalších aktérů seancí v Johaltově bytě. To už bylo víc než zřejmé, že Johalt bude muset Dobrovolnému a jeho kolegům hodně věcí vysvětlit. Bylo zjevné, že ve své původní výpovědi příšerně lhal. Ostatně ze zkušeností z minulosti si musel být vědom toho, že potvrdíli se verze školáků, nemine ho tvrdý trest.

V dalším průběhu výslechu si ale Johalt s největší pravděpodobností uvědomil, že jeho návštěvníci promluvili, a tak přece jen zvolil jinou taktiku. Připustil, že při přísnějším pohledu na věc se mohl dopustit i trestné činnosti. Přiznání z něho šlo pomalu, mluvil opatrně, bylo patrné, že váží každé svoje slovo. „Ti kluci ke mně občas skutečně chodili, dívali se na video, prohlíželi si časopisy s porno tematikou. Já u toho ale nikdy nebyl, nikdy jsem jim ty kazety ani časopisy nenabízel. Kluci chodili nahoru do obýváku a já neměl vůbec tušení, co tam dělají. Já měl většinou práci v kuchyni, nebo jsem byl před domem, jindy jsem šel zase třeba nakupovat. A toho oni využívali.

Já mohu pouze potvrdit, že jsem vždycky poznal, když se mi přehrabovali ve věcech. Dokonce jsem v jednom případě zjistil, že se mi z peněženky ztratilo tisíc korun. To víte, že mě to zamrzelo, a dal jsem to klukům najevo. Ukázalo se, že mi peníze vzal David, který se k tomu také přiznal. Přitvrdil jsem tedy v re

žimu návštěv a chlapcům se to evidentně nelíbilo.

Najednou ke mně chodili řidčeji a nakonec to dopadlo tak, že se domluvili proti mně. Začali vyhrožovat, že když jim nebudu dávat peníze, postarají se o to, aby se policie dozvěděla

0 tom, co se u mě v bytě děje, včetně pěstování marihuany. To bylo přesně v okamžiku, kdy jsem je doslova vyhnal z domu, protože jsem zjistil, že se chtěli za pomoci sekery vloupat do stodoly. Nemohu popřít ani to, že u mě kluci i přespali. Byl to například Zdeněk poté, co utekl z domova. Domlouval jsem mu, že to takhle nejde řešit, ale ještě několikrát u mě spal, stejně jako Jirka. To bylo ve dnech, když byly silné mrazy a oni ke mně přišli asi hodinu před půlnocí, celí promrzlí a hladoví. Dal jsem jim najíst, pak dostal každý peřinu a odešli spát do horního pokoje,“ nechal zaprotokolovat Ervín Johalt.

Poručík Dobrovolný požádal o povolení domovní prohlídky u podezřelého. Kriminalisté pak zajistili nejen pornokazety a časopisy, ale i ochlupení. A tak měl Johalt zase co vysvětlovat. „To si holili kluci a schová

vali mi to různě po bytě,“ vysvětloval důchodce, který si krátce poté vyslechl i obvinění z několik trestných činů. Rezolutně ale popřel, že by v domě přechovával nebo dokonce pěstoval marihuanu. „Trochu jsem jí dostal od souseda,” připustil nakonec. Hájil se zejmé

na tím, že když kluky z domu vyhodil a dál je tam již odmítl pouštět, vyhrožovali mu, že si na něho něco vymyslí. Svědci však proti němu vypovídali spontánně, podrobně, opakovaně a na svých výpovědích setrvali až do konce vyšetřování.

Při již zmíněné domovní prohlídce byl dokonce zajiš

těn

1 Zdeňkův školní sešit, dva použité prezervativy a černobílé negativy. Z těch byly pořízeny fotografie, na kterých byli zachyceni nazí chlapci. Fotografie byly staré asi jedenáct let, a tak nesouvisely s projednávanou trestnou činností Ervína Johalta. Obviněný dobrovolně vydal i sušený rostlinný materiál s tím, že mu ho přinesl jeho známý. Jen na jméno toho známého si jaksi nemohl stále vzpomenout, byť o tom prý stále intenzivně přemýšlel.

Ervín Johalt se podrobil zkoumání duševního stavu znalci psychiatry a sexuology. Z posudku vyplynulo, že v době činu netrpěl žádnou duševní chorobou v pravém slova smyslu. „Jedná se u něho o poruchu sexuální preference efebofilii. V době páchání trestné činnosti byly jeho rozpoznávací schopnosti Zachovalé, jeho ovládací schopnosti pak podstatně snížené a to do středu mezi jejich uchováním a vymizením.

Důvodem byla jednoznačně přítomnost sexuální deviace. Z psychiatrického hlediska je jeho pobyt na svobodě nebezpečný právě pro přítomnost sexuální deviace a doporučujeme nařízení sexuologické ochranné léčby ambulantní formou. Snížení ovládací schopnosti si způsobil sám tím, že nerespektoval již předtím nařízenou ambulantní léčbu,“ uvedli znalci ve svém posudku. Záhy poté se sám obžalovaný rozhodl dobrovolně nastoupit ústavní léčbu v zařízení na již

ním Plzeňsku. Proto znalci ve svém dodatku k posudku doporučili přeměnit ambulantní léčbu na ústavní.

Poručík Dobrovolný po shrnutí všech potřebných důkazů společně se svými spolupracovníky případ uzavřel podáním návrhu na obžalobu.

Poslední slovo v případu měl Krajský soud v Plzni, který poslal Ervína Johalta na dva roky do věznice s dozorem a dále mu uložil ochranné léčení psychiatrickésexuologické v ústavní formě. Dále mu uložil trest propadnutí věci. Jednalo se o patnáct kusů videokazet a dvaatřicet časopisů vesměs s porno tematikou a o necelých sedmnáct gramů rostlinného materiálu obsahujícího tetrahydrocanabinol.

Kristýna Pi vodová

Žena v plamenech

Na počátku případu, který spojil kriminalisty z úseku vyšetřování majetkové trestné činnosti i krajskou mordpartu, byl oheň. Oheň, který proměnil budovu skladu doslova v peklo, byl k neutišení. Stěna plamenů se zdvihala vysoko nad místa, kde kdysi bývala střecha z vlnitého plechu, a ozařovala noc jako obrovská louče. Děsivý hukot mrazil hloučku rozespalých přihlížejících krev v žilách. V porovnání s běsní

cím živlem vypadala hasičská jednotka jako příslovečný David vzdorující rozzuřenému Goliášovi.

„Musíte nám říct, jestli je někdo uvnitř!” cloumal kapitán záchranářů s vyděšeným hlídačem objektu.

Muž, patrně penzista přivydělávající si ostrahou nějakou tu korunu k důchodu, byl evidentně v šoku. Povlával v rukách urostlého hasiče jako hadrová loutka, jenže teď nebyl na nějaký jemnocit čas. „Slyšíte? Je tam někdo? Nikoho jsme nenašli. Tak byl tam někdo?

Odpovězte!“

„Ne,“ zachrčel důchodce. „Co by tam kdo dělal? Byl to sklad. Přes noc se zamyká.”

Byl si svou odpovědí prakticky jist. Koneckonců jeho úkolem bylo areál, ve kterém se nacházel i inkriminovaný sklad, hlídat. A snažil se to dělat v rámci svých možností co nejlépe.

Jenže se mýlil. Když hasiči ráno prohledávali spá

leniště, našli v polozřícené budově zpečené znetvo

řené tělo. Bezpochyby lidské…

Kriminalisté dorazili zároveň se zdrceným majitelem všeho, co v burácejících plamenech vzalo za své.

Pochopitelně krom mrtvého…

„To je hrůza,” šeptal muž zlomeně. „Taková hrůza.

Z toho se snad nevzpamatuju.“ Když objevil zkroucenou zčernalou tabulku, na které byl ještě čitelný nápis Jakub Erben: Specialista na outdoor, vypadal, že nemá daleko k pláči. Jeho buclaté tváře a povolené bříško dávaly tušit, že on sám sportu provozovanému v oblečení, které prodává, neholduje. Nejspíš nechodil na túry, nejezdil na kole ani nelyžoval. Ale evidentně litoval každičkého kousku oblečení, který ztratil.

Jeden z kriminalistů k němu přišel a poklepal mu na rameno. „Já jsem nadporučík Jakl. Potřeboval bych vaši pomoc. Pro začátek musím vědět, co v tom skladu vůbec bylo.“

„Hlavně bundy, batohy, oblečení…,“ obchodník se neznatelně otřásl. „Všechno v několikamilionové hodnotě. Budu to muset ještě vyčíslit podle faktur.

Ale mám naštěstí pojištění. Snad to nějak zalepím.

Můžu vám ukázat smlouvu… Na všechno mám doklady…“

„Ale my si nerozumíme, pane Erbene,” přerušil ho Jakl mírně. „Já nevyšetřuji majetkovou trestnou činnost.”

Muž se na něj zmateně podíval. „A co tedy?”

„Já jsem z mordparty,” představil se nadporučík ještě jednou a s větším důrazem. A když nezahlédl v Erbenově pohledu ani jiskřičku pochopení, pro jistotu dodal. „Dělám vraždy Jakub Erben na kriminalistů stejně zíral jako na někoho, kdo právě z ničeho nic začal mluvit hotentotsky. „Vraždy?”

Teď si zase jako Hotentot připadal detektiv. „Ano, vraždy. Copak vy nevíte, že se ve skladu našlo mrtvé tělo? Žena. Netušíte, kdo to může být?”

Muž vzrušeně zagestikuloval rukama. „Tělo? No, pak to ale musel být ten člověk, který sklad zapálil.

Konkurence. Žádná vražda, ale nehoda. To je přece jasné.”

Jakl se sarkasticky ušklíbl. „Mám radost, že vy v tom máte jasno hned takhle rychle, ale já přece jen dávám přednost důkazům a faktům. Taky to všechno mohla být nehoda. Příčinu požáru bych nechal na vyšetřovatelích od hasičů. Já zatím budu dělat svoji práci. Takže pro začátek: vyhrožoval vám někdo?“

Obchodník mírně pokrčil rameny. „To víte, když jste úspěšný, vždycky se najde pár hyen, které by na vás chtěly parazitovat.”

„Něco konkrétního mi nepovíte? Jména, anonymy, výhružky…”

Erben stále mlčel jako zařezaný. Policista se nespokojeně zašklebil. „Jste tajemný jako hrad v Karpatech.”

„Já si anonymy neschovávám. K ničemu by to nebylo. Nebo vy byste se takovým oznámením zabýval?

Spíš byste si řekl, dobře mu tak, spekulantovi. Tohle já znám,” pronesl nakonec Erben upjatě. „A teď pokud dovolíte, půjdu obhlédnout situaci. Nehoda nebo ne, mně tady shořelo pár milionů.”

Detektiv se však snadno nevzdával. „A kde jste byl dnes v noci vy?”

„Doma,” odsekl Erben prudce. „Žena vám to může potvrdit a jestli si myslíte, že…,” najednou se zarazil a jeho zrak padl na starší bílý fiat zaparkovaný za drá

těným plotem. „Pane bože…”

„Co se děje?” zbystřil Jakl.

„Říkal jste, že ve skladu uhořela žena?” Erbenova tvář na sebe vzala barvu sraženého mléka.

„Ano, to jsem říkal.”

Blahobytný podnikatel vypadal, jako by viděl ducha.

„To auto… Patří mojí účetní Andrei.”

Kriminalista neztrácel čas. „Měla klíče od skladu?”

Erben pomalu přikývl.

Mrtvá byla skutečně indetifikována jako dvaatřicetiletá Andrea Mikšovská, účetní a sekretářka Jakuba Erbena.

Její šéf neustále opakoval, že netuší, co mohla Mik

šovská ve skladu v noci pohledávat.

„Neměla důvod se vám mstít? Hrozící vyhazov, despotický šéf, nevyplacené prémie… To všechno může způsobit, že si podřízený naplánuje pomstu,”

napovídal mu Jakl.

Erben pokrčil rameny a nadporučíka Jakla mimoděk napadlo, že je to asi jeho oblíbené gesto. „Chtěla přidat, to je pravda. Byla to samoživitelka, tak neměla peněz nazbyt. Ale nehádali jsme se kvůli tomu. Víte, ona byla Andrea vůbec fajn ženská. A já…,“ pak najednou trhl hlavou jako by v duchu udělal nějaké zá

sadní rozhodnutí. „Ale co vám budu nalhávat. Jsme tu chlapi, ne? Párkrát jsem s ní měl schůzku. Byla to kočka, každý den jsme se v práci míjeli. Znáte to.“

„Vy jste byli milenci?11

„Takhle bych to nenazval,“ zavrtěl Erben hlavou.

„Stalo se to jen párkrát. Zrovna jsme se ženou procházeli hrozným obdobím. Hádka stíhala hádku, doma to byl samý stres. A tak jsme se s Andreou sblížili.

Jenže teď už je to mezi mnou a manželkou úplně v pořádku, takže jsem to stopnul.”

„A jak to paní Mikšovská vzala?”

Erben se ošil. „Docela dobře. Na ženskou. Neplakala nebo tak něco… Vlastně bych řekl, že byla až překvapivě v pohodě. Víte, ona stejně jako já už od za

čátku věděla, že to nemá žádnou budoucnost. Bylo to jen takové vzplanutí…“ Zaraženě zmlknul, když si uvědomil, co řekl.

Kriminalista si odkašlal a věnoval Erbenovi jeden dlouhý zkoumavý pohled.

„Vím, co si myslíte,” vyhrkl Jakub Erben a udělal rukou automaticky zamítavé gesto. „Ze nerozumím ženským, že jí to ve skutečnosti vzalo a já si toho nevšiml. Ale tak to není. Já ji znal, a to dobře,” zvýšil Erben rezolutně hlas. „Ona nebyla jenom hezká ženská, ale i férovej člověk. Pro tohle všechno musí existovat nějaké jiné vysvětlení.”

Kriminalista Erbena pozorně sledoval. „Možná. Tak mi tedy povězte, co dělala vaše zaměstnankyně v noci ve skladu, který následně vyhořel?”

„Nevím,” odsekl mu podnikatel podrážděně. „Zjistit to je vaše práce. Já jenom vím, že Andrea by nebyla takové podlosti schopná. Dal bych za ni ruku do ohně.“ Už podruhé se zarazil. „Chci říct, že jsem jí stoprocentně věřil.“

Jakl si smutně povzdechl. „Víte, pane Erbene, pokud jsem se ve svém povolání něco naučil, tak to, že ti, o kterých si myslíme, že je dobře známe, jsou ve skutečnosti docela jiní.“

Expertizy týkající se případu mluvily poměrně jasnou řečí. Podle hasičů byl požár s nej větší pravděpodobností založen úmyslně. Odhalili stopy urychlovače hoření, a to toho nejběžnějšího: benzinu. Kdosi ve skladišti záměrně škrtl sirkou. Jenže kdo? Andrea Mikšovská, Jakub Erben, nebo někdo úplně jiný?

Horší to bylo se zprávou z patologie. V plicích mrtvé nebyly nalezeny žádné saze, to znamená, že v době požáru již byla mrtvá. Bezprostřední příčinou smrti byla silná rána do temene.

V

zásadě to samo o sobě nic zvláštního nedokazovalo. Podle lékaře mohla být smrt Mikšovské i nehoda. Teoreticky mohla zhrzená žena při zakládání ohně zpanikařit, uklouznout a zranit se sama. Jenže na takové náhody nadporučík Jakl nevěřil. Bohužel žár všechny případné biologické stopy o přítomnosti někoho jiného dokonale zničil.

Nakonec se potvrdilo, že soukromé subjekty mají často lepší podmínky než státem placená policie. Vý

znamná pojišťovna, u které měl Jakub Erben uzavřenou pojistnou smlouvu, se sakra snažila ověřit si, zde bude muset skutečně vyplatit vysokou pojistku. Vyšet

řovatelka pojišťovny nechala po zahraničním vzoru prosít popel na spáleništi armádou svých podřízených a o své závěry se podělila i s nadporučíkem Jaklem.

„I když je žár bůhvíjaký, z oblečení obvykle něco zůstane. Knoflíky, zipy a podobně,“ vysvětlovala.

„Podle Erbenových materiálů měl být sklad po střechu plný. Jenže moji lidé toho našli zatraceně málo. Míň, než kdyby tam skutečně shořelo všechno, co řekl.

Mnohem míň.”

„Myslíte, že se vás Erben snaží podvést?” měl policista rychle jasno. „Je to pravděpodobné,“ povzdechla si. „Zjistila jsem, že má už delší dobu finanční problémy. Nedávno mu prý jiný sklad vykradli. Pojistku jsme sice vyplatili, ale už tehdy jsme měli jisté podezření…”

Otázka zněla, zdali má potenciální pojišťovací podvod něco společného s vraždou? Poslal Erben svou podřízenou, aby sklad zapálila? Pokud ano, proč tam zůstala? Nebo to celé bylo úplně jinak?

Erben se sice chlubil neprůstřelným alibi, stačilo ale vyslechnout jeho paní a hned dostalo povážlivé trhliny. „Manžel byl celou noc doma,“ potvrdila Eva Erbenová, jenže hned dodala. „Dívali jsme se na televizi.

Já jsem si šla v deset hodin lehnout. Mám potíže se spaním, takže beru rohypnol. Muž má ve zvyku po

čkat až na půlnoční zprávy na ČT 24, to já nevydr

žím.”

I naprostému kriminalistickému elévovi by bylo jasné, že kdyby se Jakub Erben chtěl z domova vyplížit, nepředstavovalo by to pro něj nejmenší problém.

Nadporučík si projel nejkratší trasu od Erbenova domu k inkriminovanému skladišti.

I v denním provozu to s přehledem stihl do půl hodinky. Stále mu však chybělo to nejdůležitější přímý důkaz. A nebo přiznání… Syn Andrey Mikšovské vypověděl, že máma odjela autem okolo jedenácté ve

čer. Nesvěřila se mu kam, ale přesto si chlapec doká

zal vybavit něco nesmírně důležitého. Než odjela, s někým telefonovala. Vyžádat si výpis hovoru u mobilního operátora bylo jen věcí policejní rutiny. Poslední člověk, se kterým Mikšovská mobilem mluvila, byl její šéf.

Jakub Erben se nejprve snažil zapírat, ale ve chvíli, kdy Jaklovi kolegové z úseku majetkové trestné činnosti ve spojení s pojišťovnou vypátrali, kam ukryl zboží ze skladu, to vzdal. Přiznal se, že přecenil svoje možnosti a dostal se do nekončícího kolotoče dluhů.

Svoje potíže řešil pojistnými podvody, kdy dvakrát nafingoval vloupání do menších skladů, ale to nestačilo. Proto vymyslel větší plán. Zapálí svůj hlavní sklad.

Zboží nenápadně odvážel po menších částech jinam a nahrazoval ho prázdnými krabicemi. Jenže jeho účetní Andrea Mikšovská si zvláštního chování všimla a na šéfa udeřila. Dala si dvě a dvě dohromady a do

šlo jí, odkud pocházejí ty sumy peněz, kterými šéf lepí díry v účetnictví.

„Navrhl jsem jí, že se ve skladu sejdeme. Tam si bude moct vybrat nějaké zboží. Váhala, ale jak jsem říkal, neměla moc peněz, takže do toho chtěla jít,“

vypověděl Erben. „Jenže cestou tam se jí to nějak rozleželo v hlavě a rozmyslela si to. Myslel jsem, že sejí přilepšení jako samoživitelce bude hodit a už je ruka v rukávě. Ale to byla chyba. Dostala strach. Bála se kriminálu, pořád mluvila o tom,co by bylo s jejím klukem, kdyby ji zavřeli. Začali jsme se hádat, nevím, co to do mě vjelo, ale vrazil jsem do ní. Upadla na zem a už nevstala. Došlo mi, že ten požár zakryje i tohle. Skladiště je v průmyslové zóně, tam nikdo nechodí. A ten hlídač je tam spíš pro parádu… Myslel jsem, že takový žár tělo zničí k nepoznání. Možná ho i úplně spálí.“

Kriminalista téměř laskavě zavrtěl hlavou. Znalosti některých pachatelů byly skutečně tristní. Na druhou stranu je to pro policii jen dobře. „K tomu je potřeba mnohem víc, pane Erbene. Lidské tělo toho vydrží hodně. To byste se divil.“ „To už teď vím taky. Andreu byste poznali hned, tak jsem ji radši identifikoval sám.“

„Žádný poměr jste nikdy neměli,” povzdechl si nadporučík. Nebyla to otázka, spíš konstatování. „Hodil jste mi tu historku jako návnadu, abych se chytil jednoduchého vysvětlení.”

„Doufal jsem, že mi to vyjde,” pronesl Jakub Erben smutně. Nelitoval však zmařeného života nešťastné ženy, ale toho svého. V současné době čeká na soud.

Státní zástupce mu sdělil obvinění z trestného činu vraždy.

Jan Vašek

Nebezpečný inzerát

Chtěl ušetřit na stavebním materiálu, dal si do novin inzerát a doplatil na to. Našli ho polomrtvého v lese, samozřejmě bez peněz, které si předtím vybral z banky. Několikatýdenní pátrání nevedlo ke kýženému úspěchu. Čas běžel a na složce spisu se usazoval prach. Objevily se nové případy, stejné nebo ještě závažnější, ale žádný odložený případ nekončí v koši.

Pokud přibudou nové poznatky, jen sebemenší ná

znak, že je naděje pachatelé dopadnout, případ se znovu otevře a pokračuje se ve vyšetřování. Po půl roce stejně jako za deset let…

Petr Ondra se podíval na hodinky. Ukazovaly půl páté odpoledne. Člověk, který slíbil, že mu přiveze cihly, nedodržel slovo. Domlouval se s ním telefonicky, odpověděl na inzerát. Měl zaplatit šedesát tisíc korun a převzít materiál. Peníze měl připravené, ale auto s cihlami nikde. Buď inženýr Krajzar, jak se muž v telefonu představil, si z něho dělal legraci, nebo mu do toho něco přišlo. Stát se může všelicos. Vykouří ještě poslední cigaretu a půjde domů. Udělal dobře, že počkal. Když zašlápl nedopalek, vyjela se zatáčky modrá škodovka, jejíž řidič už z dálky přepínal světla, aby na sebe upozornil. Když auto s neprůhlednými skly u něho zastavilo, vystoupil z něho asi třicetiletý muž v kožené bundě.

„Pan Ondra?” zeptal se.

Když přikývl, podal mu muž ruku, ale tvářil se provinile.’

„Já jsem Krajzar. Omlouvám se za zdržení, avšak musím změnit naši dohodu. Mám s placením zákazníků špatné zkušenosti, a tak chci peníze předem.

Když mi svěříte těch šedesát tisíc, jak jsme se domluvili na ceně, za hodinu tady cihly máte na paletách.

Dokonce vám je odvezu na místo určení. Bez příplatku za dopravu. Souhlasíte?”

Petr Ondra sáhl do kapsy pro peněženku, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Nechtěl kupovat zajíce v pytli.

„Mohl bych ty cihly vidět? Pojedu s vámi. Pokud vám to nebude vadit…”

Muž pokrčil rameny. „Jak si přejete. Náš zákazník, náš pán. Račte nasednout,” otevřel mu zadní dveře a sám si sedl na místo řidiče. Ondra ho poslechl a auto se hned rozjelo. Vzápětí se uvědomil, že v autě jsou další dva muži, kteří neztráceli čas. Chtěli po něm šedesát tisíc, jinak že mu zlomí všechny kosti v těle.

Pochopil, že se dostal do rukou lupičů. Když nesplní jejich požadavek, špatně dopadne. Dal jim všechny peníze, které měl u sebe. Zatím co peníze přepočítávali, podařilo se mu otevřít dveře a v zatáčce vyskočit z auta. Skončil v silničním příkopu. Několikacentimetrový nános bahna, vody a štěrku po nedávných deštích ztlumil jeho dopad a tak kromě několika oděrek a naraženého ramene se mu nic nestalo.

„Naletěl jsem jako malý kluk,” rozčiloval se sám na sebe Petr Ondra. V nemocnici, kam ho odvezl kolem projíždějící řidič, ho ošetřili, doma se umyl a převlékl do suchého oděvu. Potom oznámil na policii, co se mu stalo. „Všude se mluví a píše o tom, aby si lidé dávali pozor na podvodníky, ale člověk je nepolepšitelný. Asi nás nikdo nepřipravil, že demokracie probouzí v některých lidech mamon po penězích,” filozofoval muž. „Vem je čert, za hloupost se platí, ale mnohem horší je zažít takové ponížení. Parta desperátů na vás připraví past a dělá si s vámi co chce.

Spoléhají se na to, že člověk má strach a nebude riskovat život. Nevím, co bych dal za to, kdyby narazili na někoho, který z nich vymlátí duši, pokud ji vůbec mají. Já jsem to nedokázal…”

„Jeden se o to pokusil a skončil v nemocnici,” řekl kapitán Dresler. „Zbili ho tak, že ho nepoznala vlastní žena. Měl štěstí, že přežil.”

„Kdy se to stalo?”

„Asi před půl rokem.”

„A to jste je ještě nechytili?”

„Poškozený si nic nepamatuje. Utrpěl psychický šok, z kterého se léčí dodnes.”

„Já jsem na tom stejně. Cítím se jako zbabělec.

Vždycky jsem se uměl o sebe postarat.”

„To jste dokázal tím, že jste jim unikl. Máte odvahu…”

„Trochu slabá útěcha, když sponzoruji takové lumpy, nemyslíte?” mračil se Ondra.

„Kolik vám vzali peněz?”

„Třicet tisíc.”

„Tolik jste měl zaplatit za cihly?”

„Cena byla šedesát tisíc, ale chtěl jsem ji zaplatit ve dvou splátkách. Opravuji starou chalupu, a měl jsem větší vydání. Doufal jsem, že se domluvím…”

„Takže pachatelé nezískali tolik peněz, kolik si představovali,” řekl kapitán.

„Přesně tak. Rád bych viděl, jak se tvářili, když to zjistili. Určitě bych tady teď neseděl. Myslím, že by mě klidně podřezali. Jeden mi šermoval před obličejem břitvou.”

„Hlavně že se vám nic nestalo. Uděláme všechno, abychom je dopadli. Potřebujeme ale vaši pomoc.”

„Můžete se mnou počítat,” ožil Petr Ondra. „Co mám udělat?”

„Pro začátek stačí, když nám řeknete, jak se to všechno odehrálo. Zajímá nás každá maličkost, která vám může připadat nepodstatná. A také popis pachatelů, abychom po nich vyhlásili pátrání. Nejdůležitější je zabránit, aby už nemohli nikomu ublížit…”

„Důvěřiví lidé to dnes nemají jednoduché,“ konstatoval kapitán Dresler, když Ondra odešel. „Stačí, aby někdo ovládal pár naučených frází a odborných vý

razů, a je považován za hodnověrnou osobu, která sežene všechno na světě. Potom se diví, že přijde o peníze i o iluze…“

„Myslíš, že obě loupeže mají něco společného?” zeptal se poručík Pruš.

„Ty o tom pochybuješ?” usmál se Dresler.

„Nejsem si tak jistý…”

„Osvěž si paměť a prostuduj si nové materiály. Mají několik společných rysů.”

„Můžeš mi některé prozradit?”

„V obou případech figuruje trojice pachatelů a osobní auto s tmavými skly. Zahlédl je také svědek, který našel těžce zraněného Daniela Mertu. Jeho manželka vypověděla, že sháněl levnější materiál na stavbu rodinného domu. Proto si dal do novin inzerát a svůj telefon, na který mu někdo zavolal. Než šel na domluvenou schůzku, vybral v bance osmdesát tisíc korun. Stejně postupoval Petr Ondra. Myslíš, že je to náhoda?”

„Půl roku pachatelé o sobě nedali vědět. Proč až teď?”

Kapitán Dresler pokrčil rameny. „Co já vím. Třeba někam odjeli, než se situace uklidní, nebo vymysleli něco jiného, jak přijít k penězům. Možností je víc…”

„Chceš starý případ znovu otevřít?”

„Už se stalo…”

„Komisař o tom ví?”

„Mám jeho požehnání. Dokonce mi dal volnou ruku, co se týče nasazení dalších lidí a techniky. Pustíme se do toho…”

Poručík Pruš z toho velkou radost neměl. Za měsíc měl nastoupit dovolenou. Těšil se k moři, kam měl odjet se svou rodinou. Děti se už nemohly dočkat.

Když poslouchal kolegu, tak o tom začal pochybovat.

Před rokem ho šéf odvolal z rekreace, protože jeden žárlivec, jemuž utekla milenka, se mstil na jiných ženách. Pořezal další dvě a když ho chytili, našli u ně

ho seznam s deseti jmény, které se náhodně vybral z telefonního seznamu. Skončil na uzavřeném oddělení psychiatrie, odkud se jen tak nedostane.

Pruš se sklonil nad stolem, na kterém leželo plno písemností. Svědčily o tom, že policisté neseděli se založenýma rukama. Prověřili desítky podezřelých osob, které už v minulosti měly co dělat se zákonem.

Nakonec sítem neprošli dva Pavel Padrda a Čeněk Čalda. Oba už seděli ve vězení za vydírání, ublížení na zdraví a podvody. Z posledního trestu byli propuš

těni před necelým rokem. Horší bylo, že neměli stále bydliště a pohybovali se neznámo kde. Poslední informace se zmiňovaly o tom, že by se mohli zdržovat v zahraničí.

Petr Ondra je však na fotografiích nepoznal a tvrdil, že pachatelé byli starší. Kapitán Dresler si všiml, že se na ně ani pořádně nepodíval.

„Byl si nějak moc jistý,“ zapochyboval o jeho pravdomluvnosti. „Hraje to na nás…“

„Proč by to dělal?“ nechápal poručík Pruš.

„Třeba chce pátrat na vlastní pěst. Někdo se jen tak nevzdá. Nemůže jim odpustit, jak se k němu chovali.

Nejraději by je zadupal do země.“

„To bych mu neradil. Padrda s Čaldou se s nikým nemazlí. Příště by mohl dopadnout hůř.“

Kapitán Dresler se prošel po kanceláři. Za dvacet roků, co dělal tuto práci, poznal různé typy lidi, kteří se střetli se zločinem tváři v tvář. Museli se vyrovnat se situací, s níž se dosud nesetkali. Někteří se s ní smířili jako s nutným zlem, které jim přichystal osud, jiní se uzavřeli do sebe a následky nesli celý život. Ale byli i takoví, kteří se vzbouřili a řídili se heslem oko za oko, zub za zub. Žádný div, bylo to správné řešení?

Přesto tyto lidi neodsuzoval a snažil se je pochopit.

Někde četl, že kdo se ke zlu odvrací zády, tím dříve ho dohoní…

„Z toho mám obavu,“ přiznal se. „Musíme si to pohlídat…”

Petr Ondra mačkal vytrvale zvonek, jako by šlo o život.

„Co blázníš?” vyjel na něho kamarád, když otevřel dveře. „Snad nehoří…?”

„Potřebuji s tebou mluvit,” hrnul se do bytu Ondra.

Posadil se v pokoji do křesla a zapálil si cigaretu.

„Nemáš něco na pití?”

Sypták mu nalil koňak, na ex vypil.

„No těbůh,” ulevil si kamarád. „Co tě tak rozhodilo?”

Ondra se mu svěřil, co včera zažil. „V noci nemohu spát, pořád se mi to honí hlavou,” stěžoval si.

„A co já s tím?” nechápal Sypták.

„Podám inzerát znovu, ale kontakt bude na tebe.”

„Proč bys to dělal?”

„Mám s nimi nevyřízené účty.”

„To myslíš vážně?”

„Samozřejmě. Nenechám se přece okrádat…”

„Od toho je tady policie. Podej na ně trestní oznámení.”

„Už se stalo. Já si to s těmi raubíři vyřídím sám. A ty mi pomůžeš…!”

Michal Sypták se musel také napít. Znal Ondru dlouho, ale ještě nikdy tak nevyváděl. Poznali se na vojně a přátelství vydrželo. Dokázal se zastat každého, kdo byl šikanován, a občas se to obrátilo proti němu, ale teď se hnal do pořádného maléru. A jeho stáhne s sebou…

„Chceš, aby mi odebrali licenci?”

„Ty si poradíš. Byl jsi přece u policie.”

„Co to má s tebou společného?”

„Víš, co mají napsáno na služebních vozidlech: Pomáhat a chránit…”

„Já jsem teď soukromá osoba. Nechci mít problémy.”

„Můžeš být klidný. Všechno beru na sebe,” uklidňoval ho Ondra.

„Jak víš, že se vyděrači znovu ozvou? Noviny jsou plné inzerátů.” „Musím to zkusit. Udělali velkou chybu…“

„Jakou, prosím tě?“

„Naštvali mě,“ procedil mezi zuby Ondra.

„Myslíš, že to stačí?“

„Vyhrožovali, že zlikvidují i rodinu, když nedostanou, co chtějí.“

„Ty žádnou rodinu nemáš a holky na jednu noc se nepočítají. Tak přestaň blbnout,“ varoval ho Sypták.

„Doplatí na to někdo jiný, když je nezastavím. Mám se tvářit, že se nic nestalo? Policie na všechno nestačí…“

„Víš, co riskuješ kvůli pár tisícovkám?

„Proto jsem přišel za tebou. Máš se zloději zkušenosti a vlastníš legálně zbraň…!

Za čtrnáct dní se darebáci znovu ozvali. Řidič přijel samozřejmě bez cihel, ale chtěl peníze předem.

Sypták souhlasil a odvedl ho domů, kde na něho čeká kamarád, ten mu půjčí zbytek peněz, aby měl na zaplacení domluvené částky. Ocitli se na místě, kam z auta nebylo vidět a nikdo je nemohl rušit. Vtom řidiči někdo volal přes mobil a když skončil rozhovor, tvářil se rozpačitě a chtěl odejít.

„Kampak? zadržel ho Sypták. „Ještě jsme neskončili…

„Vy nejste ten, za koho se vydáváte, obořil se na ně

ho chlapík roztřeseným hlasem. „Nechci s vámi mít nic společného…

„O čem to mluvíte? tvářil se nechápavě Sypták.

„Jste soukromé očko, odhalil, co je zač. „Máte detektivní kancelář…

„A co má být? Je to práce jako každá jiná. Specializuji se sice na nevěry, ale chytat takové lumpy, jako jste vy, není také marné…

„Co si to dovolujete?

„Dnes jste definitivně skončil…

„Myslíte? usmál se křečovitě muž. „Před domem stojí auto s mými společníky. Když se nevrátím, přijdou pro mne…“ zahrozil.

„Já jsem si přišel pro své peníze,“ objevil se před ním Petr Ondra.

Uviděl jeho oči a pochopil, že úlohy si vyměnili. Když mu Ondra přitiskl pistoli na břicho, kterou si půjčil od kamaráda, dostal panicky strach. Udělal chybu, že se nechal vylákat do domu, kde byl sám. A ti dva pitomci sedí klidně v autě a nenapadne je, aby mu kryli záda.

„Snad se můžeme dohodnout,“ snažil se získat čas.

Ondra natáhl kohoutek. Viděl, jak se muž potí a třese se jako osika. Přesvědčil se, že v partě si možná hraje na velkého šéfa, ale když jde do tuhého, je to zbabělec a srab…

Víc si nemohl přát. Dostalo se mu zadostučinění za chvíle mučivé úzkosti, které zažil v autě. Neměl chuť nechat se kvůli němu zavřít. Prst na spoušti povolil a pistoli svěsil podél těla.

„Dám vám poslední možnost,” řekl Ondra. „Pokud mi vrátíte těch třicet tisíc, pustím vás a můžete jít třeba do pekla. Zavolejte svým bodyguardům, aby pení

ze přinesli. Kam, to vám řeknu později. Zatím zůstanete s námi. Máme pro vás připravené ubytování. Nic moc, je tam dost vlhko, ale záleží na vás, jestli ještě uvidíte denní světlo, nebo shnijete v kobce zaživa.

Podal mu mobil, ale zavolat už nestačil…

Na ulici před domem se ozval nějaký hluk. Osádka ve voze s tmavými skly si konečně uvědomila, že se něco děje, a chtěla vycouvat. Vtom ze všech stran přijížděla auta s blikajícími majáky a policisté s namí

řenými zbraněmi nedali podvodníkům žádnou šanci. V

domě našli jejich společníka…

O Pavlu Padrdovi a Čeňku Čaldovi policisté již vědě

li delší dobou, ale třetí figurkou na šachovnici zločinu byl Milan Andrýs alias inženýr Krajzar. Ve skutečnosti to byl zkrachovalý podnikatel, který nedokončil ani střední školu. Nabízel stavební materiál, ale nikdo nedostal ani cihlu a ještě přišel o své peníze. Pomá

hali mu v tom dva společníci, s kterými často popíjel v hospodě. Ani se nesnažil zapírat, že obě loupeže jsou jejich práce. Všichni tři skončili ve vyšetřovací vazbě.

Kapitán Dresler dobře věděl, že když se zloděj tak rychle přizná, má toho na svědomí mnohem víc.

Možná že někoho kryje a spoléhá se, že ho komplic nenechá na holičkách, až ho pustí. Nebo za něho zaplatí kauci. Andrýsovi přece někdo telefonoval, když mluvil se Syptákem. Jak jinak se mohl dovědět, že je soukromý detektiv?

Kapitán Dresler za Syptákem zajel, aby si to ověřil.

„Sám jsem byl překvapený, kdo mu to prozradil,“ přiznal Sypták.

„Zmínil jste se někomu o tom, co s kamarádem připravu jete?“

„Jenom své ženě. Zná se s Ondrou dost dlouho.“

„Nemohla to někomu říct?“

„Komu, prosím vás? Má pár kamarádek, ale proč by se s nimi

o tom bavila? Stýká se jen s nevlastním bratrem, ostatní příbuzní bydlí mimo město.“

„Kde pracuje její bratr?“

„V místních novinách jako brigádník. Vystřídal už víc zaměstnání. Moc dobře spolu nevycházíme, na dost věci máme odlišný názor. Rád se předvádí a chlubí se se svými kontakty. Ani bych se nedivil, kdyby byl do něčeho namočený. Často také jezdí za hranice.

Nedávno se rozvedl. Potřetí…”

„Co v novinách dělá? Je redaktor?14

„Na to nemá. Pracuje v inzerci…

Když si pro Romana Kastla přijeli, nenašli ho ani v redakci, ani doma. Podle nepořádku, který za sebou všude zanechal, se dalo usuzovat, že ve spěchu si balil své věci. V garáži také chybělo auto, které si nedávno koupil za půl milionu. Asi tušil, že je nejvyšší čas zmizet, nejlépe do zahraničí. Proč se stýkal s Andrýsem a jeho kumpány, když měl mnohem větší možnosti, aby se dostal k penězům? To kapitán Dresler pochopil až se dověděl, že před několika lety byl zapleten do dopravní nehody, při které zemřel jeden člověk. V autě také seděl Andrýs, který vzal vinu na sebe. Později mu Kastl prokázal „službu“, kdy mu dal tipy na koupěchtivé inzerenty. Přitom disponoval finančními prostředky, o nichž se Andrýsovi ani nezdálo. Považoval ho pořád za přítele, který nezradil.

Proč by ho jinak varoval, když se akce prozradila?

Zatím Kastl dobře věděl, že kdyby Andrýse zatkli, sám by se dostal do velkých nesnází, což se také potvrdilo…

Důkladná prověrka Kastlovy trestné činnosti a napojení na organizovaný zločin potrvá delší dobu. Všechno nasvědčuje k tomu, že je zapletený i do pochybných transakcí s pozemky, které vykupoval za podhodnocenou cenu a se ziskem prodával. Měli v nich figurovat i lidé, kteří o tom rozhodovali a brali úplatky.

Součásti opatření je také pátrání po hledané osobě a zaslání žádosti o spolupráci na centrálu Interpolu.

Po výslechu Čeňka Čaldy, kterému pobyt ve vězení rozvázal jazyk a chtěl s policií spolupracovat, aby si zajistil mírnější trest, se potvrdilo, že skupina působila hlavně v Rakousku. Kradli zboží v supermarketech a na parkovištích auta, z nichž odmontovali všechno, co se dalo prodat jako náhradní součástky. Nezákonně obchodovali vším, co se jim dostalo do rukou, včetně drog. Užívali si také v barech a v nočních klubech, kde se věnovali prostitutkám. Předtím než vycestovali do zahraničí, potřebovali „provozní kapitál11. Za uloupené peníze kupovali benzin a zásoby, aby byli soběstační. Při poslední akci nezískali takovou finanční částku, jakou plánovali, a proto se rozhodli, že ji budou opakovat. Byla poslední…

„Takže odložený případ jsme vyřešili,” konstatoval kapitán Dresler. „Myslím, že pomohl odkrýt skupinu nebezpečných pachatelů, která měla velký akční rá

dius a mohla způsobit ještě větší škodu. Byl nejvyšší čas, že dostali přes prsty. Teď ještě shromáždit všechny důkazy a určit každému podíl viny. Ostatní je věci soudu. Hrozí jim až dvanáct roků vězení. Myslím, že ani kolegové z Rakouska nebudou protestovat, že už nebudou mít v revíru škodnou. Bohužel, není to ojedinělý případ, kdy turisté si pletou návštěvu cizí země s loupeživou výpravou. Takoví lidé tam nemají co dělat.“

„To nezní moc nadějně, když hranice jsou dnes otevřené,” řekl poručík Pruš. „Kontrola bude obtížnější…”

Kapitán Dresler byl optimista. „Naštěstí jsou i takoví, kteří se dokáži vzepřít bezpráví a nevzdají to, i když zdánlivě nemají žádnou šanci.”

„Myslíš Petra Ondru?”

„Přesně tak. Nepochválím ho za to, co udělal, státní zástupce by možná v jeho jednání našel znaky, které hraničí s trestní odpovědnosti, ale ukázal, že ohnisko zla se musí uhasit v zárodku, jinak se začne šířit jako rakovina.

Poručík Pruš odjel na čtrnáctidenní dovolenou v termínu, ale po několika dnech dostal kapitán Dresler pohlednici. Stalo v ní, že se má výborně, ale už se nemůže dočkat, až se vrátí domů a budou spolu vy

šetřovat nový případ.

I. M. Jedlička

O zákonu relativity

Takhle začátkem května přišla na policejní služebnu v Praze zdravotní sestra Věra Šenková. S nepokojem v očích oznámila, že pohřešuje svého druha. Před šesti dny odjel na služební cestu do Zlína a dosud se nevrátil. Kdyby se chtěl zdržet déle, než měl v úmyslu, jistě by to nějak dal vědět. Vždycky se vracel přesně. Asi se mu něco stalo… něco vážného, jinak by dal přece zprávu.

A nic zvláštního jste na něm v poslední době nebo těsně před odjezdem nepozorovala? Nebyl rozčilený, roztěkaný, nervózní, zádumčivý… Jak se s vámi rozloučil?

Ne, nic takového. Choval se jako jindy. Jak říkám, muselo se mu něco stát. Podívejte se po něm prosím vás!

Tak tedy zase jeden pohřešovaný. Na policii všechno sepsali a dál se to rozjelo po vyježděných kolejích.

Jenže najednou tu byl zádrhel. Výhybka na slepou kolej! Ono se totiž vyjevilo, že paní Šenková z praž

ských Hlubočep pohřešuje muže, který vůbec neexistuje. Žádný osmatřicetiletý Jiří Benhart s udanými nacionálemi se v evidenci obyvatel nevyskytuje. A nikdo toho jména nebyl a není jako kontrolor u České obchodní inspekce zaměstnán.

Tohle vrhlo na případ nezvěstného druha paní Šenkové nové světlo. Není divu, že se kriminálka pídila u zdravotní sestry po dalších podrobnostech.

Paní Šenková je již třetí rok rozvedená, po prvním muži jí zůstaly všelijaké vzpomínky a dvě děti sedmiletý Miloš a čtyřletá Klárka. Nechtěla s nimi žít až do smrti sama, vždyť je ještě mladá a děti potřebují tátu, a tak se zájmem pročítala novinové inzeráty v rubrice Seznámení.

Dlouho otálela, než konečně na jeden inzerát odepsala.

A brzy dostala odpověď. Pak toho muže, který pod značkou SAMOTA TÍŽI toužil po věrné a spolehlivé ženě s dětmi, poznala osobně. Zalíbil sejí na první pohled.

Brunet, elegantní, ale ne přehnaně oblečený mladý muž, dalo se říct fešák, se představil jako Jiří Benhart. Měl příjemné vystupování, klidný člověk, o sobě moc nemluvil; jen že se také zklamal a je rozvedený, bezdětný, bez závazků, nechtěl se k minulosti víc vracet.

Pouze to řekl, že tehdy ještě bydlel v Olomouci, ale po tom osobním krachu se dal přeložit do Prahy, žije tu v ubytovně. Oba v sobě našli sympatie a po nějakém čase se dohodli, že se Benhart nastěhuje k paní Šenkové. Prozatím zůstanou spolu jen tak, aby se důkladněji poznali, a pak se teprve vezmou.

Muž z inzerátu se tedy nastěhoval a všechno bylo v nejlepším pořádku. Také obě děti si ho záhy oblíbily, no jako tátu, hrál si s nimi, chodili společně na procházky. Benhart slušně vydělával, dával svůj podíl na domácnost, jedinou špatnou vlastnost na něm vdavekchtivá zdravotní sestra nezpozorovala, a tak se začalo hovořit o sňatku. Zasnoubili se, připravovali veselku… Rozhodli se, že první společnou dovolenou prožijí na Mallorce, bude to i jejich svatební cesta, Jiří už zaplatil v Čedoku zálohu, každý dal polovinu.

Jirka byla často na cestách, vykládala paní Šenková. Někdy jezdil na kontroly hodně daleko a leckdy i několik dnů se nedostal domů. Minulé pondělí odjel, že se vrátí ve čtvrtek. Ale nevrátil se. Něco se mu asi muselo stát.

To už ovšem lidem z kriminálky bylo zřejmé, že ne zdánlivému kontrolorovi, ale zdravotní sestře se cosi stalo. S největší pravděpodobností naletěla podvodníkovi.

To není možné! Nechtěla tomu věřit. Takový skvělý člověk… peníze nosil, chamtivý nebyl, ani zbytečně neutrácel, za jinou se nikdy neohlédl, nepil, vzorný otec. Tak hezky mluvil to musí být určitě nějaký omyl, však se to ještě ukáže!

Avšak omyl to nebyl.

Nicméně po údajném kontrolorovi se země slehla.

Ale jak ho najít? Paní Věra nikdy neviděla legitimaci svého snoubence, ani jiný doklad, který by prokazoval jeho totožnost, nikdy se nesetkali s někým, kdo by jejího přítele z dřívějška znal.

Nic neřekli ani v administraci novin, kde si údajný Benhart podal ten inzerát. Jeho adresa byla smyšlená, nabídky si vyzvedl osobně, úřednice v inzertním oddělení se upamatovala, že jich byl pěkný paklík.

Znamená to, že snoubenec paní Šenkové nadobro zmizel? Asi ne. Zkušenost napovídala, že ten člověk se co nevidět znovu vynoří. A skutečně. Neuplynuly ani tři měsíce, a muž hledající pomocí inzerátu spřízněnou duši byl opět tady.

Sympatický Jiří Benhart našel vytoužený domov v Praze na Letné. U rozvedené lékařky Machkové, ve třípokojovém bytě. Všechno se vyvíjelo jako v předchozím případě, jen s tím rozdílem, že tentokrát vystupoval jako inženýr a před svou poslední služební cestou si vypůjčil pětaosmdesát tisíc jako doplatek na auto z druhé ruky.

Ani paní doktorka o něm víc nevěděla, udělal na ni stejně dobrý dojem jako na zdravotní sestru. Dokonce se seznámili na tentýž inzerát. Jak si kriminalisté všechno dávali dohromady, bylo jasné, že podfukář kul v ohni obě želízka současně. Coby snoubenec patrně uspokojoval po všech stránkách obě ženy zá

roveň. Neměl těch želízek ještě víc?

Sotva po sedmi týdnech přišla odpověď. Tentokrát se stala jeho obětí ekonomka z jednoho strojírenské

ho závodu na Hradecku. A ještě do konce roku přibyly další dvě oklamané snoubenky. Z první vyloudil jen čtyřicet, ale z druhé přes osmdesát tisíc.

To už jsme věděli, s kým máme tu čest, konstatuje major Zdeněk Veselý. Na žádost soudu mělo být vyhlášeno celostátní pátrání po jednom z unikajících zapomnětlivých otců takové, co neplatí alimenty. V

tomto případě šlo o osmatřicetiletého Jiřího Nekvasila z Plzně. Povolání stavební technik.

A Jiří Benhart se naposled vydával za stavebního inženýra. To ale nebyla jediná nápadná okolnost, především jeho popis se shodoval s tváří, jak ji vypodobnily opuštěné milenky. Když si prohlédly fotografie hledaného Nekvasila, měli jsme skoro stoprocentní jistotu. Nebylo pochyb, že i teď si vesele žije v přízni nějaké další ženy a číhá na příležitost, jak si přivlastnit její úspory.

Vyhlásilo se pátrání po Nekvasilovi. A jeho podobizna se objevila i na obrazovkách. Pátrací relace v rozhlase a televizi mívají většinou bezprostřední ohlas, ale tentokrát se několik dní nic nedělo. Až takhle koncem týdne volali z Českých Budějovic.

Za kriminalisty tam přišel otec slečny Kubkové. A že právě takový člověk žije nyní s jeho dcerou, už je jí přes třicet, myslí na vdavky, jedno zklamání má za sebou, nerad by…

Podvodník, který bydlel v té době jako Jiří Říha u slečny Renáty, měl asi nějaké vnuknutí, včas zmizel

pravděpodobně jsme ptáčka naší relací vyplašili. Projektantku Kubkovou jistě nejdříve zabolelo u srdce

ale nakonec mohla být ráda. Ztratila sice iluze, ale zůstalo jí přes sto tisíc úspor.

Ale co náš podnikavec? Nekapituloval. Nenechal toho. Jen přeložil působiště na Moravu. Vyhlédl si Brno, ve velkém městě se člověk spíš ztratí, osamě

lých žen najdete všude dost. A nato se krátce vynořil v Olomouci, aby se pak na čas odmlčel. To už měl za sebou rovný tucet zklamaných milenek vytáhl z nich na dvě stě osmdesát tisíc.

Nesouvisí jeho odmlčení s posledním případem, tím dvanáctým? To lapil na inzerát o osm let starší vdovu, která z lásky k němu a jen aby si ho udržela zpronevěřila v sázkové kanceláři sedmaosmdesát tisíc a čeká ji nyní soud. Bylo to pro něho varování.

Odpověď přišla až po půldruhém roce. To jsme se vraceli k některým nevyřešeným kauzám, a znovu jsme ve sdělovacích prostředcích oživili i případ Jiřího Nekvasila. A ne nadarmo. Těsně před velikonočními svátky přišel pan Řezníček za policisty v Praze. Spat

řil ve Střešovicích muže, který jako by z oka vypadl tomu sňatkovému šejdířovi. Jenže má bradku, ale jinak prý celý on. Viděl ho vcházet do jednoho domu u nich v ulici. Přičinlivý zahrádkář tam chvíli vartoval, ale ten člověk se už neobjevil.

Zato ho objevili kriminalisté. Žil v bytě rozvedené architektky Lindy Schindlerové. Několik let hledaný Jiří Nekvasil teď pro změnu nikoliv inženýr, ale akademický malíř Jiří Málek.

A pak jsem Nekvasila spatřil na kriminálce. Očekával jsem sebevědomého donchuána, který láme ženská srdce jako třísky, prostě člověka, o němž jsem několikrát mluvil k posluchačům a byl jsem zklamán. Tenhle schlíplý chlapík v pomačkaném sáčku že je proslulý Casanova?

Kde jen ty loňské sněhy jsou, mávl nostalgicky rukou, a vyprávěl svůj příběh.

Jo, kdybych byl zůstal u osvědčeného receptu! Jenže ve své bohorovnosti podlehl rozmaru a sám odepsal před půldruhým rokem na inzerát tohoto znění: Hledám správného tátu a hezké mamince dobrého kamaráda. Značka: Mámo, kup mi brášku!

Tak poznal Lindu.. Mondénní a trochu no vlastně dost

výstřední ženskou. Skvěle se s ní bavil a všechno se mu zdálo růžové. Pan inženýr Hampl tak tehdy vystupoval se měl znamenitě a čekal na velký zá

tah.

Ale pro něho obvyklý konec neustále oddaloval, protože on profesionální svůdce žen se zamiloval. Do té čtyřiatřicetileté blondýny, rozverné, extravagantní a nevypočitatelné, ale snad právě proto tak přitažlivé.

Mezitím však paní architektka zjistila, že pětiletý Radek bude mít brášku. Jak se to podnájemník Hampl dozvěděl láska sem, láska tam hned chtěl vyklidit pole, ale ouha! Jeho duševní rozpoložení zřejmě neušlo Radkově mamince a ta večer nad sklenkou whisky prohodila: Ty jsi stejně největší gauner, jaké

ho jsem v životě potkala, ale gauner sympatickej, to beru! Vím, co jsi zač… viděla jsem tě na obrazovce a slyšela, jak tě hodnotili v rozhlase. Ještě jsem nemilovala takového lotra, ale já si to můžu dovolit…

Profesionální svůdce kapituloval, každou minutu mohla na něho Linda zavolat policii. Prostě kosa

narazila na kámen.

Paní architektka pro jistotu směnila byt, a tak se přestěhovali ze Spořilova do vzdálenější čtvrti. A protože sichr je sichr, Nekvasil si dal narůst bradku a stal se z něho akademický malíř Málek.

Žil si, pravda. Měl tam dobré bydlo. Ale co naplat, když byl úplným otrokem té výstřední ženské on, který si dokázal kdekterou jinou omotat kolem prstu.

Teď dělal přes den služku pro všechno a v noci se musel snažit jinak. By to prostě ponižující život…

Dozvěděl jsem se pak, že Nekvasil šel na čtyři roky do státního zaopatření. Umím si představit, že ten vzpomínal na otročení u výstřední paní architektky jako na rajský život. Takový je už zákon relativity.

Aleš Fwoda

Tatínek, který se nekonal

Osobní vlak sebou dvakrát cukl a rozjel se. Opouštěli jsme nymburské nádraží.

Seděli jsme v kupé čtyři značně sebevědomý mladík zjevně stojící o to, aby se mu podařilo upoutat pozornost mladé maminky cestující s asi čtyřletou holčičkou. A pak moje maličkost.

Holčička seděla u okna a živě komentovala vše, co jí nabízel pohled z jedoucího pantografu. Modré auto na silnici uhánělo kamsi daleko, na poli bafal traktor s vlečňákem, na zahradě česal kdosi hrušky z plně obaleného stromu, v dáli na obzoru dýmal vysoký tovární komín. To všechno dívenka sledovala a hlásila své pohledné mamce.

„To je ale šikovná holčička… Jakpak se asi jmenuje?14 pravil sebevědomý mladík a po očku sledoval, jak se zatváří matka, kterou by měla chvála na adresu dcerky nepochybně těšit.

Děvčátko se otočilo od okna, ohlédlo se po mladíkovi a bezelstně pravilo: „Miluška Daskabátová!

„Ale no tak, Miluško… Nemůžeš povídat ve vlaku s cizími pány, domlouvala jí hned maminka. Asi jí vadilo, že dítě bez zaváhání prozradilo své jméno a zpří

jemní.

„Nechte Milušku, maminko, ona je chytrá a rozumná.

Jak pěkně umí povídat, co vidí venku za oknem! usmál se sebevědomý mladík na matku. „A jak to Milušce sluší… Má dva pěkné copánky, dolíčky ve tvá

řích a ty šatičky! Miluška je moc hezká holčička. A aby nebyla, vždyť i maminka je moc hezká mladá paní, pokračoval a znovu šlehl po Miluščině matce významným pohledem.

Ten kluk ji zkoušel sbalit, bylo to nad slunce jasné.

Souprava zastavila ve Velkém Oseku. Lidé se hrnuli z vlaku

ven i dovnitř, ale do našeho kupé nikdo nepřistoupil, zůstali jsme dál jen ve čtveřici.

„To musí mít tatínek velkou radost, že má doma tak hezkou holčičku i maminku,” pokračoval mladík, když se osobák dal zase do pohybu a vyrazil směrem ke Kolínu. „Určitě musí zářit štěstím!”

„My nemáme tatínka,” opáčilo děcko opět zcela bezelstně.

„No tak, Miluško! Zavři pusu a dívej se u okna!” uťala ji matka až nečekaně přísně.

„Nemáte tatínka?” ujelo sebevědomému mladíkovi, ta slova mu vylétla z úst jaksi bezděky. Bylo to neomalené a uvědomoval si to. „Promiňte, mladá paní,”

omlouval se zkroušeně, „nechci být dotěrný. Jste vážně moc hezká… Rád bych vás někam pozval, na skleničku, abych napravil tohle faux pas…”

„Dotěrný být nechcete, ale jste! A to pozvání si laskavě schovejte pro někoho jiného. Nestojím o další setkání s vámi, rozumíte?” odsekla příkře a možná až zbytečnou silou popadla dítě za útlou paži. „Zvedej se, Mílo! Vystupujeme!”

Kola vlaku zaduněla na mostní konstrukci klenoucí se nad širokým tokem Labe. Vjížděli jsme do železniční stanice Kolín.

Mladá matka, očividně nazlobená a dotčená, vystřelila i s malou Miluškou z kupé bez rozloučení zdálo se mi, že díl svého hněvu přenesla i směrem k mé osobě, ačkoli jsem se naprosto ničím neprovinil.

„Nashledanou!” zašveholila ve dveřích Miluška a pak už jsem obě matku i dcerku sledoval, jak cupitají po betonovém perónu k ústí nádražního podchodu.

„Asi jsem to kapánek přehnal…” pokrčil mladík rameny a zašklebil se na mne. Sebevědomí z něj jaksi vyprchalo.

„Dost přehnal…” kývl jsem hlavou.

„Líbila se mi. Přesně můj typ! Nechtěl jsem ji na

štvat,” mudroval nahlas. „Přesto se vám to dokonale povedlo,” utrousil jsem tiše.

Až do Kutné Hory, kde jsem vystupoval, seděl jako zařezaný. Kdybys tak hochu věděl, co vím já, pomyslel jsem si při pohledu na jeho zachmuřené čelo a zadumaný výraz v očích. Malá Miluška, její matka Milu

še Daskabátová a tatínek… Chlapče, chlapče, nemohl sis pro konverzaci vybrat komplikovanější téma!

Miluše Daskabátová si mě docela určitě nepamatovala. Jak taky. Kdo z účastníků soudního řízení věnuje pozornost uniformovanému příslušníku justiční stráže, který mlčky a nehnuté stojí u dveří jednací síně jako garant hladkého, bezproblémového a dů

stojného průběhu hlavního líčení? Ostatně, už generace našich předků věděly, že stejnokroj bere člověku tvář.

Mně však byla povědomá od chvíle, kdy v Poděbradech s dcerkou přistoupily do kupé, v němž jsem sám trůnil už z Prahy a do kterého přibyl v Lysé nad Labem právě ten sebevědomý mladík. A když pak maličká prozradila své jméno, moje tušení se změnilo v neochvějnou jistotu!

Byla to ona, Miluše Daskabátová. Oběť vražedného útoku, který přežila jen zázrakem, nad nímž nevěřícně kroutily hlavami kapacity české medicíny. A nejen

že přežila donosila a porodila dítě, které jí v té době rostlo pod srdcem!

Poškozená a současně korunní svědkyně v procesu s Ladislavem Turčianským.

Byla hezká už tenkrát, v listopadu pětadevadesát, půl roku poté, co ji Turčianský málem ubodal nožem k smrti. Teď byla ještě hezčí. Mateřství ji očividně zkrášlilo.

Při hlavním líčení s mužem obžalovaným z pokusu vraždy a porušování osobní svobody jsem byl v soudní síni přítomen každý den až do vynesení rozsudku. Jeho průběh, celé projednávání případu, kdy se mladý muž pokusil sprovodit ze světa svou milenku, s níž ke všemu čekal děcko, taková věc se člově

ku zapíše do paměti hodně hluboko.

Stačilo pozorně poslouchat slova zachycená v protokolech, vnímat výpovědi svědků, vnímat jejich mimiku, gesta, pohledy, tón jejich řeči a reakce na kladené otázky. Zaměřit se na obsah znaleckých posudků čtených v soudní síni. A měl jsem před očima plastický obraz osudů hlavních aktérů celé kauzy. Příběh velké lásky, ješitnosti, nenávisti a zloby, která má

lem

stála jeden lidský život.

Proto vím, že Laco Turčianský se s Miluší Daskabá

tovou znal už od dětských let. Poprvé se setkali v Turčianského rodné dědině Nové Lehotě na Slovensku. Miluše tam jezdívala rok co rok až z Kolína, kde bydlela, k tetě na prázdniny. Lacovi tehdy bylo snad čtrnáct, jí o šest míň. Zvolna dospívající chalan měl z té malé Češky dlouho jen legraci. Zlobil a škádlíval ji, tahal ji za copy, které tehdy nosívala a které teď nosí její dcera Miluška. Její a jeho dcera!

Ve dvaadevadesátém se Turčianský v Nové Lehotě oženil. Vzal si dívku jménem Zlatica a do roka se mladým manželům narodil syn Peter.

A pak zase přišly letní prázdniny, do Nové Lehoty se po roce opět vrátila Miluše Daskabátová z Kolína.

A Laco Turčianský si tehdy uvědomil dvě noviny. Miluše poprvé přijela jako cizinka, neboť sedm měsíců předtím se rozpadl společný stát Čechů a Slováků.

Ale především už to nebyla ta hubená, copatá a nohatá holka z Kolína, nýbrž šestnáctiletá studentka gymnázia, očividně vykvétající do krásy! Ty tam byly najednou časy, kdy ji Laco tahával za dlouhé spletené copy. Náhle měl touhu a chuť dotýkat sejí na docela jiných místech.

Při koupání v říčce, v chladivé vodě uhánějící z hor do nížiny, ji nečekaně sevřel v náruči a přitiskl si ji na své tělo. Ani na vteřinu se nebránila, spíš se k němu sama přimkla. To léto začal románek, jehož konec jen shodou náhod nevyvrcholil lidskou tragédií.

Rok si tajně psali. Laco za Miluší přijel dokonce i do Kolína, taky tajně, aby Zlatica nevěděla. Oba se těšili na další prázdniny, na dívčin pobyt u tety v Nové Lehotě.

Když nastalo léto, bylo ještě hezčí, ještě kouzelnější a ještě senzačnější než to loňské. Milenci pro sebe kradli tajně okamžiky, kdy mohli být jen a jen spolu.

Slibovali si věrnost až za hrob. Miluše souhlasila s tím, že o své lásce zpraví svou rodinu. A Laco zase sdělí své ženě, že se chce rozvést.

Doma v Kolíně se Miluše Daskabátová se svou láskou k Turčianskému svěřila nejprve své matce. Vý

sledkem byl příšerný rámus a bengál v rodinném domě Daskabátových, korunovaný páskem v otcových rukou, jenž nemilosrdně dopadal na hýždě sedmnáctileté nezdárnice. „Vždyť je ženatý. A má děcko! To mu chceš rozbít rodinu?“ lomila rukama matka Daskabá

tová.

„Jednou provždy ti zakazuju stýkat se s ním. Dokud studuješ a my tě živíme, budeš mě poslouchat!”

bouchl otec Daskabát pěstí do stolu.

Výsledkem toho všeho byl fakt, že někdy v říjnu čty

řiadevadesátého přišla Miluše Daskabátová do jiné

ho stavu. Jak jinak

stalo se během tajné schůzky s Lacem Turčianským.

Pláč zdrcené matky ani křik zuřícího otce na Miluši neplatily. Rozhodla se odejde z Kolína, z rodného domu, kde ji nikdo nechápe a kde nikdo nerozumí její osudové lásce. Odjede na Slovensko, do Nové Lehoty. Za ním. Za jediným mužským na tomto světě, který za ní stojí. Nechá studií, porodí Lacovi dítě a bude s ním žít. Jako v ráji.

Sedmnáctiletá Miluše Daskabátová to skutečně udělala. Jednoho prosincového dne roku 1994 si po

čkala, až rodiče odejdou do práce. Pak s lehkým srdcem sbalila do tašky své nejnutnější věci a zamířila na kolínské nádraží.

Jakmile dorazila do Nové Lehoty, dala si tašku k tetě, vzápětí vyhledala Laca Turčianského a bez otálení se zeptala: „Už jsi skončil se Zlaticí? Vyhodil jsi ji z domu?”

Když Laco popravdě odvětil, že zatím ne, vypálila Miluše tvrdě od boku: „Tak to uděláš. A ještě dnes.

Nebo snad chceš, abychom odteď žili ve tvém bytě ty, já a ona?“

Turčianský vzal těhotnou milenku za ruku a opravdu si ji odvedl domů. Tam skutečně nařídil vlastní ženě: „Spakuj se a vypadni. I s klukem. Už tu pro vás není místo!“

Zlatica Turčianská si vzala své osobní věci do dvou tašek, uchopila za ručičku rok a půl starého Petříka a odvedla ho z bytu. Odešla beze slova, bez výčitek, beze scén. V Nové Lehotě žil její bratr, zamířila tedy i s děckem k němu. Nadcházející noc už prožila na jejím lůžku po boku Laca Turčianského sedmnáctiletá nedostudovaná gymnazistka z Kolína v Čechách.

Fakt, že její předchůdkyně opustila Turčianského bez jediného slova, Miluši nevaroval.

Kolik nocí jen maminka Daskabátová proplakala

cožpak to jde? Cožpak je to vůbec možné, aby její holka někomu rozbíjela manželství? Aby brala tátu malému děcku? Aby budila v daleké slovenské vesnici, kde se ona sama narodila a kde stále žila její sestra, takové veřejné pohoršení? Cožpak dcera zůstane bez vzdělání, bez maturity, jen tak, na hromádce s nezodpovědným frajírkem, který si neváží rodinného života?

„Co chtěla, to má! Pro mě skončila. Už nemám dceru!“ mračil se pokaždé Leoš Daskabát, kdykoli ho manželka úpěnlivě prosila, ať něco udělá, ať zasáhne. Ať se něco stane a Míla se vrátí domů… Vždyť přece čeká dítě!

Skoro dva měsíce žila Miluše Daskabátová v Nové Lehotě jako ve vysněném ráji. Co chtěla, na co si vzpomněla, to jí Laco splnil, sehnal, vyřídil. Jenže pak přišla první hádka.

Nikdy předtím na sebe nekřičeli. Nikdy předtím se nehádali, nikdy na sebe nekřičeli. Až teď.

A potom ji Laco uhodil. Dal jí facku! Jí, ženě, která měla být jeho osudovou láskou, femme fatal! Chtěla věřit, že to byl jen zlý sen, noční můra, kterou zaplaší kohoutí kokrhání a jitřní úsvit. Spletla se.

Dva dny poté ji Laco uhodil znovu. A o týden pozdě

ji dokonce dostala ránu pěstí. I pár kopanců Turčianský přidal…

Chtěla to napsat domů rodičům. Ať to vědí. Že se jejich dceři už nevede jako dřív. Že už není cukrovou panenkou chovanou v bavlnce. Že ji Turčianský bije.

Jenže Laco si chtěl přečíst, co Miluše do dopisu pí

še. Obálku otevřel. Když zjistil, že ryzí pravdu, uštědřil své těhotné milence pár facek a pak jí nadiktoval jiný dopis. Musela psát: Maminko, tatínku, daří se mi skvěle, Laco se o mě stará, mám se jako v ráji. Nikdy se mi nežilo tak báječně, jako teď a tady…

Když Miluše Daskabátová nesla ten dopis na novolehotskou poštu, několikrát se rozhlédla, zda ji Turčianský nesleduje. Nesledoval. A tak požádala o jinou obálku a pod vynucený text dopisu chvatně dopsala: Je zle. Bije mě, kope do mě. Bojím se o dítě. Táto, prosím, přijeď!

Koncem února pětadevadesátého roku se Leoš Daskabát na Slovensko opravdu rozjel. V Nové Lehotě naložil Miluši do auta a odvezl ji do Kolína. Než odjeli, načmárala na stůl stručný vzkaz: Vrátím se v pondělí. Cekej na mě. Míla.

Laco Turčianský věděl, kolik uhodilo. Nevděčná milostnice za sebou práskla dveřmi!

Hned druhého dne se rozjel do Čech. Do Kolína. Už tušil, že se Miluše do Nové Lehoty nevrátí.

Celý den kroužil jako dravec kolem Daskabátova domku. Pak ji uviděl, na zahradě věšela prádlo. Přiskočil k plotu. Volal na ni. Prosil, sliboval, naléhal, přemlouval. Mluvil medově, v očích slzy…

Podala mu přes plot ruku, ale pak rychle ucukla.

Plakala. Snad ho pořád ještě měla ráda…

Pamatuji se, že před soudem promluvil mezi několika svědky jistý Dudáček, možná Ducháček, to nevím přesně… „V restauraci ke mně přišel nějaký Slovák a ptal se, co má udělat, aby se Miluše Daskabátová vrátila k němu domů. Chtěl u mě přespat do rána, ale to jsem odmítl. Ten Slovák pak řekl: ,Když se se mnou nevrátí k nám, zabiju ji! Udělám hroznou věc, na kterou Kolín nikdy nezapomene!1 “ svědčil muž bydlící v domě poblíž Daskabátových.

Za pár dnů se Laco Turčianský objevil v Kolíně znovu. Bylo to přesně pátého března devadesát pět, což si pamatuji naprosto přesně, zase od soudu. Ta věc se totiž stala dva dny před narozeninami prezidenta Masaryka.

Přijel vlastně už předchozího večera a nocoval u jakéhosi Čížka či Špačka na jména nemám zrovna paměť. Chlapíka, který měl na Daskabátovy už nějaký čas pifku a tak nechal Turčianského u sebe na noc docela ochotně. Zvlášť když Laco zase vyhrožoval pomstou.

Ráno Turčianský obcházel Daskabátův dům. Zdáli, nepozorován, viděl, že Milušin otec, matka i bratr Michal někam postupně odcházeli. A tak zazvonil u dve

ří.

Podařilo se mu s těhotnou milenkou promluvit. Dokonce mu přinesla svůj občanský a těhotenský prů

kaz, aby věřil, že splní, co mu slíbila. Že s ním ještě toho dne odjede do Nové Lehoty.

Čekal na Miluši u rychlíku, ale neobjevila se. Místo toho se zamkla doma a modlila se, ať se Laco sebere a odjede sám. Na druhý konec světa. A hlavně bez ní!

Turčianský se z kolínského nádraží vrátil zpět před Daskabátův dům. Znovu zvonil, bouchal na dveře.

V té chvíli se vracel domů Milušin bratr. Uviděl Tur

čianského. A chtěl od sousedů zavolat policii, ale to už nestihl. Laco totiž v té chvíli rozbil přízemní okno a vpadl do domu.

Miluše před ním stačila utéct jen na verandu. Tam ji dostihl. „Tys mě zradila!“ křikl a začal ji bodat nožem.

Pokud mi dobře slouží paměť, u soudu se tehdy hovořilo o mnohačetných zraněních, která jí způsobil.

Turčianský bodl Miluši do obou prsů, do ruky, do předloktí, a taky do zad. Celkem jí zasadil deset ran!

K dokonání vražedného skutku nedošlo pouze proto, že se dívka ranám nožem bránila nastavenýma rukama. Především však tak to u soudu zaznělo ve znaleckém posudku díky vedení bodných ran, když bez závislosti na vůli obžalovaného nedošlo k zasa

žení životně důležitých orgánů.

Když se Miluše zhroutila na dlaždice ve verandě, Turčianský obrátil ostří nože proti sobě. „Nemůžu bez tebe žít!“ křikl a bodl se do břicha.

Slyšel jsem u soudu i výpověď Milušina bratra Michala. Ten těžce krvácející sestru i zraněného Turčianského našel na verandě. Otcovým vozem oba odvezl do kolínské nemocnice. Než však vyjel, vzal vra

žedníkův nůž a obloukem jej hodil přes plot do sousedního rybníčka. Aby Turčianský už nemohl nikoho znovu bodnout. Ani sám sebe. Tak to aspoň Michal Daskabát řekl před soudním senátem.

Dobře se mi vybavuje Turčianského tvář. Jeho neupřímné, často kamsi uhýbající oči. A jeho výpověď před soudem. „To ráno jsem na Miluši volal, aby otevřela okno. Udělala to a pustila mě dovnitř. Líbali jsme se. Objímali jsme se. V náručí jsem ji odnesl do jejího pokoje a tam jsme se milovali. Slíbila mi, že se mnou odjede zpátky na Slovensko. Na důkaz mi přinesla občanku a těhotenský průkaz. Jenže ve smluvený čas nepřišla k rychlíku, jak jsme se dohodli. A tak jsem se vrátil k domu. Protože mi její bratr bránil jít za ní dovnitř, musel jsem rozbít okno. Našel jsem ji na verandě a řekl jsem jí, že se zabiju. Zakryla si obličej, aby neviděla, jak se bodám do břicha,“ tvrdil Turčianský na lavici obžalovaných.

Na dotaz předsedy senátu výslovně odpověděl, že si na nic jiného nepamatuje. Neví o tom, že by bodl Miluši nožem. Natož pak vícekrát…

Jenže hned po vražedném pokusu toho pátého března kolínským kriminalistům vypověděl, že na ni nožem skutečně zaútočil. Prý asi dvěma ranami. To ale u soudu popřel. Prohlásil, že se na nic takového nepamatuje. Detektivové si to prý museli vymyslet.

Nůž, jak tvrdil, koupil cestou z Nové Lehoty do Kolí

na ve vlaku. Od jakéhosi vojáka v uniformě.

Avšak Miluše Daskabátová soudu jednoznačně potvrdila, že Turčianský právě tenhle nůž měl už v dobách, kdy s ním žila na Slovensku v jeho bytě.

Psychopatická osobnost, primitivní, egocentrický, panovačný, neústupný člověk, prosazující vlastní zá

jmy na úkor jiných. Afektovaný, agresivní, ješitný, žárlivý, mstivý tak viděli Ladislava Turčianského soudní znalci.

Soud tehdy jeho výpověď nepřijal, předseda senátu ji označil za nevěrohodnou a účelovou. Přiznal však Turčianskému dvě polehčující okolnosti.

Útok nožem spáchal v silném rozrušení.

A za druhé dosud nebyl nikdy soudně trestán.

Pro pokus vraždy a porušování domovní svobody dostal slovenský občan Ladislav Turčianský u Krajského soudu v Praze osm let pobytu ve věznici s ostrahou. Po odpykání trestu následovalo vyhoštění z naší země. Jeho nůž, který policejní potápěč skuteč

ně našel v rybníčku u Daskabátova kolínského domu, propadl českému státu. Kde by mě napadlo, že se s Miluší Daskabátovou setkám po čtyřech letech v jednom kupé osobního vlaku.

„Stejně je to pěkná ženská… Škoda že o ní nevím nic bližšího. Líbila se mi!“ ozval se mladík, když jsem se před kutnohorským hlavním nádražím zvedl ze svého sedadla a vzal za kliku prosklených dveří.

Kýval jsem mu hlavou na pozdrav. Kdyby tušil, co prožila. Jak blízko smrti byla. A její dcerka ta se vů

bec nemusela narodit…

„No bože, tak jsem se zmínil o tatínkovi, kterej jaksi neexistuje,“ vracelo se mladíkovi zase jeho sebevě

domí. „Svobodná matka. A co? Takových po světě běhá,“ mudroval nahlas, i když viděl, že už vystupuji.

„Haló, příteli,” ozval se pak jeho hlas ještě ze staženého okna, když už jsem kráčel po betonovém kutnohorském peronu. „Zapomněl jsem její příjmení. Ta maličká Miluška ho přece řekla, ale mně vypadlo z hlavy. Nepamatujete si ho náhodou?”

Pamatoval jsem si ho až příliš dobře. Ale neměl jsem pocit, že bych měl právo jakkoli vstupovat Miluši Daskabátové do jejího života a měnit její osud. A tak jsem jen pokrčil rameny a v hlomozu rozjíždějícího se vlaku jsem si ukazováčkem poklepal na ušní boltec.

Pochopil to tak, že jsem mu nerozuměl, pokynul mi na pozdrav a zklamaně zavřel okno.

Jan J. Vane k

Tucet let

Autobus byl odřený a špinavý a vypadal, že k zastávce před vlakovým nádražím dokodrcal z posledních sil. Ale řidič otevřel přední dvířka a začal od trpě

livého hloučku čekajících vybírat peníze a výměnou za ně prodával jízdenky. František přijel před pár minutami vlakem, osobáčkem, protože rychlíky v téhle zapadlé stanici ani nestavěly. Teď tedy po krátkém zaváhání řidiči strčil stovku a když na jeho tázavý pohled řekl „Až na konec!“ dostal hromádku drobných, a ještě než usedl na sedadlo hned za ním, autobusák nastartoval a veterán se neochotně rozjel. Občas František ucítil šoférův pátravý pohled v zrcátku, ale zamuchlal se do kabátu a předstíral, že dřímá. Cestujících ubývalo rychleji než kilometrů: na každé zastávce někdo vystoupil, většina lidí se navzájem znala, zdravili se, utrousili nějakou poznámku. František byl cizí a věděl to. Ale kde on poslední dobou nebyl vlastně cizí? Člověk si zvykne, samota není zlá, když trvá dlouho.

Občas někdo s vystupujících ulpěl pohledem na Františkově tváři. Jako kdyby se snažil rozpomenout: sakra, odkud já toho chlapa jen znám? Ale znát ho nemohli. Vesměs šlo o mladší ročníky, touhle linkou se zřejmě vraceli hlavně študáci ze škol v okresním městě a František se už v kraji neukázal tucet let…

Vyhlédl z okénka. Poprchávalo, foukal vítr. Podzim se ujímal vlády. Lípy kolem silničky rychle žloutly, opadávaly, a les na obzoru vyhlížel pod šedou duchnou nebe jako tajemná hradba. Blížili se k cíli. Vůz se vyprázdnil. František zůstal se šoférem sám. Takže když vstal, popošel ke dveřím a řekl, že vystoupí, muž od volantu vzhlédl skoro udiveně: „To dá rozum šéfe,” zasmál se. „Já už dál nejedu.”

Se skřípěním zabrzdil před omšelou budkou čekárny uprostřed návsi či náměstíčka? Pak zastavil motor a otevřel poslednímu cestujícímu dveře.

„Na shledanou,” řekl zdvořile, ale František neodpověděl. Zamířil rovnou k vývěsce s jízdními řády. Pozorně je chvíli studoval, pak se odvrátil. Jestli chtěl stihnout poslední zpáteční spoj, měl k dispozici přesně devadesát minut. Takže nesměl promeškat ani chvíli.

Vykročil rázně po návsi, až mu kamínky od podpatků odletovaly, pak odbočil na mizernou asfaltku, vedoucí za humna a asi po sto metrech zahnul na lesní cestu, mezi smrky a borovice. Les zavoněl tak opojně, až se z toho rozkýchal. Necítil tu vůni tak dlouho a dočista zapomněl, jak silná a opojná dovede být. Pod nohama mu mokře začvachtalo. Poslední dny dost pršelo a on měl na nohou polobotky. Chůzi ale nezpomalil, cíl mu připadal podstatnější než trocha mokra v botách.

Vždyť na tuhle chvíli se těšil dvanáct let! Čtyři tisíce dvě stě třiaosmdesát dní, přesně spočítáno. Protože tři z těch roků byly přestupné. A každý z těch dnů mu odkrojil dílek z jeho vlastního života. Kousek, který se už nikdy nevrátí. Když ho tehdy zavřeli, bylo mu osmatřicet. Dneska má už padesátku za sebou. Z

bujné kštice zůstal věnec šedin kolem pleše, z mužné tváře bledá placka s ostražitýma, těkavýma očima.

„Vrátíte se k rodině?” zeptal se ho dnes ráno ředitel věznice, když k němu vedl naučenou řeč, plnou apelů a profesionální laskavosti.

„Žádnou nemám,” zachraptěl František stručně.

„Žena se se mnou rozvedla ještě v minulým století.

Ještě jsem seděl ve vyšetřovací vazbě, když přišel pozdrav od jejího advokáta.”

„Ano, ano,” nahlédl direktor do lejster. „Zapomněl jsem. Ale máte přece dceru, už bude dospělá. Třeba by se mohla zajímat o tátu…

„Třeba,” řekl František zdvořile.

Tucet let za katrem naučí mukla úctě k autoritám.

Ale stejně to zaznělo jako výsměch a ředitel zrudl a raději rychle ukončil formality. Františkovi pak ve skladu vydali civil příliš těsný, za roky v kriminále přibral. Hodinky, pár stovek v hotovosti, které měl při zatčení u sebe. Taky snubní prstýnek.

Prodal ho vzápětí v nádražní restauraci za pětikilo.

Byl pěkný, masivní, z dvojitého zlata. Výčepák na něj hleděl zkoumavě, znal zřejmě podobné cestující, kteří se tu nezřídka nectně zlískali nabytou svobodou a řídkým místním pivem. František snědl řízek, piva vypil půl a koupil si sparty. A pak u kasy lístek do Prahy. První třídu. Měl před sebou dlouhý a namáhavý den, na jehož konci ho čekalo bohatství. Tak proč si nedopřát trochu pohodlí?

Kdysi, ještě jako kluk, jezdil František do nedaleké vsi k tetě na prázdniny. A od těch dob znal ve zdejším polesí každý kámen, každý strom. Jenže chyby lávky.

Za tolik let se i les dost promění, říkal si nervózně a šlapal do kopečka tak rychle, že se zadýchal a musel si otřít pot z čela. Boží muka na mýtině stála ale na svém místě, pochopitelně, když vydržela dvě století, proč by je tucet roků měl nahlodat? Letopočet A. D.

1791 už skoro smyly deště, ale nápis, že právě na tomto místě skonal střelou pytláka hrabě von Holzbach, byl čitelný pořád. Samozřejmě těm, co dovedli německy a švabach. František k nim nepatřil, ale od tety věděl, co je na kapličce psáno. Sám měl potíže i s českým pravopisem, ale jakživ svou nevzdě

lanost nepociťoval jako újmu. A k božím mukám si nepřišel číst. Vystoupil po schodech, třetí se trochu zaviklal. Tak to má být. Než se sklonil ke kamennému stupni, bedlivě se rozhlédl kolem. Smrákalo se a les byl tichý, v tuhle roční dobu tu nikdo před večerem courat nebude. Někde v dálce křičela rozdurděná straka.

František měl kapánek stihomam. Pořád se ohlížel, pořád čekal, že mu poldové pověsí na paty svého člověka. Důvod by měli! Tehdy před lety ho nakonec dostali po pěkné honičce, v jejímž závěru se bohužel kapánek střílelo. František se na věc díval tak, že poldové začali pálit první a on se prostě bránil. Jenže soud dospěl k jinému názoru. Zvlášť když ten prapor

čík, co se mu hloupě přimotal do rány, po týdnu bezvědomí natáhl v nemocnici brka.

Nu což, Jeho smrt si František odseděl. Nakonec mu trest zkrátili za dobré chování, ale dvanáct let je i tak šeredně dlouhá doba. Obhájce do něj hučel, ať má rozum a vydá svůj lup, celý svůj lup, soud by prý k tomu přihlédl a trest by nemusel být tak tvrdý. Ale František ho poslal do hajzlu a advokát se urazil a odešel.

A František ho nepostrádal. Co ten polda zhebnul, muselo být přece každému jasné, že nemůže čekat od soudu žádnou shovívavost. A taky se jí nedočkal.

Jenže oni zase nemohli předpokládat, že jim odevzdá šperky z pěti předchozích vloupání. Dařilo se mu. Bílil venkovská klenotnictví jak na běžícím páse, tehdy si ještě o nějakém zabezpečení nechávali jen zdát.

Dneska už je to jiné, říkali mládenci, co do krimu chodili po něm a nosili zprávy ze světa za katrem. Ale tehdy, v první půli devadesátých let?

Páté klenotnictví mělo být poslední. Podle plánu.

Jenže zapracovala smůla, náhoda a chamtivost, za kterou se v bezesných nocích na cele tisíckrát proklel.

Náhodou jel autem přes jakési městečko a povšiml si klenotnického krámku na hlavní ulici. Chatrný portál, dveře, že by stačilo fouknout a rozevřely by náruč samy… Prostě, hřích nezkusit štěstí! Číslo šest. Nikdy ho nenapadlo, že šestka nosí smůlu.

No tehdy se od Františka Fortuna odvrátila. V klenotnictví totiž poplašné zařízení měli. Zapojené na místní policejní oddělení. Takže zatímco se František hmoždil s trezorem, přijela hlídka a všechno bylo v pekle. Nesebral ani prstýnek a málem utekl přes střechu, jenomže bába z protějšího baráku ho zahlédla a zaječela z okna: „Chyťte ho, lumpa, tamhle je!“

Hlásek se jí jenom třásl, dej jí pámbu věčnou slávu, už je jistě pod drnem a z jeho mysli dávno vyvanulo pomyšlení na pomstu. Ale měl ji odbouchnout tenkrát, měl, dokonce se na ni díval přes hledí a mušku své devítky, ale najednou mu připomněla jeho starou tetu, jediného člověka, kterého měl doopravdy rád. Snad kromě své ženy a dcery, pochopitelně. Sklonil tedy zbraň a práskl bez míření, dolů, mezi neohrabané venkovské poldíky, kteří zdola pálili jako o Božím těle a producírovali se přitom jako na módní přehlídce.

Jednoho trefil, seběhli se k němu celí vyjukaní a František na chvíli zadoufal, že se jim ztratí, přes dvůr a zahrady. Byl by se dostal k autu, které nechal v postranní uličce a o němž nikdo nemohl tušit, že patří právě jemu. Než by přivezli psy a posily…

Jenže jako na potvoru hned nato se s Františkem urval okap a on spadl z druhého patra. Noha vejpůl a se zlomeninou bérce se utíká blbě. Kost občas bolívá dodnes. Jinak už nic, jinak už Františka nebolí pranic.

Ani vzpomínka ne. Dávno si je zakázal.

Podebral žulový, jen hrubě přitesaný schod prsty a vší silou zapáčil. Šlo to blbě, ale šlo to. Kamenný kvá

dr se sunul po milimetrech a pak sklouzl dolů. Pod nim .zel otvor. A na jeho dně nevelká kovová krabice.

Zrezla, mrcha, za ty roky. Ale chrastilo v ní. František dorazil k cíli své cesty. Trvalo mu to dvanáct let, ale vyplatila se mu.

Tentýž řidič, který ho vezl cestou tam, prodal Františkovi zpáteční lístek. Tvářil se lhostejně, ale Františ

kovi bylo jasné, že jestli si ho poldové najdou a uká

žou mu fotku, určitě se rozpomene. Přemýšlivý venkovský buran, ocenil šoféra František a v duchu si vynadal, že k cestě na jih neukradl nějaké auto.

Zalezl až dozadu a přemítal, že se hned přestane holit a nechá si narůst plnovous. A zbytek vlasů nechá oholit, dneska jsou holohlaví v módě. Třeba ještě klofne nějakou… A až prodá šperky a bude v balíku, koupí si třeba i nové doklady a ztratí se poldům docela. Denně se toho děje tolik, kdo by pořád myslel na staré záležitosti.

Na nádraží přestoupil na lokálku. Koupil si řádně jízdenku, ale průvodčí, mladá holka, co pořád laškovala s nějakými známými, mu ji vůbec nepřišla cvaknout. Už mu nezbývalo moc peněz, v krabici, již choval na klíně, tehdy nějakou hotovost nechal, ale teď ji nemohl přehrabovat. Vlak byl poloprázdný, ale na venkově jsou lidi zvědaví.

V Budějovicích vystoupil, chvíli bloumal halou, pak zašel ke kase a koupil si jízdenku do Prahy. Bůhví

proč, dávno tam neměl žádný domov, stejně dobře mohl jet do Brna, anebo třeba Ostravy, velká města jsou lepší, člověk se snáz vytratí. Ale už seděl v rychlíku teď už úsporně ve druhé třídě a za okny to ve tmě jenom svištělo. Hluboká, Veselí, Soběslav, Tá

bor… Zapomenutá jména měst mu zněla jako zaklinadla.

Vystoupil ve Vršovicích. Jednak by na něj na Wilsoňáku mohli čekat poldové. A jednak kousek od nádraží kdysi bydleli. Možná že tam ještě Marcela, jeho bejvalka, stále žije. Bývala ženská pohledná a do postele prima stavěná. A měla ho ráda! František se usmál při vzpomínce. Napadlo ho, že si co nejdřív musí koupit holku. Mladou, pěknou, kozatou, přítulnou. Jako bývala Marcela. Anebo si rovnou koupí dvě, ksakru! Proč by šporoval?

Usmál se a igelitku, v níž měl svou krabici, přitiskl pevněji k tělu. V kupé bylo příjemné teplo, ale ubránil se spánku. A teď venku, ho roztřásl podzimní chlad.

Taky si musí najít honem nocleh. Aspoň něco pro za

čátek…

Zvenčí se vinárna tvářila nóbl, ale vyhazovač byl grázl od pohledu a pinglové evidentně lupiči. Takové týpky znal František z lapáku. Mazaní a slizcí jako hadi, hlavně si je nepustit do zad. Kdyby v lokále lip svítili, možná by mezi štamgasty objevil nějaké ksichty z Valdic, ale na plače byla tma jako za dušičky. Pajzlík byl malý a zabydlený, ale u baru se zrovna uvolnilo místo, když vešel. Tak si sedl a rozhlédl se příšeřím.

Blížila se půlnoc a on to bral od hospody k hospodě, nějak se mu na té pouti zalíbilo a úplně zapomněl, že se chtěl ubytovat a brzy do hajan. Jen svou igelitku pořád střehl jako oko v hlavě, vypadala ovšem tak odrbaně, že by jí zloděj asi bez povšimnutí pohrdl.

Barman se podruhé optal, co bude František pít, a tak se rozpomněl, že existuje nápoj zvaný skotská. A řekl si o jednu. Jenže chlápek za pultem na něj vychrlil asi tucet značek a uvrhl tak navrátilce z míst, kde se žbrundá čajíček magoráček, do nelíčených rozpaků.

„Tak tu první,“ vyhrkl nakonec a barman mu pečlivě nalil do sklenice půl deci Jeníka Chodce.

Na jednom hospodském záchodku, neprodyšně zavřen v kabince, otevřel František hned zvečera svou plechovou pikslu. Pokochal se leskem svého zlata a drahých kamínků a vytáhl na světlo hotovost, nebo aspoň její část. Takže měl teď v kapse asi patnáct tisíc, víc než dost na parádní flám, jak usuzoval.

Spolkl panáka, skleničku vrátil a požádal o repete. A taky chtěl jídelní lístek, ale barman mu vysvětlil, že kuchař už to zbalil a šel domů. A nabídl mu šunku nebo uherák. František si vybral obojí. Najednou měl hlad jako vlk. „Neměl jsem v hubě, ani nepamatuju,”

svěřil se muži v černém a ten se zazubil.

Zbytek večera Františkovi splynul v rozostřený děj plný hluku, kouře a palčivých doušků v hrdle. Za dvanáct let odvykl alkoholu, i když sem tam někdo na celu pár doušků propašoval. A tak se opil, rychle a parádně. Cestou do vinárny se poptával v několika hotelích na pokoj, ale vysmáli se mu. Vypadal jako vágus a do kapes mu vidět nebylo. A jeho prostě napadlo zaševelit bankovkami, jež by recepční jistě oblomily.

Koneckonců, co by po dvanácti letech mravného žití nemohl flámovat do rána? Jen občas se přesvědčil, jestli igelitka s pokladem spočívá v bezpečí u jeho nohy. Byla tam a nikdo z okolí o ni nejevil sebemenší nežádoucí zájem. Asi ve tři

nebo už byly čtyři? se podnik trochu vylidnil a na bar vedle Františka si přisedla dívka.

Usmála se a řekla si o oheň. František jí připálil, při

čemž málem upadl, alejí to nevadilo. Cigareta byla dlouhá a dívčiny nehty snad ještě delší. Františka to zaujalo a přitom shledal, že už mu není moc rozumět.

Ale dívka brala jeho výslovnost s humorem.

„Já mám ráda všechno dlouhý,“ vysvětlila vesele a optala se, jestli ji nepozve na drink. Long drink, řekla, ale to on nepochopil a ona žertík nepřekládala.

Barman jako by četl myšlenky, v tu chvíli byl po ruce. Dívka pohladila Františka po stehně.

„Líbíš se mi,“ špitla mu do ucha a rty se při tom jakoby mimoděk dotkla jeho lalůčku. Až jím projela elektřina. „Mám ráda chlapy, jako jsi ty! Solidní, váž

ný… Silný!” Díval se na ni a napadlo ho, že tohle by vlastně mohla být jeho kýžená milenka. Třeba ne na dlouho, nedělal si iluze, ale kdyby jí slušně zaplatil, tak by s ním třeba pár dní či týdnů táhla společně svě

tem! A teď by ho mohla vzít do postele, nejen kvůli tomu, o čem snil dvanáct roků a na co se dneska možná ani nevzmůže, ale kvůli obyčejnému teplu a vyspání v jakžtakž čistých duchnách…

Možná že jí ruku pod minisukni vstrčil sám, ale možná že mu ji mezi svoje stehna sama zavedla. Na tom koneckonců nezáleželo. Bylo tam teplo a vlhko, jak zjistil vzápětí, děvenka neměla kalhotky. Hezký zvyk.

To už ale seděli v taxíku a jeli k ní. Pozvala ho a on jí dal dvě tisícovky z těch, co mu po zaplacení v putyce zbyly. A neskrýval, že mu zůstalo víc.

„Co máš v tý tašce? Poklad? rozesmála se, když zjistila, že si svou igelitku hodlá vzít až k posteli.

To už se svlékala, ale ne do naha, nechala si prádlo, jaké vídal jenom ve filmu. Připadala mu neskonale krásná a když ji začal líbat, shledával s údivem, jak to může být příjemné. Chlapi v lapáku říkali, že kurvy se nelíbají, a tahle mu půjčila svůj jazyk a pak si na oplátku hrála s jeho, možná že jí křivdil, možná že není děvka. A že sejí opravdu líbí! A že by s ní mohl začít nový život, peněz bude dost, až ty svoje šmuky rozprodá…

Když prve zaplatil taxikáři a vystoupil před nějakým panelákem, jeli výtahem, na dveřích bytu viděl jmenovku, ale přečíst ji nedokázal, oči mu šly šejdrem a chtělo se mu hrozně spát. V malém pokojíčku veliké letiště, svalil se na něj a ona se smíchem padla vedle.

Rozepnula mu kalhoty a svlékla ho.

„To je ale klacek,“ řekla uznale a vzala ho do úst.

„Musíš sebou hodit, nemám moc času,“ vysvětlila svůj spěch. „Bydlím s matkou, ona dělá hajzlbábu v jednom kasinu, vrací se za svítání. Střádá korunky, prej abych měla na věno! Kdyby prasklo, co dělám po večerech, zabila by mě!“

Takže přece jen kurva? Bylo mu to fuk. Za chvíli usnul jak špalek. A ona nejspíš taky. Tak či onak, když ho probrala žízeň, za okny svítalo. Hmátl vedle, ale neležela tam. Otevřel oči. Seděla v křesílku a mě

la rozsvícenou malou lampičku. Na klíně prostřenou jeho igelitku a zrovna páčila kuchyňskou kudlou jeho pikslu. Když ji otevřela, jenom hekla.

František se ani nehnul. Zvědavost je normální, to věděl. A ženské jsou už takové, nemůžou si pomoct.

Sledoval couru přivřenými víčky, ale ona si ho vůbec nevšímala. Hrábla do krabice a popadla hrst šperků

a rychle je strčila do šuplíku v nočním stolku. Pak ješ

tě jednu.

A potom s povzdechem přiklapla víko, strčila krabici do igelitky…

„Svině,“ řekl František.

„Já…“ zajektala zuby a nejistě se usmála. „Myslela jsem, že si drobet vezmu na památku.“

„Na památku,“ opáčil tiše a vstal, udělal tři kroky k ní a pomalu, skoro něžně, jí vzal z ruky kuchyňský nůž, kterým prve páčila víko té staré kovové krabice.

„Já ti to vrátím,“ řekla pokorně. „A můžeš mě píchat, jak dlouho budeš chtít. “

Ale on ji píchl jen jednou. Dobrá trefa. Přímo do srdce, konstatoval později patolog při pitvě.

Upadla naznak, jako hadrová panna. František začal shledávat svršky, oblékání mu moc nešlo, ale nakonec to zvládl. Pak olámanými nehty vypáčil víko piksly a ze zásuvky do ní bedlivě přesypal šperky, jež mu coura chtěla šlohnout. Jeho poklad! Zvedl se a vyšel z pokoje, ani se neohlédl. Proč taky? Když sahal po klice, zarachotil v zámku klíč. Schoval se za závěs a čekal.

„Ireno, jak to že nespíš?“ ozvalo se na prahu.

Ženská, zřejmě máma té kurvy. Viděla v pokoji světlo a myslí…

„Panebože,“ vyjekla ženská na prahu. „Ježíšikriste.“

Díval se na ni škvírou mezi závěsy a jeho zdecimovaným mozkem bleskla šílená myšlenka. Důvod, proč mu ta dívka, ležící teď mrtvá pod oknem pokoje, připadala zvečera povědomá. Žena, sklánějící se nad bezduchým tělem, byla jeho o tucet let zestárlá man

želka Marcela. A ta mrtvá…

Kristýna Pi vodová

Dokonalý zločin neexistuje

„Pachatel nepoužil rukavice a zanechal na místě činu otisky prstů,“ zakončila moderátorka s půvabným úsměvem zprávu

o vyloupené benzinové pumpě.

„To je ale pitomec,” neudržel se u televize Martin Horác. „To jim tam mohl rovnou nechat občanku. Ti lidi jsou úplně pitomí! Tupí! Blbí! No nejsou, Aleno?”

Jeho žena lhostejně pokrčila rameny. Zprávy ji nezajímaly a popravdě řečeno ji nezajímal ani manžel.

„Nechá tam otisky… A to se vsadím, že si nedal pozor ani na bezpečnostní kameru. Jenom to v televizi neřekli, aby ho nevyplašili, nejsem dnešní, víme?

Takhle oni pracujou. S dezinformací.”

Ohlédl se, aby se podíval, jak Alena jeho geniální úvahu oceňuje, ale místnost byla prázdná.

Horác se zachmuřil. „Stejně ho mají natočeného,”

pronesl trucovitým hláskem směrem k televizní obrazovce. „A mají. Vím to na beton. V benzínkách jsou přece vždycky kamery, ne?”

Stejně jako jeho žena, ani Lucie Borhyová mu neodpověděla.

Martin Horác byl vášnivým čtenářem detektivek.

Zbožňoval klasiku sira Arthura Doyle, duchovního otce Sherlocka Holmese, stejně jako hltal moderní detektivky v barevných paperbackových obalech. Jeho největším potěšením bylo, když dokázal odhalit pachatele dříve než literární detektiv. A to se mu dařilo. Často si samolibě říkal, o jaký talent česká policie přišla. Jenže Horác tušil, že začínající policista musí projít kupou nudných procedur, než ho pustí k opravdu zajímavým věcem. Občas se sice pokoušel proniknout na policejní stanice s objevně novým motivem, který mohl vnést světlo do zvláště komplikovaného případu, ale většinou ho sprostě vyhodili. I když ho výjimečně nějaký policista, většinou nezkušený mladíček, vyslechl, Martin Horác měl povětšinou pocit, že jeho cenné informace pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tak si našel jiný způsob. Pilně sledoval pořad Na stopě a volal své postřehy téměř každý týden. Leč zjistil,
že policisté mají spíše zájem o svědky než o nové teorie. Anebo možná nějaký uniformovaný hejsek s jeho pomocí případ vyřešil, ale smetanu slízl sám. Jemu, Martinu Horácovi, nikdo na rameno poklepat nepřišel.

Nakonec to v něm vzbudilo averzi k policii vůbec.

Začal se zabývat osobou zločince. Věřil, že existuje dokonalý zločin. Skutečně neodhalitelný. Stačí když si člověk dá opravdu dobrý pozor a zná všechny vyšet

řovací postupy. Leckdy stačí drobná chybička, vlásek nebo mikroskopická stopa sliny…

Je to souboj mozků mezi policistou a pachatelem. I když policajt to má vždycky u vous jednoduší. Za ním stojí celý tým biologů, techniků, psychologů a bůhví čeho. Zločinec je sám. Nemůže se spoléhat na nic víc, než na svůj rozum a vědomosti. To by bylo něco, obelstít celý policejní aparát. Dokázat všem jednou provždy, že on, Martin Horác, je někdo. A hlavně by se to měla dozvědět ta nevděčnice Alena. Místo toho, aby se mu snažila porozumět, jenom nadává a stěžuje si. Vyučil se elektrikářem. Co on za to může, že se z politických důvodů nedostal na školu? Horác se rozpačitě poškrábal za uchem. Jasně že z politických důvodů, on na to hlavu měl. Sice si ten konkrétní politický důvod nedokázal vybavit, ale což, ono se jistě něco našlo. A pak mu začala házet klacky pod nohy i nová doba. Všichni zaměstnavatelé po něm chtěli, aby si dodělával kurzy, nebo mu nabízeli místa hluboko pod kvalifikací. Plá
cal se od jedné bezvýznamné práce k druhé. Často byl na podpoře, až se na to jeho žena nedokázala dívat. Dala mu ultimátum.

Přes známého lékaře sehnala Martinu Horácovi neschopenku na srdce a dokonce i lázně, do kterých měla původně jet sama. Kardiaci byli oba. A až mu skončí, buď si prý najde pořádné stálé zaměstnání, neboje mezi nimi konec. Snad i doufala, že pohodlný Horác raději vztah ukončí, než aby si skutečně hledal práci a nutil se v ní vydržet. To, že už mě nemiluje, s tím se smířit dokážu, rozmítal Horác, ale co unést nedokázal, bylo, že si ho Alena neváží. A přitom on je taková bedna. Měla by k němu vzhlížet, respektovat ho.

S tím se musí něco udělat!

„Nechtěl by ses zvednout od té televize a třeba pro změnu něco udělat,“ vybídla ho Alena toho dne už nejmíň popáté. Její hlas zněl unaveně, jako by už rezignovala a s tím, že by se Martin Horác skutečně zdvihl, ani nepočítala.

A on se skutečně nezdvihl. Nezareagoval ani svým charakteristickým zamručením, prostě se jen potutelně usmíval pod vousy. Už celý týden mu totiž zrál v hlavě bezmála geniální plán.

Horácová lhostejně přejela pohledem z jednoho konce pokoje na druhý. Tak už se ani nebavíme, do

šlo jí. Veškerá naše konverzace probíhá ve stylu cyklických hádek, sekýrování a tiché domácnosti. Vlastně se nesnášíme a spolu nás drží jenom setrvačnost, protože nikdo nemá vůli to trápení ukončit. Dát našemu manželství ránu z milosti. Oči jí padly na kalendář na zdi. Už jen pět dní a Martin odjede na tři týdny do lázní. Nemohla se dočkat. Především toho klidu. Také proto si na sedm dní vzala dovolenou, která jí ještě zbývala. Užije si do sytosti bytu sama pro sebe a dokončí fůru práce, když tu nikdo nebude zaclánět. Netušila, že myšlenky jejího muže směřují skutečně k ukončení manželství, ačkoliv drastičtější formou než je pouhý rozvod.

Po chvilce rozjímání se Horác zdvihl a beze slova odešel do svojí dílničky. Zařídil si ji z pokoje, který architekt původně plánoval patrně pro děti. Jenže on s Alenou žádné neměli. Lékař to vzhledem k jejich anamnéze srdečních chorob nedoporučil. Existovalo příliš velké riziko, že by se dítě narodilo nemocné.

Snad je to i dobře, meditoval Horác. Kdo by chtěl v dnešní drahotě živit další krk navíc. A k tomu se jeho manželství rozpadá… Ještě tak platit alimenty.

V dílně se pustil do vylepšování svého malého vynálezu. Manuální práce ho uklidňovala a tušil, že i jeho ženu těší, když si jdou z cesty a má prostor sama pro sebe. Horác klidně a soustředěně pracoval.

Dvojice odizolovaných drátů připojená ke zdroji elektrické energie vypadala nebezpečně sama o sobě, ani člověk nemusel vědět, k čemu se ji Horác chystá použít. Vyráběl totiž cosi jako kapesní elektrické křeslo.

Okolo pracovního stolu se povalovaly stohy odborných knih. Horác si nastudoval, že lidské tělo pracuje na bázi slabých elektrický impulzů. Z bezpečnostních školení věděl, že proud v rázu zastaví srdce.

Načasování musí být perfektní, to mu bylo jasné.

Uskuteční svůj plán v úterý v noci. Pak odjede do lázní, jak má naplánováno. Když bude mít štěstí, nezač

nou se po Aleně v práci shánět nejmíň týden, možná i déle. Čas bude pracovat pro něj. Tělo se začne pomalu, ale jistě rozkládat. Určit přesnou dobu a příčinu úmrtí bude čím dál těžší. Soudní lékař bude vědět, že se zastavilo srdce. A Alena vždycky tvrdila, že má s touhle životadárnou pumpičkou potíže. Stejně jako ostatně

i on. Martin Horác si představil, jak mu policie volá do lázní, aby ho zpravila o úmrtí manželky. Musí být klidný, nechovat se podezřele. Projevit nějaký ten smutek, to dá rozum. Možná by se mohl pár frází naučit nazpaměť. A taky by mohl začít v předstíraném rozrušení trochu koktat. Pak musí kriminalisty nená

padně zavést na Aleniny potíže se srdcem. Tak aby si mysleli, že na to přišli sami. Přece ví, jací to jsou arogantní nadutci. A pak přijde výslech. Na tu pasáž se Martin Horác těšil možná ze všeho nejvíc. Bude sedět před policistou v palbě otázek a ani nezakolísá. Vypoví, že odjel večerním spojem do nedalekých Karlových Varů, aby už mohl být ráno na první proceduře.

Manželce nebylo ten den dobře, tak si šla lehnout dřív. Nerušil ji.

Jediné, co mu trochu bralo náladu, byl fakt, že patolog možná odhalí spálená místa, kde ke kůži přiloží dráty. To by mohlo jeho geniální plán s vraždou ve stylu nešťastná náhoda docela zhatit. Na žádné ře

šení však nepřišel. Snad krom faktu, že musí dráty dát až k temeni hlavy a spáleninu zakryjí Aleniny husté vlasy. Nakonec pár dní hnilobného procesu by mohlo hrát pro něj.

V den D. byl napnutý jako struna. Rozbolela ho hlava, ale uvědomoval si, že nesmí selhat. Taková příležitost se hned tak nenaskytne. Alena přecházela nervózně po pokoji, nejspíš se nemohla dočkat, až vypadne. Donesl si kufry do chodby.

„Máš všechno?” zeptala se ho automaticky, ale na odpověď nečekala a odešla si uvařit kafe. Šel za ní do kuchyně a mlčky ji pozoroval. Snažil se v té mírně obtloustlé, předčasně zestárlé ženě najít záblesk dívky, do které se zamiloval. Nic.

Alena se otočila od linky s kouřícím šálkem v levé ruce. Manželé se podívali vzájemně do očí. No tak, řekni něco, pobízel ji v duchu, řekni, že ti budu chybět. A třeba si zachráníš život.

„Proč stojíš ve dveřích?” otázala se ho místo toho.

„Nemůžu projít. Nechceš jet dřívějším autobusem, budeš mít víc času na ubytování?”

Ten falešně starostlivý tón ho zasáhl víc než cokoliv jiného. Chce se ho zbavit, sice ne tak definitivně jako on jí, ale stejně. Možná by to i udělala, ale nemá k tomu kuráž, tak používá takové kličky. Dala mu vlastní poukaz, aby měla doma klid. Vykoupila si tři týdny samoty, mrcha. Třeba si sem chce přivést nějakého chlapa, blesklo mu hlavou. To by byla eventualita, se kterou při sestavování dokonalého zločinu nepočítal.

Z četby ale věděl, že ty zdánlivě geniální plány končí právě na tom, že jejich autor nezapočítal faktor x.

Přece se jí nemůže zeptat, jestli má milence. Ne, to by bylo komické. Nemá, uklidňoval sám sebe. Kdo by o ni stál. Je to stará slepice. A i kdyby nakrásně měla, nejspíš mu nedala klíč. Když nebude otevírat, on policii nezavolá. Jak by taky mohl, k cizí manželce. Třeba je sám ženatý.

Odpoledne se nekonečně vleklo. Dusné ticho v domácnosti Horácových přerušovali jen hrdinové přiblblé americké komedie na Nově vysokými hlasy českých dablérů. Martin Horác ani nedokázal říct, o co v ní šlo. Snad o dědictví po jakémsi mrtvém multimilionáři, který se ale na svět vrátil v podobě černošského rapera. Proč se vůbec takové filmy točí, pomyslel si znechuceně Horác. Vždyť existuje tolik krásných kriminálních zápletek. Možná i jeho příběh jednou někdo zfilmuje. Mohl by se k vraždě přiznat v poslední vůli, aby lidé konečně pochopili, že on, Martin Horác, byl někdo. Že dokázal vodit za nos celou slavnou kriminální policii. Že spáchal dokonalý zločin.

Pokud mu ovšem projde a pokud se k němu vůbec odhodlá. Alena přestala tupě zírat na obrazovku a podle očekávání se zdvihla. „Půjdu si lehnout dřív.

Řízek máš v ledničce. Dobrou noc.“

Martin Horác zamručel, jak bylo jeho dobrým zvykem. Uvnitř něho to ale vřelo. Jeho plán se začal rozjíždět. V duchu počítal. Než se Alena umyje, vezme si prášek na spaní, přečte svých deset stránek ze zamilovaného románu na nočním stolku a usne, uplynou nejmíň dvě hodiny. Možná by jí měl dát i víc času.

Nechce přece, aby se náhle probudila, když nad ní bude stát se svým přístrojem.

Každou čtvrt hodinu chodil nenápadně poslouchat za dveře ložnice. Slyšel, jak listuje v knize, pak jak se neklidně převaluje, pravidelného oddechování, které značí opravdu hluboký spánek, se dočkal až po nekonečných třech hodinách. Až dostal strach, že zmešká spoj do Varů. Nebyla by to zase tak velká tragédie, ale policii by musel vysvětlovat, proč si nechala odjet autobus, na který si koupil místenku. A on chtěl lhát co nejméně.

S maximální opatrností otevřel dveře do ložnice.

Srdce mu bušilo tak prudce, až měl strach, že ji jeho údery do hrudního koše probudí. S trochou černého humoru ho napadlo, jak by to vypadalo, kdyby infarkt dostal on místo jeho ženy.

Přistoupil k manželské posteli, ke které ho kdysi poutaly poměrně příjemné vzpomínky, ale to odvál čas. Alena se ze spánku usmívala. Bůhví proč, rozčí

lilo ho to. Co se má co usmívat, pár sekund před smrtí. Zapnul zdroj a ten s tichým bzučením naskočil, pak opatrně odhrnul vlasy a přiložil dráty. Obvod se uzavřel.

Alena Horácová byla na pláži. Zlatavá prohřátá zrníčka ji hřála do chodidel. Věděla, že je to sen. Jak by se ona dostala k moři? A navíc, i kdyby u něj nakrásně byla, rozhodně ne s takovým fešákem. Mladík k ní otočil svoji tvář. Něco mezi Bradem Pittem a mladým Marlonem Brandem. S lehkým uzarděním si Alena Horácová uvědomila, že na sobě ten výstavní kousek mužské krásy nemá plavky. Tak tohle je natuty sen.

Ve skutečnosti by určitě takového samce nevzrušila.

Možná před lety, ale teď ne.

Kdy sejí proboha předtím zdál erotický sen? Naposledy… Ale ne, na to si jistě nevzpomene. Na tohle už jsi, holka, stará. Možná je to tím, že Martin odjíždí, čeká ji klid. Proto je tak uvolněná. Rozhodně lepší než snít o špinavých oknech, která ji vyzývají k umytí.

Rozeběhla se s napřaženou náručí k němu.

V okamžiku, kdy by se jejich těla dotkla, jí před očima explodoval záblesk jasného bílého světla a příšerná bolest.

Napjatě sledoval, jak sebou jeho žena prudce škubla a z úst jí vytryskl pramínek krve. S tou krví nepočí

tal, ale nedalo se nic dělat. Musí doufat, že rozklad pokročí dostatečně, aby ji skryl.

Lidem umírajícím na infarkt přece krev z úst neteče.

Ostře se nadechl, aby dodal mozku kyslík. Přece nezpanikaří. Ne on, taková bedna. Kolikrát si říkal, že i ti nejchytřejší zločinci, kteří přišli s takřka geniálním plá

nem, v kritickém momentu nesmyslně zpanikařili a doslova se naservírovali policii jako na stříbrném podnose. Jako znalec moderních detektivních seriálů vě

děl, že manipulace s tělem je ten největší nesmysl.

Jen by přidělal stopy, které by vzbudily v policejním lékaři podezření. Od dob vraždících manželů Stodolových, kteří svoje vraždy maskovali jako sebevraždy, se každé podezřelé úmrtí šetří jako vražda. Musí jet.

Tady je hotovo.

Martin Horác se ubytoval v lázeňském domě Lilie přesně podle svého plánu. Uvědomil si, že je mnohem nervóznější, než čekal. Nedovedl si představit, že vydrží celý týden, aniž by si toho někdo všiml. Policie mu však zavolala ještě ten den večer. Jeho žena totiž po zásahu elektrickým proudem nezemřela, jak počí

tal. V křeči sebou škubla a prokousla si jazyk. Ten drobný pohyb přerušil obvod a zachránil jí život. Probudila se s příšernou bolestí a železitou pachutí krve v ústech. Těsně nad spánky si nahmatala dvě oteklé pulzující bouličky velikosti hrášku. Vzpomněla si na manželovy podivné drátky, se kterými si pořád pohrá

val. Poradila se s přítelkyní a zalarmovala policii. Pokus o dokonalou vraždu se nezdařil. Zmařila ho drobnost, se kterou se prostě počítat nedá. Ironií osudu je, že podle znalců Horácův plán vyjít mohl. Slabé srdce paní Horácové by delší vystavení vysokému napětí nevydrželo. Jak by v tom případě probíhalo vyšetřování, se nikdy nedovíme.

Martina Horáce odsoudil městský soud k deseti letům trestu odnětí svobody nepodmíněně. Advokát se odvolal. Udržuje Horáce při naději, že krajský soud přihlédne k jeho dosavadní bezúhonnosti. Otázku, zda by policie na všechno přišla, kdyby Alena skuteč

ně zemřela, mu ale soudu položit nedovolil. Nevypadalo by to dobře.

Aleš Pi voda

Pokušitel osudu

Dokud jsem sloužil, dokud jsem nosil policajtskou uniformu, pistoli, pouta a obušek, dostával jsem se na hřbitov za svou Růženkou jen zřídka. Šichta střídala šichtu, byly přesčasy, člověk byl rád, že si v době volna mohl odpočinout, natáhnout se na kanape a dát si dvacet. Růženka by se na mě, holka zlatá, určitě nezlobila. Věděla by, že ji nezanedbávám. Chápala by, že hlídkový polda nemá času nezbyt. Jistě by mi nic nevyčítala, už jako mladá a svobodná holka přece věděla, koho si bere. A já jsem ji nešidil. Nikdy. Ani za jejího bohužel příliš krátkého života, ani potom, co jsme ji s oběma kluky uložili do země na našem mělnickém hřbitově. Kytku jsem jí na hrob donesl vždycky, jakmile to jen trochu šlo.

Teď, už jako důchodce, mám přece jen víc času, a tak sem docházím aspoň dvakrát týdně. Prožili jsme spolu kus života a byly to hezké roky. Dala mi dva syny. Jenže Arnošta, který se rozhodl kráčet v mých stopách, zavolaly služební povinnosti mladého policisty až na západ Cech, do Rozvadova, kdežto Alfréd se usadil pro změnu v Třinci. Má v tamních železárnách docela solidní místo i plat. Takže žiji v rodném městě na soutoku Labe a Vltavy jako ten jezevec samotář.

Sem tam skočím s bývalými kolegy z oddělení na jedno, dvě orosená, porýpu se v zahrádce, jednou za čtrnáct dní se zlobím, jak mizerný fotbal to předvádějí místí třetiligoví kopálisti, a pokaždé se zařeknu, že už na stadion nepáchnu ale stejně přijdu zas a zas se musím mračit a hudrovat…

O těchhle věcech a taky o rychle uplynulém životě dumávám, když položím kytku z našeho záhonku na Růženčin náhrobní kámen a tiše postojím se skloně

nou hlavou. Je to něco jako můj obvyklý rituál, kterým vzdávám poděkování a chválu své milé ženě. Zaslou

žila si to…

A teď odcházím, mířím ke hřbitovní bráně, abych se z pietního ticha a klidu vrátil zpátky mezi živé, do města plného pospíchajících lidí, uhánějících aut, kouřících komínů a tříbarevných semaforů.

Muž, který kráčí proti mně, taky třímá v ruce květiny.

Jde zamyšleně, mé maličkosti nevěnuje ani špetku pozornosti. Ta tvář, ta postava, ta chůze všechno je mi povědomé. Jen vlasy jsou řidší a prokvétají stří

brem, na čele vyryl čas příchozímu hlubší vrásky. Nic víc se ale nezměnilo. Poznal jsem ho. I po několika letech. Na pískem vysypané cestě vržou polobotky.

Vím, kam muž zahne. U kterého hrobu se zastaví.

Radvít Pepřek nese kytky Johaně Sulkovské.

Byla to tenkrát moje docela poslední služba v policajtské uniformě. Noční. Věděl jsem, že se za úsvitu vrátím s mladým kolegou nadstrážmistrem Leňkem na oddělení, ohlásím vrchními inspektorovi zjištěné poznatky a popíšu mu průběh všech nočních událostí.

Pak odevzdám zbraň, obušek, ocelová pouta a slu

žební baterku s kasrem, svléknu uniformu a bude ze mě penzista. Starobní důchodce…

Musím přiznat, že se mě té noci z 26. na 27. listopadu 1993 zmocnila nostalgie a nemohl jsem se ubránit splínu. Přece jen čtyřiatřicet roků v policejním stejnokroji končilo a přede mnou se otvírala závěreč

né etapa mého života. Života penzionovaného nadpraporčíka pořádkové policie.

Jenže půl hodiny před půlnocí zachraptěla v našem služebním favoritu vysílačka a operační z okresní správy se zajímal, kde právě jsme. Projížděli jsme s kolegou Leňkem zrovna okolo zimního stadionu a mířili jsme k autobusovému nádraží. „Tak si, mládenci, zapněte maják a drobátko šlápněte na plyn!

V Pražské osmdesát čtyři máme mrtvolu mladé ženy!“

pravil operační a já jsem se musel bezděky pousmát tomu slovu mládenci, jež bylo adresováno i mně, třebaže mi do penze chybělo už jen pár hodin…

Rozblikali jsme maják na střeše favoritu, nadstráž

mistr Leněk přidupl plynový pedál až na podlahu vozu za tři minuty jsme už brzdili před panelákem v Praž

ské ulici, odkud kdosi ohlásil jednu velkou lidskou tragédii.

Mrtvá se jmenovala Johana Sulkovská a dožila se pouhých dvaceti čtyř let. Jejím srdcem a levou plící prolétl jeden jediný terčový náboj ráže devět milimetrů, vypálený z revolveru Arminius HW 38 rukou sedmadvacetiletého Radvíta Pepřka. Jak jsme zjistili na místě činu, jímž byl byt Pepřkovy sestry Jiřiny Račkové a Pepřkova švagra Martina Račka, Johana Sulkovská udržovala s Radvítem Pepřkem milenecký vztah.

Muž, který pár minut předtím zastřelil svou intimní přítelkyni, seděl v kuchyni u stolu a opilecký blábolil.

Jeho sestra Jiřina Račková střídavě lomila rukama a střídavě se poptávala každého, kdo se ocitl v jejím dosahu, zda Johance už opravdu není pomoci. Jestli je vážně dočista mrtvá…

Na chodbě před dveřmi bytu přešlapovali jací si muži, kteří se mi představili jako Martin Račko, Kamil Burda, jenž tragickou událost telefonicky ohlásil na policejní linku sto padesát osm a posléze zavolal i lékaře Záchranné služby, ač věděl, že Johaně už nepomůže ani svěcená voda. A třetí chasník na schodišti se jmenoval Přemysl Rampásek.

Všechny jsem vyzval, ať nikam neodcházejí, neboť z jejich překotných slov bylo patrné, že chlapci od kriminálky a vyšetřovatelé s nimi budou tak jako tak muset mluvit.

Lékař přijel do bytu Račkových asi pět minut po nás.

Jak se dalo čekat, už v podstatě zbytečně. Johana Sulkovská byla mrtvá v té vteřině, kdy ji zasáhl terčový náboj z revolveru Arminius HW 38.

Zatímco nadstrážmistr Leněk informoval vysílačkou operačního důstojníka na okrese o neutěšené situaci v Pražské ulici osmdesát čtyři a žádal příjezd detektivů z krajské mordparty s vyšetřovatelem a technikem, zjišťoval jsem nezbytná fakta a současně jsem dohlí

žel na to, aby se v bytě Račkových nikdo zbytečně nepromenoval a aby tam zůstalo co možná nejvíc upotřebitelných stop.

Z poněkud zmateného líčení Kamila Burdy a Přemysla Rampáska jsem vyrozuměl, že Radvít Pepřek toho listopadového dne pobýval v Praze, kde tak to aspoň svým kamarádům sám pověděl vypil přibližně deset piv. Poté se autobusem vracel do Mělníka.

Na zastávce Kelské Vinice ale vystoupil, neboť si všiml, že před tamním hostincem stojí škodovka stodvacítka, která patřila právě Kamilu Burdovi.

Kamil Burda a s ním i Přemysl Rampásek v restauraci skutečně seděli a popíjeli. Pepřek se k nim přidal, svým hrdlem prolil další dva půllitry zlatavého moku a trojice se pak přesunula z Kelských Vinic do okresní

ho města. Předtím ovšem Pepřek vytáhl z kapsy své kožené bundy revolver Arminius HW 38, který měl v legálním držení, a před restaurací jej půjčil Rampáskovi. Ten z něj v opilecké pýše vypálil zbůhdarma dvě rány k setmělé večerní listopadové obloze.

Radvít Pepřek pak požádal řidiče Kamila Burdu, aby ho zavezl do mělnické Pražské ulice, neboť se tam měl sejít se svou milou Johanou Sulkovskou, a společně pak hodlali navštívit Pepřkovu sestru a švagra.

Odměnou za odvoz byla Burdovi Pepřkova nabídka, aby si před domem v Pražské ulici taky vystřelil z revolveru, čehož Burda rád a s chutí využil. Vypálil k nebi nad Mělníkem jeden náboj…

Popisu následujících událostí se pak ujal Pepřkův švagr Račko. Pepřek se podle jeho slov v Kelských Vinicích značně zdržel a do Mělníka přijal s notným zpožděním. Takže Johana Sulkovská už dávno předtím zazvonila u Račkových, chvíli s nimi poseděla a pak se rozloučila s tím, že půjde domů. Právě v té chvíli práskl před domem výstřel a do vchodových dveří se hrnul pivem značně zmožený Pepřek.

Sulkovská se s ním tedy vrátila k Rackovým. Pět minut poté jí náboj proděravěl srdce a plíce.

Zhruba tohle jsem zjistil od aktérů té nešťastné udá

losti, než do Pražské osmdesát čtyři dorazili hoši z krajské kriminálky s technikem a samozřejmě vyšet

řovatel. Pak už případ převzal on.

Ráno 27. listopadu jsem dokončil službu, podal jsem si ruku s kluky z oddělení a odjel jsem na okresní ředitelství, abych podepsal rozkaz, jímž mě nejvyšší šéf policie na Mělnicku a v okolí nadobro propouštěl ze služebního poměru.

Stal se ze mne, řečeno slovy slavného spisovatele Haška, „zapráskaný civilista”, ale o tom, jak pokračuje vyšetřování smrti Johany Sulkovské, jsem přece jen měl aspoň rámcový přehled. Jednak to byla vůbec první mrtvola, s níž jsem se služebně setkal za čtyřiatřicet let v uniformě, jednak kauza hýbala celým městem. Hoši z kriminálky a vyšetřovačky zjevně oceňovali mé šediny a možná i nějaké ty zásluhy o bezpečí a pořádek v našem městě. A tak tu a tam utrousili poznámku o tom, jak vyšetřování pokračuje. A že by ani za nic nechtěli být v kůži Radvíta Pepřka. Stále víc a víc se nad ním stahovala černá mračna.

Už to nevypadalo na náhodný výstřel… Krajský vy

šetřovatel Pepřka obvinil ze spáchání trestného činu vraždy, za který mu rázem hrozilo deset až patnáct zamřížovaných roků. A trestní spis sílil, mohutněl, přičemž v něm přibývala svědectví, která Pepřkovo postavení stále víc zhoršovala a komplikovala.

Přemíra alkoholu, pod jehož vlivem ztrácí Radvít Pepřek zábrany, neustálá manipulace s nabitým revolverem, ohrožování blízkých, známých, ale koneckonců i docela neznámých osob takové kontury měl obraz obviněného muže před očima krajského vyšet

řovatele.

Věděl jsem málo, znal jsem jen kousky, jen útržky svědectví proti Radvítu Pepřkovi. Ale i tak toho bylo dost, abych si uměl domyslet, že Pepřek bude muset před soudem skutečně čelit obžalobě z vraždy Johany Sulkovskě.

Stihl jsem ještě aspoň část výpovědi manželů Rač

kových, kterou učinili před vyšetřovatelem té osudné noci, kdy Johana zemřela. Než jsme totiž s nadstráž

mistrem Leňkem z Pražské osmdesát čtyři odjeli, zaslechl jsem z vedlejšího pokoje slova Pepřkovy sestry a švagra, když s nimi mluvil krajský vyšetřovatel.

Z jejich svědectví vyplynulo, že Radvít k nim přijel skutečně notně opilý. Vrátil se i s Johanou, předtím rozhodnutou odejít domů. Posadili se v kuchyni u stolu a Martin Račko se zajímal o speciální terčové náboje, které měl Pepřek v zásobníku svého revolveru.

Kymácející se a Skytající Radvít několik nábojů skutečně vyňal z válce zbraně. Revolver držel v pravé ruce. Pak když si Račko náboje potěžkal a prohlédl

Pepřek střelivo švagrovi zase vzal a začal zbraň opět nabíjet. Její ústí přitom po celou dobu mířilo na Johanu Sulkovskou. A pak vyšel výstřel!

Sulkovská se zhroutila na podlahu k lednici. Račko okamžitě vyběhl ven z bytu, kde narazil na Kamila Burdu, jenž sem nedlouho předtím přivezl škodovkou Radvíta Pepřka. Teď na chodbě domu ještě o čemsi diskutoval s Přemyslem Rampáskem. Burda pak svým mobilním telefonem ihned volal na sto padesát osmičku a taky na záchranku…

Slyšel jsem taky, jak se za zdí pokoje hájil sám Pepřek. Mumlal a koktal. Tvrdil, že si nevzpomíná, v jaké poloze měl kohoutek zbraně, když ji nabíjel. Připustil však, že ho mohl reflexivně natáhnout, když revolver nabíjel. Ani si to sám nemusel uvědomit… Jak došlo k samotnému smrtícímu výstřelu, to si nedokázal vysvětlit.

Jak přibývaly dny, měnila se situace Radvíta Pepřka stále víc a víc k horšímu.

Zaslechl jsem od kluků z kriminálky, že proti němu údajně ostře vystoupila Hana Sulkovská, matka nebohé Johany.

Měla dceři za zlé, že udržuje intimní poměr s mu

žem, který ještě nebyl rozvedený, třebaže se svou zákonnou manželkou již nějaký čas nežil. Mnohem víc však paní Sulkovské na Radvítu Pepřkovi vadilo jeho pití. Vždyť sama Johana se matce svěřila, že její milý nezná míru. Když si sedne ke sklence, propil by nos mezi očima. Tak to prý Johana říkala… Měla z Radvíta dočista strach, alkohol v jeho hlavě a revolver v ručeji doslova děsily. Revolver nosil Pepřek neustá

le nabitý. A na noc si ho dával dokonce pod polštář! I tehdy, když se s Johanou milovali…

Podle Hany Sulkovské byla její dcera rozhodnuta známost s Pepřkem ukončit. Důvody byly nasnadě…

Jeho dosud stále ještě právoplatná manželka Marie

navzdory obecnému očekávání odmítla možnost pomstít se Pepřkovi za podanou žádost o rozvod a za jeho milenecký poměr se svobodnou dívkou. Suše vyšetřovateli sdělila, že v souladu se zákonem nebude vypovídat.

Vypovídal však její bratr, Pepřkův švagr Michal Ryspler. Měl prý, aspoň tak mi to špitl kolega z operativy, na policii barvitě líčit scénu, kdy na něj Pepřek mířil hlavní revolveru. Prý se přitom hlasitě smál: „Hele, koukej, je nabitej! Stačí jedno cuknutí ukazováč

kem a půjdeš pod kytky!“ Nakonec se Rysplerovi podařilo Pepřka umluvit, aby přestal blbnout a zbraň položil na stůl.

Pepřkovi určitě nepomohl ani jeho kamarád Roman Pavlík. Znali se už od školních let, ale poslední dobou prý šel z Radka strach. Taky Pavlíkovi si Johana Sulkovská postěžovala, že se Pepřka začíná bát. Moc pije a stále se vytahuje s nabitým revolverem. Proto od něj Johana hodlala odejít aspoň tak to tvrdil Roman Pavlík.

Kdosi z detektivů se mi pak zmínil i o tom, že taky Pavlíka měl Pepřek ohrožovat nabitou zbraní, až mu k smrti vyděšení kamarád vynadal do bláznů a šílenců.

O těchto svědectvích toho vím málo. Vlastně ke mně dolehlo jen pár útržkovitých vět z druhé ruky.

Zato zcela přesně vím, co na vyšetřovačce vypoví

dala paní Helena Michotová. Moje vrstevnice a kolegyně nebohé Johany Sulkovské ze zaměstnání.

Paní Michotová se totiž před nikým netajila svými zážitky a vzpomínkami na poslední dny nešťastnice Johanky. Pracovala s ní v kuchyni restaurace Polabí a vyslechla od ní závažná, skoro prorocká slova.

Nuže… Od paní Michotové se vyšetřovatel, a pak, po výslechu, taky bezmála půlka Mělníka dozvěděli, na co si jí Johana často stěžovala. Že Pepřek je opilec a surovec. Křičel na ni, co chvíli tloukl pěstí do stolu. A byl lakomec, horší než Harpagon. Ale kdyby jen to!

Podle paní Michotové Johanku děsil Pepřkův soustavně nabitý revolver. „Co kdyby ten krám náhodně vystřelil,” lekala se Johanka. A dodávala prý: „Já s ním nebudu, paní Michotová. Odejdu od něj!“

Tak jako jiní, i kuchařka z Polabí potvrzovala, že Radvít Pepřek v podnapilém stavu občas rád mířil ústím nabitého revolveru na vyděšené lidi. „Pokoušel osud až zasáhla vyšší moc!“ zdůrazňovala Michotová a očima upřenýma kamsi vzhůru…

Suma sumárum svědkové se vesměs shodovali, že Johana Sulkovská naprosto vážně hodlala zná

most s nebezpečným opilcem Pepřkem skončit. Proto vyšetřovatel a s ním i dozorující státní zástupce dospěli ke shodnému závěru. V únoru 1995 byl Radvít Pepřek obžalován u Krajského soudu v Praze ze spáchání promyšlené vraždy.

Státní zástupce opřel obžalobu o několik fakt. Předně výstřel, jenž Johanu Sulkovskou usmrtil, padl v okamžiku, kdy obžalovaný mířil z bezprostřední blízkosti na jeho hruď. Výstřel vyšel poté, co Pepřek pří

mo zmáčkl spoušť. O úmyslu zabít milenku svědčil podle státního zástupce moment, kdy Pepřek natáhl kohoutek zbraně ten počin totiž neuměl věrohodně vysvětlit.

A byly tu i další důvody, pro které státní žalobce v Pepřkovi spatřoval vraha. Jeho vztah s Johanou byl v hluboké krizi. Často se hádali, přeli. Sulkovská se ně

kolika lidem nezávisle na sobě svěřila s úmyslem milostný poměr s opilcem a nebezpečným ozbrojencem utnout.

Když v Praze začal soudní proces, nedalo mi to, a dvakrát jsem se na hlavní líčení zajel z Mělníka podí

vat. Proč ne důchodce a vdovec má dost času a hlavně, smrt Johany Sulkovské, to byl přece i můj případ. Poslední kauza, u které jsem asistoval ještě jako rameno spravedlnosti v policajtské uniformě.

Ještě dnes proto dovedu citovat příčinu úmrtí ne

šťastné mladé kuchařky Johany zakrvácení levé přední dutiny při střelném poranění srdce a levé plíce.

Projektil pronikl přední stranou hrudníku ve třetím mezižebří u hrudní kosti, osrdečníkem, pravou střední komorou, mezikomorovou přepážkou, zadní stěnou levé komory a levou plící…

Přesně tak to tehdy v jednací síni četl soudní znalec z oboru medicíny.

Slyšel jsem i výpověď Radvíta Pepřka na lavici ob

žalovaných. Vypadal hodně sklesle. Hovořil o chví

lích, kdy byl sám na předměstí Mělníka přepaden a oloupen. Pachatele prý policie nikdy nezjistila a nepohnala před soud. Proto si prý pořídil zbraň. Svůj revolver Arminius HW 38.

No… To přepadení a oloupení se mi nechtělo zdát.

Kdyby to byla pravda, museli bychom o tom na na

šem oddělení přece něco vědět!

Tuhle historku jsem Pepřkovi prostě nevěřil. Věřil jsem ale, že Johanu zabít nechtěl. Pokud na ni namí

řil ústí revolveru, pak v opilosti a bezděky.

Slyšel jsem v soudní síni i slova svědka Romana Pavlíka. Ten otočil o sto osmdesát stupňů! Změnil svou původní výpověď, v níž popisoval svůj konflikt s Pepřkem, který ho měl ohrožovat nabitou zbraní.

Věřte, bylo až komické poslouchat, jak mladík před muži v talárech koktavě tvrdil, že vše bere zpět. Obžalovaný na něj nikdy nemířil. Nikdy se spolu nehádali.

A co víc Pepřkův vztah s Johanou byl prý harmonický, vlastně bez mráčku na blankytně modré obloze.

Žili si spolu jako dva holoubci.

Slyšel jsem hodnocení znalců psychologů a psychiatrů. Ti v hlubinách duše Radvíta Pepřka nalezli výrazné rysy vnitřní nevyrovnanosti a napětí. Tehdy jsem se ovšem zeptal sám sebe –a u koho by je v dnešní uspěchané a nervózní době nenašli?

Jeden ze znalců tenkrát řekl: „Nenašel jsem dostatečné podklady pro to, abych považoval jednání pana obžalovaného za úmyslné…”

Krajský soud nakonec uložil Radvítu Pepřkovi čtyři a půl roku vězení. Řečeno mluvou právníků neakceptoval názor obžaloby a neuznal obžalovaného vinným z trestného činu vraždy. Smrt Johany Sulkovské posoudil jako nedbalost, jež vedla k porušení důležité povinnosti dané zákonem.

Když předseda senátu rozsudek odůvodňoval, zdů

raznil, že Pepřek sice vlastnil revolver Arminius HW

38 oprávněně, ale nezacházel s ním řádně. Nosil jej u sebe trvale, aniž by k tomu měl pádný důvod, naklá

dal s ním neopatrně, což mu jeho okolí opakovaně vyčítalo.

Neopatrné zacházení s revolverem a stav prosté opilosti, v němž se Radvít Pepřek nacházel v noci z 26. na 27. listopadu 1993, nakonec zapříčinily úmrtí Johany Sulkovské, kterou zasáhl náhodný výstřel.

Muž, který nese v ruce květiny, mě minul, aniž by si mě povšiml. Zato já si dobře všímám, že jeho stříbrem prokvétající vlasy jsou střiženy nakrátko. Hodně nakrátko.

Vím, odkud Radvít Pepřek přišel. Právě mu vypršel jeho trest. A dost možná, že jeho vůbec první cesta na svobodě vede právě sem. Na mělnický hřbitov.

Nenápadně zahnu do uličky mezi kamennými ná

hrobky a pomníky. Vidím odtud z úhlu a zdáli do zvrásněné tváře muže, jenž si mě stále nevšiml.

Položí květiny na chladný mramor. Z fotografie na pomníku se dívají smutné oči Johany Sulkovské.

Po tvářích Radvíta Pepřka stékají slzy.

Soud měřil spravedlivě. Vrah by přece nad hrobem své oběti neplakal.

Jiří Soukup

V hlavní roli drogy

Jednapadesátiletý Mojmír Hojna z Karlovarska toho prožil ve svém dosavadním životě opravdu hodně.

Prakticky od sedmnácti let střídal pobyty na svobodě s pobyty za mřížemi. Trestů za majetkovou trestnou činnost přibývalo, v roce 2000 byl dokonce zadržen na území sousední Spolkové republiky Německo a ve Cvikově odsouzen pro trestné činy nedovoleného dovozu omamných prostředků v nikoliv malém množství a nedovoleného obchodování s omamnými prostředky. Tamní kriminalisté mu prokázali celkem třiadvacet takových případů a soud jej poslal na pět a půl roku do vězení. Část uloženého trestu vykonal v jedné z německých věznic a čtyři roky po odsouzení byl z vě

zení propuštěn.

V takových případech na základě platné smlouvy je zcela přirozené, že německé orgány o jeho aktivitách a trestu informovali české policisty a justici. V dokumentech z Německa stálo, že Hojna dovážel do sousedního státu pervitin, prodával jej jistému Thomasi Horkému a ten jej potom distribuoval dalším zájemcům. Oba muži mezi sebou udržovali velmi přátelské vztahy. Podle zprávy prodal Hojna německému odbě

rateli přibližně šest kilogramů pervitinu. Přitom jeden gram této drogy prodával za 29 eur. Ze šetření vyplynulo, že s Horkem mohli spolupracovat na německém území i další osoby, které se ale zatím nepodařilo identifikovat.

Je logické, že tato informace nezapadla na našem území do odpadkového koše. Snad se dalo předpokládat, že oba partneři mohou ve svých nezákonných kšeftech i nadále pokračovat, jen co se po propuštění z kriminálu zkontaktují. Západočeští kriminalisté potom šetřením zjistili, že se Hojna s německým partnerem seznámil již rok před svým zadržením v Německu. Bylo to v době, kdy si oba aktéři pro změnu odpykávali trest odnětí svobody v jedné z našich věznic.

Brzy se také ukázalo, že oba navázali čilé kontakty i poté, co byli propuštěni z německé věznice. Předpoklad našich kriminalistů byl naprosto správný.

A tak se o tuto dvojici začali opět zajímat karlovarští kriminalisté, které vedl kapitán Karel Korejs. Velmi brzy se ukázalo, že spojení těch dvou výtečníků není přetrháno. Jen několik týdnů po propuštění se Horké objevil v Karlových Varech, kde se ihned setkal se svým komplicem. V dalším případě zachytili kriminalisté jejich kontakt i v Ostrově nad Ohří. Netrvalo dlouho a potvrdilo se, že Horkého návštěvy na Karlovarsku jsou stále častější. A co víc, vyšlo najevo, že Horkého na cestách do západních Čech doprovází ve většině případů i jeho dva krajané Wolfgang Gorscher a Erika Thorenová.

Intenzita návštěv sílila a během jediného měsíce se aktéři našeho příběhu sešli celkem pětkrát, a to v Potůčkách, Ostrově nad Ohří i v Karlových Varech. O

častých návštěvách tří německých občanů na našem území informoval náš kapitán Korejs své kolegy v německém Cvikově. Ve spolupráci s nimi byla připravena akce kriminalistů obou států a po poslední ná

vštěvě hostů z Německa byl na našem území zadr

žen Mojmír Hojna, po přejetí státní hranice pak ně

mečtí kolegové zadrželi své tři občany. I další vyšet

řování probíhalo v součinnosti a Korejs bez dlouhého otálení zahájil výslech zadrženého.

Záhy se potvrdilo, že rozhovor s protřelým kriminálníkem nebude vůbec jednoduchý. V podstatě s kriminalisty vůbec nekomunikoval a pouze dal zřetelně najevo, že využívá svého práva a vypovídat nebude.

Podobně si počínal při výslechu před soudcem při rozhodování o vazbě. „Nevím, co bych vypovídal, stejně by se nic nezměnilo a nic by mi to nepomohlo.

Pochopil jsem, že o mém osudu už je stejně rozhodnuto,” konstatoval Hojna. V té době už byl kriminalisty obžalován z trestného činu nedovolené výroby a dr

žení omamných a psychotropních látek a jedů. Také němečtí policisté se patřičně činili a potvrdili, že u Horkého zajistili při jeho posledním návratu z České republiky několik gramů pervitinu, které měl uložené v kondomu a hliníkové fólii v řitním otvoru. Na základě zjištěných skutečností poslal soudce Hojnu do vyšet

řovací vazby. V dalších dnech a týdnech začalo intenzivní vyšetřování jak u nás, tak i na německém území. Z něho vyplynulo, že cizinci navštívili Hojnu hned několikrát a podle německých kriminalistů neodjížděli z našeho území nikdy s prázdnou. Ovšem na

šinec i při opakovaném výslechu tvrdil, že s drogami nemá už nic společného, prý kamarádům z Německa obstarával pouze nějaké léky, které kupoval v lékárnách v Ostrově nad Ohří a Nejdku. Teprve pět měsí

ců po svém zadržení náhle změnil svůj dosavadní postoj a rozhodl se, že bude vypovídat. S největší pravděpodobností vytušil, že jeho německý komplic je již také ve vazbě a že nevypovídat je bezpředmětné a pouze zhoršuje jeho situaci.

„Někdy koncem měsíce srpna za mnou přijel Thomas do Potůček a odtud jsme se jeho autem vydali do Nejdku. Cestou se ptal, jak to momentálně vypadá s oblíbeným pervitinem. Odpověděl jsem mu, že to už není to, co bývalo před pěti lety, vysvětloval jsem mu, že zboží je málo a navíc velmi drahé a často také nekvalitní. Nabídl jsem mu něco jiného, aby si to vyzkoušel a sám poznal, o co jde. V lékárně v Nejdku jsme zakoupili injekční stříkačky a já jsem mu potom ukázal přepravku s bílým práškem, který jsem mu nabídl. Část toho zboží si také okamžitě odebral, dal prášek na lžičku, zředil a pomocí injekční stříkačky si látku aplikoval. Odjeli jsme poté do Potůček a on se cestou ptal, co to bylo za látku. Dělal jsem trochu drahoty, že je to moje výrobní tajemství, ale nakonec jsem mu název léku prozradil. Odpověděl mi, že je to velmi dobré a ptal se, kde se to dá sehnat. Dozvěděl se, že se to normálně
prodává v lékárnách. Řekl mi, že bychom na tom mohli velice slušně vydělat, že ví o někom, komu by se to dalo prodat jako pervitin. Asi po dvou dnech zazvonil telefon a Thomas mi kladl na srdce, že je vše domluveno a abych tu látku připravil, ať vypadá jako krystalická.” nechal zaprotokolovat Hojna. Podle jeho dalších slov ještě téhož dne přijel Horké do Ostrova nad Ohří, kde se setkal s Hojnou u místní herny. Cizinec mu dal 100 eur na nákup uvedeného léku, který měl připravit a za hodinu a půl odevzdat v Potůčkách, kde bude čekat i člověk, který má zájem o pervitin.

„Odešel jsem do lékárny koupit potřebný lék. Dostal jsem posledních čtrnáct krabiček a injekční stříkačky.

Z Ostrova jsem odjel za svojí sestrou do Karlových Varů. Ona doma nebyla, ale já mám od jejího bytu klíče. V bytě jsem vyndal léky, které byly v kapslích.

Vysypal jsem prášek z kapslí na alobal, přidal k tomu kuchyňskou sůl a vše jsem opatrně postříkal vodou za pomocí zubního kartáčku. Pak jsem alobal přehnul na koncích tak, aby vyráběná látka byla přikryta.

Hned nato jsem sedl do auta a odjel do Potůčků. Za

šel jsem do herny, kde už na mě čekal Thomas, a spolu s ním ještě další muž a žena. Thomas mi je představil jako Wolfganga a Eriku. Společně s Thomasem jsem odešel k hracím automatům, kde jsem mu řekl, že látka, kterou ode mne požaduje, není ješ

tě zcela vyschlá. Společně jsme pak odjeli do Ostrova, kde jsme zašli do čínské restaurace. Objednali jsme si jídlo a já pak odjel kousek od restaurace, kde j^em látku z alobalu přesypal do igelitového sáčku.

Před odjezdem z restaurace mi dal Thomas 2900 eur.

Když jsem se vrátil, dostal ode mne sáček. Po večeři jsme všichni odjeli do herny v Ostrově. Wolfgang s Erikou hráli na automatech, já s Thomasem vyšel před hernu a vrátil jsem mu polovinu z těch peněz, které mi předtím dal. Pak jsme se vrátili do herny.

Thomas s Wolfgangem poté odešli do auta, kde si chtěl právě Wolfgang vyzkoušet kvalitu mého výrobku. Když se vrátil, ujistil mě Thomas, že je vše v nejlepším pořádku. O půl hodiny později jsme odjeli do Karlových Varů a zašli jsme opět do herny, kde jsme se zdrželi až do druhé hodiny ráno. Následoval odjezd do Ostrova, kde se všichni cizinci ubytovali v hotelu. Druhý den jsme se s nimi po telefonické rozmluvě setkal v herně a pak jsem je odvezl autem do Potůček,“ pokračoval v líčení událostí Hojna.

Asi po týdnu se údajně ozval Thomas s tím, že si Wolfgang stěžoval na kvalitu látky. Horké žádal Hojnu, zdali by s tím nešlo něco udělat. Nakonec domluvil schůzku v Potůčkách. Hojna měl navíc koupit další léky a injekční stříkačky. „V lékárně v Ostrově jsem koupil deset balení. Mezi obcemi Merklín a Hroznětín jsem zastavil a vysypal obsah kapslí do igelitového sáčku, prášek jsem pokropil limonádou, sáček jsem položil na palubní desku k čelnímu sklu a pustil topení. V kasinu v Potůčkách jsem se setkal s Thomasem a Wolfgangem. Na toaletě jsem pak sáček s látkou odevzdal Thomasovi. Dostal jsem za to 800 eur a upozornil jsem cizince, že kvalita není tak dobrá jako v prvním případě. Po půlhodině jsem odjel.“

O týden později telefonoval Horké, že je v herně v Potůčkách. Hojna se tam okamžitě vydal a setkal se tam nejen s Thomasem, ale i s Wolfgangem a Erikou.

Cizinci požadovali další látku. Protože v Ostravě v lékárně již potřebný lék neměli, odjeli všichni do Karlových Varů, kde koupili pouze tři poslední balení po

žadovaného léku. Na doporučení lékárnice ale koupili další lék, který podle jejich slov měl ještě silnější účinky. Hojna, Gorscher a Thorenová odešli do bytu Hojnovy sestry, kde pomocí mlýnku rozemlely tablety na prášek. Wolfgang, který touto proceduru pozorně sledoval, se divil, že ještě nikdy neviděl, že by se pervitin mlel. Hojna mu ale odpověděl, že toho neviděl daleko víc. Pak si Wolfgang šňupl toho prášku a pochvaloval si kvalitu výrobku.

Více se už Hojna s Gorscherem neviděli. Po týdnu se Thomas ozval znovu a kromě Eriky byl v Potůč

kách ještě jistý Bernard. Jinak obchod proběhl podle stejného scénáře, jak tomu bylo v předešlých případech. Asi o týden později se Hojna dověděl °d Thomase velmi nepříjemnou zprávu. „Volal, že při cestě do Německa byl Bernard kontrolován policií a byl zadržen, neboť u něho policisté objevili ten prášek. Pak jsem se ještě jednou sešel s Thomasem v Potůčkách, ale to bylo kvůli dluhům při obchodování s hodinkami,”

dodal Hojna do protokolu.

Kapitán Korejs chtěl znát ještě některé podrobnosti.

Na jeho dotazy odpovídal podezřelý ochotně. „Já jsem dobře věděl, jak můj materiál převáží přes hranice. Balili to do alobalu a vsunovali do konečníku. Byli přesvědčeni o tom, že jde o pervitin. Já si ale myslím, že ten lék má stejné nebo velmi podobné účinky jako pervitin,” upřesnil Hojna.

Kapitán Korejs ve spolupráci se státním zastupitelstvím požádal o pomoc kolegy z Německa. Jenomže záhy přišla ze sousedního Německa informace o tom, že Thomas Horké se rozhodl nevypovídat. Naopak Wolfgang Gorscher na základě dožádání výpověď neodmítl.

„S Horkem jsem se seznámil před lety, když jsme spolu byli ve vazební věznici v Plavně. Tam jsem se dozvěděl, že je ve vězení kvůli drogám. Thomas mi pak dal na sebe telefonní spojení. Když nás pustili, tak jsem mu zavolal a hned po několika dalších dnech jsme se setkali. Řekl mi, že jede do Čech, a nabídl mi, abych jel s ním. Zároveň mi vysvětlil, o co vlastně při té návštěvě jde. Odjeli jsme do Potůč

ků a tak jsem poznal jistého Mojmíra, který nám potom dodával pervitin. Byl jsem dokonce v bytě, kde drogu vyráběl. Poté jsem se s Mojmírem sešel ještě několikrát, ale všechny schůzky organizoval výhradně Thomas,” řekl do protokolu Gorscher. Poté podrobně popsal průběh jednotlivých schůzek na českém území. Dodal, že Thomas poté, co drogu převezli zabalenou v kondomu a alobalu a uloženou v konečníku, zamířil autem do Aue, kde dal pervitin odběrateli. „Já ho neznal, pouze vím, že Thomas dostává za kurýrní služby pár gramů k vlastní konzumaci,” dodal Gorscher. Na závěr své výpovědi uvedl, že není ochoten vypovídat před soudem v České republice.

V opakovaném výslechu ještě dodal, že od Mojmíra dostával on i jeho krajané pervitin, nikoliv nějakou náhražku. „Nejsem v tom oboru žádný nováček a od Mojmíra to byl skutečně dobrý pervitin. To se pozná namačkáním. Nebo tím, když jde lehce natáhnout do injekční stříkačky. Myslím, že od Mojmíra to byl osmdesátiprocentní pervitin. S jednou dávkou do dalšího „přiložení”, což znamená novou dávku, se dalo vydr

žet 24 až 28 hodin,” dodal Gorscher.

Tento cizinec nakonec změnil svůj původní názor a rozhodl se, že bude před soudem v naší republice vypovídat při hlavním líčení. V Německu po krátkém váhání vypovídala i Erika Thorenová. Její výpověď se prakticky ve všech zásadních bodech shodovala s výpovědí jejího komplice.

K případu se vyjádřila i soudní znalkyně z oboru zdravotnictví. Uvedla, že uváděný lék je skutečně dostupný bez lékařského předpisu, zvyšuje schopnost koncentrace a působí příznivě u stavů vyčerpání.

„Používá se k léčbě senilní demence, závratí, alkoholismu, jako podpůrná léčba následků mozkové ischemie,” uvedla znalkyně v posudku s dodatkem, že tento lék nemá stejné účinky jako pervitin a navíc, na rozdíl od pervitinu, není návykový. Hojnovu obhajobu vyvrátili i lékárníci z lékáren, kde měl lék nakupovat. V

inkriminované době takové množství uváděného léku nikde prodáno nebylo. Hojna se zkusil hájit ještě tím, že svědek Gorscher jej usvědčuje jen proto, aby si sám zajistil lepší pozici v rámci svého trestního stíhání vedeného v Německu. Týmu kolem kapitána Korejse se podařilo plně prokázat pět schůzek zainteresovaných osob na našem území, při kterých Hojna předal zájemcům z Německa přesně nezjištěné množství pervitinu. Ve všech případech byla droga převezena do Německa v řitním otvoru Thomase Horka, zabalená do hliníkové fólie a kondomu.

Případem se s konečnou platností zabýval Krajský soud v Plzni, který odsoudil Mojmíra Hojnu ke čtyřletému trestu odnětí svobody nepodmíněně. Proti rozsudku se odvolali obžalovaný i státní zástupce, který požadoval přísnější právní kvalifikaci. Vrchní soud v Praze původní rozsudek po prostudování materiálů skutečně zrušil a poslal Hojnu do kriminálu na deset let.

I. M. Jedlička

Tajemství mikroskopu

Frekventovanou Slezskou ulicí v Praze na Vinohradech, vedenou jako podle pravítka, lemují činžáky, které už něco pamatují. Bylo to v půli července, takhle před jedenáctou, když k jednomu z těch starých domů zamířila dvojice mužů v modrákách. Na první pohled montéři, jak dosvědčovala i brašna přes rameno jednoho z nich.

Nikdo jim nevěnoval pozornost, lidé měli svoje starosti, vážné i docela banální, jak je život bez ladu a skladu přináší.

Paní Čermákové v kuchyni třípokojového bytu v prvním patře šlo teď o to, aby měla oběd včas. Včas

to znamená dřív, než se z vinohradské nemocnice vrátí její ovdovělá sestra doktorka Libuše Herfortová.

A dneska na tom záleželo víc než jindy, protože bylo jedenáctého no přece Olgy! Výmluvně o tom svědčily růže na stole a sváteční ubrus. Také oběd měl podle toho vypadat. Oslavenkyně se přece musí ukázat!

Ochutnala omáčku, mrkla do trouby a pak pro jistotu prošla bytem s vysokými stropy. Paní Čermáková nahlédla i do pokoje synovce Richarda. Přes obě křesílka ležely bílé povlaky.

Richard je na stáži v Anglii, v rozlehlém bytě se starožitným nábytkem zůstaly jen dvě ženy, sestry. A teď tu byla pouze Olga, která se už několik let stará o společnou domácnost.

Vrátila se právě do kuchyně, když zadrnčel zvonek.

Trhla sebou a pohlédla na hodiny: jedenáct. No, to si Líba pospíšila! Jako by nevěděla, že oběd bude až v poledne! A zase si zapomněla klíče copak se před odchodem nemůže podívat do kabelky? Však já jí to už řeknu!

Paní Čermáková prudce otvírá dveře. Kdepak Líba!

Stojí za nimi dva mužští v montérkách: My jsme z plynárenské služby. Paní Herfortová?

Ne, já jsem její sestra. Copak chcete?

Budou se přece vyměňovat plynoměry, jdeme se na to podívat. Kdepak to tady máte?

Paní Čermákové to není dvakrát milé, nerada pouští cizího do bytu, jeden nikdy neví… Ale co dělat, tohle jsou přece montéři.

Ten s brašnou přes rameno si v předsíni prohlíží plynoměr a pak chce ještě vidět karmu. Tak je odvedla do koupelny.

A v tom se to stalo. Sotva otevřela bíle nalakované dveře, strhl jeden z těch mužů ze šňůry osušku, hodil ji překvapené ženě přes hlavu a utáhl kolem krku

stěží mohla dýchat.

V mžiku se ocitla na zemi a jen se trochu vzchopila, slyšela výhružné zasyknutí: Ani slovo… Jinak je zle! Buďte zticha a nic se vám nestane!

S osuškou přes hlavu a s rabiákem nad sebou ležela na studených dlaždičkách. Pootevřenými dveřmi k ní doléhal praskot, jako by ten druhý darebák páčil ná

bytek. Pak rychlé kroky a zase nějaký šramot. Zdálo sejí, že to byla celá věčnost, než se nad ní ozval hlas: Tak je to v richtiku, zvedáme kotvy!

Šeptem se ještě krátce radili a pak jí jeden povídá, že nejmíň hodinu tady musí zůstat a běda, jestli zavolá policajty! To by se vrátili a bylo by to horší!

Snad za minutu slyšela, jak zaklaply dveře a cvakl v nich zámek. Ještě chvíli čekala. Všude ticho. Vstala.

Z kuchyně bylo cítit spálené maso slavnostní oběd…

V

sousedním pokoji spatřila boží dopuštění. Vypá

čené zásuvky psacího stolu, zotvírané skříně na stěnách v hale

v Richardově pokoji prázdná místa po obrazech. Lupi

či! Odnesli drahé obrazy! Musím přivolat pomoc…

Rozběhla se k telefonu, ale šňůra vytržená. Zavolá tedy od sousedky. Jenže dveře jsou zamčené a klíč pryč. Rozčilená paní běží k oknu, chce křiknout na lidi avšak v tom zarachotil v zámku klíč. Prokrista, snad se nevracejí?!

Ne. Slyší hlas Líby: Prosím tě… co se to tu děje?

Tohle všechno, v očích ještě úlek, nám paní Čermá

ková přerývavě vyprávěla, kapitán Břetislav Hanák nahlíží do vyšetřovacího spisu. Ne, v bytě se nenašly cizí otisky. A popis pachatelů dost obecný, mohlo jim být kolem třiceti.

Lupiči odnesli čtyři vzácné obrazy: Stretti, Špála, Ženíšek a Teniers. Díla ze sbírky zemřelého profesora Herforta. Odhadní cena: Nejméně sedmkrát sto tisíc korun. K tomu přibrali osmadvacet tisícovek v hotovosti a ještě něco: Zeissův mikroskop, který doktorka Herfortová dostala k promoci od svého strýce, věhlasného lékaře. Přístroj měl spíš symbolickou cenu, památka na léta, kdy začínala… No, někdo by za něj pár stovek dal.

V činžovním domě ty dva samozvané montéry nikdo nezahlédl. Jen invalidní důchodce pan Malaník si jich povšiml na ulici. Nějak kolem jedenácté šel do samoobsluhy a viděl, jak jdou ti dva k baráku. Ale jen po nich přejel očima, takových tu přejde, v těch starejch domech pořád něco nefunguje, ale ono i v nových, víme, to já mám švagra… pěkně jsme panu Malaníkovi poděkovali.

Další očitý svědek, mladá listonoška, spatřila zrovna takovou dvojici montérů nedaleko odtud, zkraje Budečské ulice. Právě se chystali nastoupit do parkující

ho osobního vozu. Pošťačka si povšimla, že vyšší z těch dvou, ramenatý blonďák, nesl pod paždí plochý obdélníkový balík, docela dobře to mohly být zabalené obrazy.

A to jejich auto? Nejspíš starší renault, jistě zelené barvy.

V té ulici ani v okolí se už víc nezjistilo. Jisté bylo pouze jedno: párek falešných montérů šel pro staro

žitnou kořist do Slezské ulice najisto. Lupiči dobře věděli, že v bytě lékařky najdou cenné obrazy a v tuhle dobu samotnou starší ženu. Jejich návštěva nasvědčovala, že nejde o žádné nováčky, pravděpodobně nějací ostřílení hoši.

Tak přišly ke slovu evidence, fotoalba, jejichž obsah by jistě potěšil doktora Lombrosa, světlo padlo na známé firmy z podsvětí ale nic. Jenže někdo jim ur

čitě musel dát tip!

Sítem propadli návštěvníci bytu doktorky Herfortové, všichni řemeslníci a údržbáři, pokud sem v poslední době přišli. Ostré světlo padlo i na několik nájemníků s všelijakými zájmy. Ovšem ani to nikam nevedlo.

Zbývala jediná možnost. Ty ukradené obrazy. Docela jistě je neodnesli proto, aby se doma kochali pohledem na mistrovská díla. Pokusí se je zpeněžit. Ve velkoměstě najdete pořád dost překupníků, kteří za tučnou provizi převezmou takové kousky do komise.

Podivných prodejců se kolem nich motá habaděj.

Upřela se tedy pozornost na všelijaké tyhle šejdíře, v podobných případech je trpělivost k nezaplacení.

Však ony se ty obrazy časem někde vynoří!

Místo drahých uměleckých děl se však objevil mikroskop. Starožitný Zeissův drobnohled nabízel v dobře známé restauraci pod Vítkovem jistý pan Brouza. Invalidní, ale nadmíru čilý důchodce se v tom uměl točit a nejednou se v jeho rukou ocitly předměty zvláštní ceny. Pokaždé si ale věděl rady, s policií měl bohaté zkušenosti.

Taková vzácná návštěva… no pravda! Jen pojďte dál, pánové! Vítal hned po ránu detektivy. Rád vás zase vidím, asi máte nějaké problémy, viďte… Tak co pro vás mohu udělat?

Sedmapadesátiletý podnikavec byl jeden medový úsměv, ale v té zdánlivě bodré tváři se tajilo napětí.

Pan Brouza docela nedávno kšeftoval s drahými kameny z Arménie, a na ně také především přišla řeč.

Ty kousky tehdy záhadně zmizely z příručního zavazadla jedné cizinky v pražském mezinárodním hotelu.

A zloděj nebyl nikdy dopaden.

Samozvanému starožitníkovi se očividně ulevilo, když zakrátko přeskočil hovor na Zeissův mikroskop.

Právě na ten, co zrovna před týdnem nabízel v restauraci pod památným Vítkovem.

Jo tak, o tohle vám tedy jde…! Snad to není kradený? Víte, tu věc mi dal onehdy do prodeje jeden mladej, jak on se vlastně jmenuje… ani ho kloudně neznám, fakt, snad jsem ho viděl v životě třikrát. Ať prej ten krám někde střelím, chtěl za něj pět stovek, a že si mě zkasíruje, až mě zase potká.

Bajky o neznámých mladících jsou už hodně otřelé, takže se pan Brouza musel zčerstva obléknout a v doprovodu odjet na kriminálku. O samotě tady mohl přemýšlet, zatímco jeden z detektivů hned vezl Zeissův mikroskop do vinohradské nemocnice.

To jste mne moc překvapili… Samozřejmě, je to on!

netajila se radostí paní doktorka. Jen se podívejte, někdo z něj tady dole odšrouboval mosazný štítek, lékařka přejela rukou po podstavci. Ale poznávám ho, vidíte tu malou promáčklinu, jednou mi spadl, to bylo v těch časech… Paní Herfortová se na pár vteřin zasnila. Inu každý má své vzpomínky. A kriminálka teď mě

la konečně stopu.

Brouza si mezitím zapřemýšlel o svých zvláštních obchodech, nicméně však trval na svém.

Tak, pane Brouzo, trochu uvažujte! On je rozdíl dě

lat konkurenci bazaru a kšeftovat potají s všelijakými věcmi, nebo se namočit do něčeho, za co je hezkejch pár let vězení. Věřte, moc byste si neposloužil, když budete toho chlápka krýt, vy to máte nejmíň zapotřebí!

Tohle licoměrný Brouza dobře ví a je mu už taky jasné, že se svou písničkou dlouho nevydrží. Tak opatrně obrací list.

Fakticky, pane kapitáne, já ho neznám jménem a nevím o něm vůbec nic. Ale je to takovej vyšší udělanej třicátník, plavovlasej frajer, moc toho nenamluví…

Ne, nic jinýho mi nenabídl, než tenhle aparát. Vědět, že je to kradený, tak bych ho poslal… víte kam.

Povídali, že mu hráli. Ale jako projev dobré vůle si pan Brouza navíc vzpomíná, že asi před týdnem potkal toho nemluvného frajera ve Vratislavově ulici pod Vyšehradem. Kousek cesty šli spolu, pak se najednou odpojil se slovy: Tak už jsem doma! A zmizel v jednom domě po pravé straně, když se jde od nábřeží.

Jo, ten barák si pamatuju, jakpak ne, jestli chcete, tak vám ho ukážu. To je fakt!

V tom domě ani v jeho okolí muž takového popisu nebydlel. Nehraje si Brouza jen na schovávanou?

Ovšem popis neznámého se shoduje s tím, jak nám jednoho z lupičů vykreslila paní Čermáková a pravdě

podobně i pošťačka.

Pro jistotu zůstane dům ve Vratislavově ulici pod nenápadným dohledem. Celý den. Pak celou noc. Ale ten člověk se neobjevuje. Jen nad Vyšehradem létají netopýři.

Už se zvolna rozednívá, detektivové chtějí skončit

a v tom se vynořuje na druhém chodníku mladík jak vystřižený z Brouzova popisu. Tvrdí, že ztratil doklady. Tak ho tedy požádali, aby je následoval.

No, povídá Brouza, to je von, co mi dal ten mikroskop. Ale blonďák se brání: Jakživ jsem tohodle dědka neviděl!

Mladíka si může prohlédnout v řadě jiných i paní Čermáková. Nepoznává ho. Říká, že by nerada ně

komu ublížila. Jenže my o něm už ledacos víme, připomíná kapitán Hanák. Sedmadvacetiletý Kodeš se vrátil teprve před čtvrt rokem z vězení. Za zlodějiny a násilnosti si odpykal třetí trest a teď se jen fláká po Praze.

Vykládá, že přespává u známých, tou vyšehradskou ulicí šel jen tak náhodou, to když z flámu doprovázel jednu slečnu. O kamarádech, u nichž nocuje, zarytě mlčí; prý nechce, aby měli ostudu. Taková je to fajnovka, ‘tenhle Rudla Kodeš.

Policisty ten činžák ve Vratislavově ulici nepřestal zajímat. A ukazuje se, že tam Kodeš přespává v čalounickém skladu. Pracuje zde totiž jedna z jeho pří

telkyň prý neměla ani ponětí, co je to za ptáčka. Tahle slečna mimoděk také prozradila, že Kodeš má v Praze dobrého kamaráda, nějakého Otu. Dělá prý nedaleko odtud, v jedné dílně pod Emauzy, snad jako zámečník, pomocný klempíř nebo tak. Je to brunet, taky asi ke třiceti.

Pod Emauzy už to šlo rychle. V klempířské dílně tam pár týdnů pracoval třicetiletý Ota Beran, také číslo, jen co je pravda, před čtvrt rokem se skoro sou

časně s Kodešem vrátil z arestu.

Detektivové ho přivezli z bytu jedné rozmrzelé paní, ale k ničemu se nechtěl znát. Kdepak, Rudlu jsem neviděl… od chvíle, co nás pustili z lapáku… Ještě chvíli hrál divadýlko, ale jen do té doby, než ho paní Čermáková poznala: To je on, kdo mě v koupelně škrtil!

Pohromadě byly i všechny uloupené obrazy, ukryté v bytě jeho přítelkyně. Dosud pro ně nesehnali vhodného kupce.

Tip na Slezskou dostali od jednoho kámoše ve věznici ten lékařce Herfortové před časem stěhoval kuchyňský nábytek. Má tam všude plno obrazů po zemřelém doktorovi, no úplná galerie! A takové starožitnosti pořád frčí!

Ota si od bratra vypůjčil renault a tak se do té galerie vypravili. A jen tak bokem šlohli mikroskop, protože Kodešovi se takové věcičky od dětství líbily. Netušili, že právě ten se stane korunním svědkem zlého činu.

Za návštěvu starého domu na Vinohradech vyměřil soud Kodešovi sedm a Beranovi osm let. To si tedy svobody moc neužili.

Jan Vaňek

Sběratel šperků

Kapitán Šabecký pátral po násilníkovi, který přepadával ženy víc než rok. Nebyl sice žádný Sherlock Holmes, ale po třiceti letech služby mohl tvrdit, že už něco dokázal a že vyřešil dost komplikovaných případů. Nepředpokládal však, že jeho odchod do důchodu zkomplikuje série loupeží, které měl na svědomí jediný pachatel. Přesto se mu ho nepodařilo chytit a poslat za mříže. Představa, že za sebou nechá nedodě

lanou práci, ho budila ze spánku. A to měl před sebou poslední měsíc u policie, a potom ho čeká jenom rybaření a zvelebování zahrádky, které věnoval každou volnou chvilku.

Jak to tenkrát vlastně začalo? Jedním strženým zlatým řetízkem z krku mladé dívky. Přistoupil k ní asi třicetiletý muž a ptal se jí, kolik je hodin. Než mu mohla odpovědět, hmátl po řetízku, který před týdnem dostala k narozeninám, a jedním prudkým škubnutím se ho zmocnil. Překvapená dívka ho nestačila ani po

řádně popsat. Jenom si všimla jeho dlouhých vlasů pod černou kšiltovkou, kterou měl na hlavě. Neuběhlo ani čtyřiadvacet hodin a násilník si to zopakoval. A za několik dní znovu. Za tři týdny měl na svědomí šest loupeží a dvě zraněné ženy. Pětadvacetiletá učitelka se s ním přetahovala

o svou kabelku, až ji nakonec pustila, aby jí nezlomil ruku. Druhou ženu důchodového věku srazil k zemi a smýkal s ní několik metrů, než pustila pojízdný vozík, se kterým chodila nakupovat. Měla v něm dárky pro své vnuky a léky, které si vyzvedla v lékárně. Zaplatila za ně dvě stě osmdesát korun. Další peníze vydala za ošetření na pohotovosti, protože měla vykloubené rameno a oděrky po celém těle. Kdo jí to nahradí? Co může chtít po zloději, i kdyby ho chytili? V nejhorším Případě skončí ve vězení, kde má postaráno o celodenní stravu i slušné zacházení. Ministrovi zdravotnictví se to vykládá 0 regulačních poplatcích, když není nemocný a nebere takový důchod, jaký má ona…!

Kapitán Šabecký si brzy uvědomil, že má co dělat s pachatelem, který je mimořádně aktivní. Střídal městské obvody, okrádal ženy v jakoukoliv denní dobu.

Jednu svou oběť překvapil už v šest hodin ráno, kdy nastupovala do auta. Další přepadl odpoledne, když se vracela z práce. Ženy do posledního okamžiku vůbec neměly tušení, že vzbudily lupičův zájem, 1 když úplně z jiného důvodu než u mužů bývá zvykem. Až na ty dlouhé vlasy pod čepici nebyl ničím nápadným. Až do okamžiku, kdy se z něho stal nebezpečný násilník. Potom nešetřil nikoho…

Poslední případ byl už dva měsíce starý. Ulice a parky se staly o něco bezpečnější. Co se stalo? Dostal strach, že narazí na volavku policistku v civilu, která ho zpacifikuje a on skončí ve vězení? Bezpeč

nostní opatření byla v plném proudu, ale neměla vylekat pachatele, aby se stáhl a čekal, až se situace uklidní. Možná že někdo z policistů neudržel jazyk za zuby a mluvil víc, než měl. Ať už z hlouposti, nebo ve zlým úmyslu. Ani státní úředníci nejsou zbaveni všech pokušení světa…

„Co tady děláš?“ vyrušil Šabeckého nadporučík Vojtek. Zahlédl světlo pod dveřmi jeho kanceláře a myslel, že zapomněl zhasnout. Zatím Šabecký seděl u stolu nad odloženými případy, které si ráno vyzvedl v archivu. Pročítal znovu každý řádek v protokolu, aby se ujistil, že něco důležitého nepřehlédl. „Víš, kolik je hodin? Ty dnes nejdeš spát?“ podíval se Vojtek na své hodinky. Do půlnoci chybělo pár minut.

„Já už toho moc nenaspím,” protáhl si Šabecký zá

da a napil se studeného čaje. „Víš, co je zajímavé?

Čím je člověk starší, tím víc si váží každé chvilky, když ještě drží pohromadě. A může pracovat.” „Já bych s tebou hned měnil,“ přiznal se Vojtek. Do dů

chodu měl ještě daleko. „Víš, co udělám jako první, pokud se dožiji penze? Pořádně se vyspím.“

„Jenom moc nepospíchej, kamaráde. Buď rád, že máš ještě aktivní věk a můžeš být někomu prospěš

ný.”

„Co mi jiného zbývá? Šéf s tebou dnes nemluvil?”

„O čem?”

„Dostali jsme posilu. Přišel nový kluk. Prý budoucí eso kriminálky,” protáhl obličej Vojtek. Neměl rád protěžované lidi, když přitom ještě nic nedokázali.

„To je snad dobře, ne? Mladé lidí potřebujeme.”

„Zatím co zkušení utíkají do civilu. Jenom za poslední měsíc odešli dva. Švehlík a Lebeda. Myslíš, že je to v pořádku?”

Šabecký pokrčil rameny. „Asi k tomu měli nějaký dů

vod, že změnili zaměstnání.”

„To určitě. Nechtěli žít v nejistotě. Podmínky pro naši práci nejsou moc dobré.”

„Proč si to myslíš?”

„Ty neslyšíš, jak kluci reptají? Mají přesčasové hodiny, a výplata je pořád stejná nebo ještě menší. Učitelé jenom zahrozí stávkou a ministr hned hledá v rozpočtu rezervy, aby je uklidnil. A co děláme my? Srazíme podpatky a vedeme pivní řeči…”

„Nepřeháněj. Netvrdím, že všechno je ideální, ale dost věcí se už zlepšilo. Práce u policie není jako péct housky nebo opravovat písemky. Nemám nic proti pekařům ani učitelům, ale kdo v našem řemesle myslí jenom na peníze, tak ať si najde hodně rychle něco jiného. Než udělá nějaký malér. Doufám, že si to náš nový kolega uvědomuje.”

„Budeš mít příležitost se ho na to zeptat. Komisař ho přiřadil k tobě. Máš ho na povel…”

Když v pondělí ráno Šabecký přišel do práce, v kanceláři na něho čekal podpraporčík Turoň.

„Ty jsi ta posila?” přivítal ho jako starého známého.

Znal ho ještě z doby, kdy přednášel kriminalistiku na střední odborné škole, kde nováčci získávají první vědomosti o policejní práci. Už tehdy se všiml vysokého černookého kluka, který chtěl všechno vědět a neustále se na něco vyptával. Od té doby uplynuly dva roky. Z nezkušeného bažanta se stal policista, který už měl na svém kontě zadržení deseti pachatelů trestných činů a v terénu se osvědčil jako málokdo z jeho kolegů. To všechno Šabecký vyčetl z hodnocení, které měl na stole. Přeřazení na kriminálku bylo jen logickým vyústěním jeho touhy vyšetřovat zá

važné případy. Konečně se dočkal a nechtěl nic zkazit.

„Podpraporčík Turoň,“ hlásil se podle předpisu.

Šabecký mu podal ruku a přátelský mu naznačil, aby se posadil. „U nás si na kašpárkování moc nepotrpíme. Důležitější bude, jak se osvědčíš. Hodnocení máš pěkné, ale papír snese všechno. Jsi ženatý?41

Turoň kývl hlavou. „Už rok a půl. Máme syna Michálka, pochlubil se.

„Doufám, že tvoje žena ví, koho si vzala. U policie člověk často není pánem svého času. Tos jí ale určitě řekl…

„Ani jsem nemusel.14

„Jak to?“

„Ví to. Manželka pochází z policejní rodiny. Její otec i bratr pracovali u policie.

„Opravdu? Jak se jmenují? Třeba je znám.

„Mařákovi. Tchán ale před půl rokem zemřel, švagr je na zahraniční misi. Ani nám nemohl říct, kam ho poslali. Je jazykově zdatný a prošel výcvikem proti teroristům. Mám co dohánět…

„Ani u nás se nebudeš nudit, ujistil ho Šabecký.

„Trápí vás sběratel ženských šperků? zeptal se Turoň. Vzápětí sL. zarazil, nechtěl, aby jeho poznámku pochopil jako výčitku, že pachatel je ještě na svobodě. Někdo je popudlivý, když se mu nedaří vyšetřování.

Kapitán zůstal v klidu. „Ty o něm víš?“

„Přece jsem policista. A také čtu noviny. Někteří novináři si dost vymýšlejí,” zamračil se mladý kriminalista.

„Jsou za to placeni. Nemáš nějaký nápad, aby psali o něčem jiném?” provokoval ho kapitán. Přistrčil před něho štos papírů, který ležel na stole. „To jsou případy, které má na svědomí ten tvůj sběratel šperků.

Prostuduj si všechny materiály a potom mi řekneš, co navrhuješ. Máš na to dva dny.”

„Trochu šibeniční termín, nemyslíte?” hlesl Turoň.

„Bojíš se, že to nezvládneš? Ten násilník přestal vyvádět, ale určitě se znovu ozve. Cítím to v kostech, ještě si s ním užijeme…”

Kapitán Šabecký měl pravdu. Před prázdninami dal o sobě lupič s dlouhými vlasy znovu vědět. Vybral si těhotnou pětadvacetiletou ženu, která čekala před školou na dceru, až jí skončí poslední den vyučová

ní. Jenomže tentokrát nebyl moc šikovný a přetržené řetízky jí nechal viset na krku.

„Páchl špínou a potem, určitě se často nemyje,” tvrdila Marie Pavlíková. Kapitán Šabecký za ní poslal Turoně, aby ji vyslechl a dověděl se něco o pachateli.

Poznámka o jeho divném zápachu se objevila i ve výpovědi dalších poškozených.

„Jak se to stalo?”

„Zničeho nic stál přede mnou a hned se po mně sá

pal. Bránila jsem se, ale strčil do mne tak silně, až jsem upadla. Narazila jsem si loket. Bála jsem se hlavně o dítě, ale podle doktorů bude v pořádku…”

„To určitě,” řekl Turoň. „Jste odvážná žena. Škoda že jste si nevšimla něčeho markantnějšího, podle čeho bychom pachatele mohli identifikovat. Podle zápachu to půjde stěží. Stačí, aby se vykoupal…”

„Možná, že ti muži budou vědět víc,” vzpomněla si Marie Pavlíková.

„Jací muži?”

„Byli dva a seděli v autě, které stálo na protější straně ulice. Zloděj si jich asi nevšiml. Když viděli, co se stalo, vyskočili z auta a běželi za ním. Měla jsem štěstí, že ho vyrušili, jinak bych o ty zlaté řetízky určitě přišla.14

„Dopadnout se jim ho asi nepodařilo, soudil podpraporčík. Určitě by o tom něco věděl.

„Asi za patnáct minut se vrátili k autu. Sami. Prý se jim ztratil v obchodě.

„V obchodě? opakoval Turoň.

„Aspoň to tvrdili, přikývla žena.

„Znáte ty muže? Nebo aspoň espezétku jejich auta?

„Myslím, že jeden z nich je učitel. Zahlédla jsem ho ve škole, do které chodí má dcera.

Bratři Pelcovi svalovali vinu jeden druhému, že lupi

če nechytili.

„Kdybys tolik nekouřil, nezadýchal by ses po pár metrech běhu, vyčítal Rudolf mladšímu Erichovi. Byl středoškolským profesorem a na učitele na základce se díval jako specialista v nemocnici na praktické lé

kaře. Musí se více snažit…

Bratr si to nechtěl nechat líbit. „Co mi to tady poví

dáš? rozčiloval se Erich. „Sám máš břicho, že přes ně nevidíš na špičky polobotek, a mně budeš vyčítat krabičku cigaret? A vůbec, starej se laskavě sám o sebe…

Před podpraporčíkem Turoněm však vystupovali v sourozeneckého shodě, až by jim ostatní záviděli, jak se navzájem respektují. Přitom se v autě nemohli domluvit na společné dovolené. Jet se svými rodinami k moři, nebo na hory? Každý chtěl něco jiného.

Hádku přerušil zloděj, který napadl mladou ženu.

Nutno jim přičíst k dobru, že neváhali ani okamžik, aby ženě pomohli.

„Mysleli jsme, že ho máme, když vběhl do obchodu.

Ale tam jsme ho nenašli. Prostě se vypařil, pokrčil rameny Rudolf Pele.

Erich potvrdil bratrova slova. „Je to záhada. Podle toho, jak vypadal, si ho musel každý všimnout. Měl na hlavě čepici, která mu při běhu poskakovala, jako by ji měl o dvě čísla větší. A ty jeho dlouhé vlasy…“

„Co se vám na nich nezdálo?11 zpozorněl Turoň.

„Napadlo mě, jestli to není paruka. Pohybovala se i s tou kšiltovkou. Ale proč by nosil paruku? Byl to ještě mladý chlap na to, aby ji potřeboval.11

„A co prodavačky? Neviděli takové zákazníka?11

„Jedna nás odbyla, že musí lidem dávat pozor na ruce, a ne koukat, co kdo nosí na hlavě. Tak jsme to vzdali.11

„Chvíli jsme čekali venku, ale marně,11 doplnil bratra Rudolf Pele. „Samoobsluha byla dost velká, mohl se někde schovat.11

„Třeba pod sukně prodavaček,11 vtipkoval Erich.

„Máš bujnou fantazii…11

„Za to ty máš v hlavě vygumováno,11 odbyl ho Rudolf.

Erich zčervenal v obličeji. „Co si to dovoluješ…?11

„Jen klid,11 mírnil bratrskou roztržku podpraporčík Turoň. „Jde o vážnou věc, ten člověk je nebezpečný a může napáchat hodně zla…11

„Promiňte…11 omlouval se Rudolf Pele.

„Vyšel někdo z obchodu, když jste před ním hlídali?11

„Jeden starší manželský pár a muž v tričku. Nemělo smysl dál čekat. Vrátili jsme se ke zraněné ženě a odvezli ji do nemocnice. To je všechno…11

„Muž v tričku patřil k manželům?11 zeptal se Turoň.

„Co já vím, bavili se mezi sebou jako dobří známí… i když.. zarazil se profesor. „Když jsme kolem nich projížděli, šel už svou cestou. A měl moc naspěch.11

„Co tím myslíš?11 obrátil se k bratrovi Erich. „Že to byl náš ‘upič? Ale neměl na sobě bundu a vlasy měl krátce střižené. Jak by to dokázal…?11

„Stačilo sundat čepici i vlasy a změnil se v úplně jiného člověka,“ řekl Turoň. „Nic si nevyčítejte. Nepoznali by ho ani policisté, kdyby procházel kolem nich…“

„Vypadá to logicky,“ souhlasil kapitán Šabecký, když mu Turoň řekl svou verzi, jak se pachatel choval na místě činu.

„Loupil jako dlouhovlasý a v bundě, tu si potom svlékl a stejným způsobem naložil s čepicí s dlouhými vlasy. Během několika sekund byl úplně někdo jiný.

Obelstil jak své oběti, tak případné svědky. Proto se ho nepodařilo tak dlouho dopadnout… “

Kapitán Šabecký zvedl telefon a požádal o služební auto. „Tak si pro něho zajedeme,“ rozhodl.

Turoň měl dojem, že si z něho dělá legraci.

„Vy víte, kdo je to?“

„Myslíš, že my jsme tady seděli se založenýma rukama?“ usmál se kapitán. „Musím ale přiznat, že ses činil. Když na sobě ještě zapracuješ, možná z tebe jednou bude dobrý kriminalista…”

„Raději mi řeknete, jak jste na něho přišli?” netrpělivě se vyptával Turoň.

„Dva měsíce pachatel jako by odpočíval. Tak mě napadlo, že musel mít k tomu nějaký důvod. Nebo se mu něco stalo. Nechal jsem prověřit všechny nemocnice, jestli v nich od května do června nebyl hospitalizován člověk, který nemá kde bydlet a je dost zanedbaný. A vidíš, vyšlo to…“

Když přivedli dvaatřicetiletého Františka Pěrku, nic nezapíral a ke všemu se přiznal. V igelitce, kterou pořád nosil s sebou, měl čepici s parukou vlastních vlasů a všechny řetízky i s přívěsky, které ženám odcizil. Nechyběl jediný z nich. Hodnota všech ukradených věcí dosáhla pětačtyřiceti tisíc korun.

„Proč jste si je schovával?” zajímal se kapitán Šabecký. „Mohl jste je prodat.”

„Já peníze nepotřebuju,” hlesl muž.

„Tak proč jste přepadával ženy?”

„Provokovaly mě…“

„Protože nosily na krku zlaté šperky?“

„Lucie bez nich nešla ani spát…”

„Kdo je Lucie? Vaše přítelkyně?”

„Měly jsme se brát. Odešla s jiným.

„Chtěl jste sejí pomstít? Ale jiné ženy za nic nemohou.” „Všechny jsou stejně hamižné, a to je smrtelný hřích. Chtěl jsem, aby si to uvědomily…”

František Pěrka byl zralý pro psychiatra. S rafinovaností, s jakou si počínal, však svědčilo o tom, že si všechno důkladně promyslel. Než s loupežemi začal, ostříhal si vlasy a našil si je na čepici, aby ho nikdo nepoznal. Žil na ulici, kde splynul s bezdomovci. Vě

děl, že najít ho mezi nimi, když střídal místa, kde se zdržoval nebo přespával v chatrčích na břehu řeky, nebude vůbec snadné. O práci se nestaral, tvrdil, že nebude podporovat lumpy, kteří by žili z jeho daní.

Počítal se vším, ale že se nakazí žloutenkou, ho ani nenapadlo. Na hygienu nikdy moc nedbal, dokázal sníst všechno, co se k jídlu podobalo. Horečku a žaludeční potíže léčil krabicovým vínem. Nakonec skončil na infekčním oddělení, kde s ním doktoři měli dost práce, aby ho dostali z nejhoršího. Jen co vyšel z brány nemocnice, vrátil se k svému způsobu života.

A přepadl další ženu. Byl zesláblý, nedokázal svůj čin dokonat a musel prchnout, aby ho nechytili. Známou fintou obelstil muže, kteří ho pronásledovali, a přemluvil jednoho známého, aby ho u sebe nechal pár dní bydlel, než se dá do pořádku. Ten se všiml podivného balíčku v jeho tašce, a když ho rozbalil, nestačil se divit. O lupiči s dlouhými vlasy už toho tolik četl a slyšel, že to nemohl nechat jen tak. Než stačil zavolat na číslo 158, přijela si pro něho policie. Jeho adresu jim dal jiný bezdomovec, který věděl, kde se Pěrka zdržuje…

„Co mě čeká?” zmohl se František Pěrka na naivní otázku, když podepsal protokol se svým výslechem.

Bylo to k nevíře, ale dosud měl čistý trestní rejstřík.

Teď mu hrozí až deset let žaláře, ale vzhledem k tomu, že se přiznal a spolupracoval s vyšetřujícími orgány, zranění způsobená přepadeným ženám nezanechala žádné následky a vrácením odcizených věcí byla škoda minimalizována, mohl počítat s polehčují

cími okolnostmi.

„Od toho je soud, aby vám určil trest, jaký si zaslou

žíte,” řekl kapitán Šabecký. „Až vás pustí, zkuste žít jinak. Jste ještě mladý, ale další šanci už nemusíte dostat.”

Podle apatického výrazu v jeho tváři mohl usuzovat, že varování nepadlo na úrodnou půdu. Když ho odvedli, podpraporčík Turoň otevřel okno…

Na rozlučkovém večírku dostal kapitán Šabecký od svých kolegů pozlacený zapalovač a všichni mu přáli, aby si svého důchodu užil co nejdéle. Nějak jim ušlo, že přestal kouřit. Největší radost měl z dárku, který si pro něho připravil podpraporčík Turoň. Malou figurku vousatého policisty, který byl nápadně podobný obdarovanému. Postavil si ho doma v sekretáři na čestné místo, aby mu připomínal dobu, kdy sloužil u policie.

Po půl roce se dověděl, že František Pěrka, pachatel z jeho posledního případu, který vyšetřoval, je po smrti. Měsíc pobýval ve vazbě, potom ho propustili a byl stíhán na svobodě. Nedbal na rady lékařů, po žloutence nedodržoval dietu a pil alkohol.

Aleš Pi voda

Pár sklenek neuškodí…

„Dědo, na verandě u Kašových bulí nějaká maličká holka!“

Chatař Lubor Svatoborský odložil šroubovák i trucující tranzistorové rádio, které se pokoušel přivést opět k rozumu, vstal od stolu a vyšel ze svého srubu na zahrádku.

Vnuk Bořek mluvil pravdu už i pan Svatoborský zaslechl úpěnlivé dětské vzlyky a nářek.

Čí je to děvče a co se u Kašových mohlo stát, že tak běduje, pomyslel si Lubor Svatoborský, a vybě

hl z branky směrem k nedaleké zděné chatě.

Plačící mrně nebylo v letní noci na verandě chaty patřící manželům Kašovým z Prahy skoro ani vidět.

„Co je ti, maličká? sklonil se pan Svatoborský k chvějícímu se uzlíčku neštěstí. „Bolí tě něco? Kdepak máš maminku?” pohladil dítě po vláskách.

Děvčátko neodpovědělo, jen jeho nářek o poznání zesílil, jako když se v hrázi rybníka zvednou stavidla a voda se vyvalí do vyschlého koryta.

„Jak se jmenuješ? Čípak jsi?“

Mezi vzlyky a křečovitými záchvěvy útlých ramínek dokázala dívenka sotva vyřknout své jméno Eliš

ka. Víc z ní pan Svatoborský ani jeho vnuk Bořek nedostali. Vzali tedy to stvořeníčko do svého srubu, dali mu napít, utřeli slzičky. Ovšem víc než její křestní jméno se od malé . Elišky nedozvěděli.

„No jo, ale co s tebou, holka zlatá?“ dumal Lubor Svatoborský polohlasem. V té chvíli procházel kolem jeho srubu soused Neklaň Chodurka. „Hej, Neklane!” houkl na něj Lubor Svatoborský otevřeným oknem, „mám tu jednu uplakanou holčičku. Našli jsme ji na verandě u Kašových. Nic neříká, jen bre

čí. Nevíš náhodou má někdo z jejich famílie malé děcko?”

Neklaň Chodurka věděl přece jen o trochu víc. „Z

rodiny to dítě nebude. Ale mladej Kaše, Tóda, má nějakou novou známost. Paničku s děckem. Už včera jsem je tady viděl!” odvětil.

„Tak Tóda s paničkou…“ zabručel pan Svatoborský mrzutě. „Určitě teď spolu někde trajdají a děcko nechají večer venku před chatou! Anebo si spolu užívají uvnitř. Tóda má za sebou léčení v Bohnicích a tudíž i pořádný apetit, na ženskou se jen třese. Oni řádí v posteli a mrně by se ubrečelo k smrti…”

„Hele, Lubore, já tam na ně zabuším. Jestli jsou uvnitř, piš si, že jim řeknu pěkně od plic pár slov, co si je za rámeček rozhodně nedají,” prohlásil Neklaň Chodurka a zamířil k chatě Kašových.

S podivem shledal, že v zámku trčí klíč! Zabušil na dveře. Uvnitř se rozštěkal jakýsi pes, ale jinak se nikdo neozval.

Neklaň Chodurka obešel chatu kolem dokola. Pes stále poštěkával za dveřmi, ovšem Tóda Kaše ani jeho nová známá nikde.

Budou nejspíš v organické hospodě, pomyslel si Chodurka. Nalejvají se jako pupence a děcko tu nechají jen tak, bez dozoru. A to se Tóda bůhvíkolik mě

síců léčil z chlastu…

Neklaň Chodurka se z druhé strany vracel zpět k verandě. Udělal ještě krok, dva a krve by se v něm nedořezal!

Na trávníku ležela Tódova známost, ta mladá panička. Matka malé plačící dívenky. Nehýbala se, jen chroptivě dýchala.

„Lubore, malér!” křikl Neklaň Chodurka směrem ke Svatoborského srubu. „Máš po ruce mobil? Hned volej doktorku Brýlovou. Ta mladá panička má namále!”

MUDr. Erna Brýlová dorazila z nedalekých Krhanic do chatové osady pět minut po deváté večer. Na místě zjistila, že mladá žena na trávníku vedle verandy Kašových žije, jenže… Krvácela z uší, její tep nemohla doktorka Brýlová při nejlepší snaze nahmátnout.

Jediným důkazem, že život z těla dosud zcela nevyprchal, bylo sotva slyšitelné chroptění žena dýchala.

Lékařka udělala vše, co v dané chvíli udělat mohla.

S pomocí pánů Svatoborského a Chodurky uložila zraněnou do stabilizované polohy, vyčistila jí ústa plná krve a vyzvala Lubora Svatoborského, aby neprodleně zavolal záchranku.

Sanitka se v chatové osadě na Sázavě objevila dvacet minut před desátou večerní. Lékař za asistence kolegyně Brýlové zkusil napíchnout žílu zraněné ženy a zavést infuzi. Organismus postihl kolaps. Po pěti minutách se doktor s doktorkou shodli na nejsmutnějším závěru. Exitus. Smrt…

Řidič sanitky beze slova sáhl po vysílačce a zavolal centrálu. „Pošlete sem policii. My jsme tady už zbyteční,“ řekl pak lékař do mikrofonu smutně.

Teodor Kaše se probudil chladem. Klepal se jako osika. Musel náležitě protočit své mozkové závity a zalovit v paměti, aby si uvědomil, co se stalo. Proč doteď vyspával v lese na mechu. A že má průšvih jako hrom.

Posadil se, prsty si promnul oči. Ta jeho hlava, proč tolik bolí… Chvíli tupě zíral do tmy. A potom se mu před očima jako v mlze vybavily útržky nedávných událostí.

Pil. Zase pil. I Juliána pila. A on ji potom bil. Taky ji kopal. Dokonce po ní šlapal, dupal. Asi ji zabil.

Teprve teď mu lýtkem projela bolest, kterou do té chvíle neregistroval. To Agina, ta Juliánina potvora.

Kousla ho. Když kopal do ležící Juliány, fena ho chytila za lýtko.

S námahou vstal. Kulhal, lýtko ho opravdu bolelo.

Agina, černá bestie. Má stisk jako pitbul, třebaže to je jen obyčejná kníračka.

Dovlekl se z lesa k chatě. Překvapilo ho, že tu není ani Juliána, ani Eliška. Jen uvnitř štěkala Agina. Vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Uměl si pomoci, věděl si rady. Okno sice vypadalo jako zavřené, ale stačilo nadzvednout rám a dalo se otevřít.

Teodor Kaše vlezl oknem dovnitř a zavřel dveře, oddělující kuchyňku od nevelké předsíňky, kde stále blafala Agina. Tak a teď se můžeš třeba uštěkat, pomyslel si. Podruhé už mě nekousneš.

Nerozsvěcel. Seděl v kuchyni potmě. Lokty se opí

ral o stůl a čekal. Jakýsi šestý smysl mu říkal, že policisté už jsou na cestě.

Teodorovým životním problémem bylo pití. Jakmile mu v žilách koloval alkohol, stál pokaždé na prahu maléru. Věděl to. A přece pil dál.

Kvůli pití se mu začalo rozpadat manželství. V době, kdy krize vrcholila, se jaksepatří namazal a v opici obtěžoval jakousi středoškolačku. Neznásilnil ji, jen ji ohmatával, mačkal, pokoušel se ji obnažit.

Soud vzal v potaz jeho do té doby spořádaný život, a potrestal ho podmínkou. Ale nejen to. Uložil Teodorovi také ochranné sexuologické a protialkoholní lé

čení.

Kdyby senát Teodorovi přiklepl léčení ambulantní formou, byl by ještě ani ne třicetiletý Kaše navýsost spokojen. Jenže soud ho poslal do psychiatrické lé

čebny v pražských Bohnicích „natvrdo”. A to se Teodorovi nelíbilo.

Tahle epizoda definitivně pohřbila jeho manželství.

Byl rozvedený dřív, než stačil vyřknout to pověstné slůvko švec. Pro Teodora Kaše tím začal docela nový úsek života. Netrčet v léčebně, byl by volný mohl by si dělat, co by se mu zlíbilo. Mohl by se zařídit podle svého. Podle vlastních představ. Najít si ženskou a začít znovu.

Jenže takhle? Den co den bílé pláště doktorů a zří

zenců, den co den unavující debaty v komunitě.

Teodor Kaše pochopil, že cesta na svobodu vede přes vzorné chování, přes vzorný přístup k léčbě, přes aktivní spolupráci s personálem. Přes veřejně deklarovaný odpor k alkoholu. Pochopil a začal jednat.

Pan primář i ostatní doktoři v léčebně záhy zpozorovali, že v přístupu donedávna laxního a svým způ

sobem problémového pacienta došlo k radikální změ

ně.

Výsledkem byla i radikální změna přístupu personá

lu léčebny vůči Teodorovi. Na jaře 1998 si jej pan primář povolal do své pracovny, vyslovil mu svou spokojenost a hlavně oznámil mu, že od nynějška má povoleny vycházky do Prahy!

To byl první úspěch. První krok, který Teodor Kaše učinil na své cestě za svobodou. Jakmile směl aspoň na pár hodin z bohnické léčebny pryč, začal si shánět partnerku. Jedna z jeho prvních vycházek vedla do redakce inzertního týdeníku.

Nabídka k seznámení a pozdějšímu společnému soužití vypadala přinejmenším zajímavě a Teodor také obdržel hned několik odpovědí.

V té době požádal Kaše soud o změnu nařízené sexuologické a protialkoholní léčby ústavní formou na formu ambulantní. Pan primář mu žádost doporučil a vyslovil naději, že ji soud bude akceptovat. Teodor měl v těch dnech pocit, že svítá na lepší časy.

Manželství Juliány Kosejkové s Andrejem Kosejkem sice ještě stále formálně trvalo, ale jen proto, že soudkyně, jež rozhodovala o rozvodu, na nějaký čas onemocněla a verdikt proto musel být o pár týdnů odročen.

Juliána věděla, že je konec. Andrej si našel mladší, atraktivnější, štíhlejší a vzdělanější kočku, jež lépe odpovídala jeho postavení úspěšného podnikatele.

Juliána však měla také svou úroveň. Nedělala Andrejovi scény, nevyhrožovala mu sebevraždou ani skandálem. Netlačila ho ke zdi líčením perspektivy nadcházejících dnů, týdnů i měsíců bez možnosti kontaktu s dcerkou Eliškou. Naopak. Rozhodla se odejít z krachujícího vztahu se ctí a se vztyčenou hlavou. To Andrej Kosejk oceňoval! Ať je Juliána jaká je, svým uvážlivým, solidním přístupem k rozvodu si ho získala. Proto jí navrhl, že zůstanou přáteli. Kamarády ochotnými a připravenými vyjít si za všech okolností vstříc. Podat pomocnou ruku a prohodit povzbudivé slovo. Už kvůli ještě ani ne čtyřleté Elišce.

Když Juliána odpovídala na inzerát, který si podal Teodor Kaše, učinila tak s vědomím Andreje Kosejka.

Nechtěla dělat nic za jeho zády. I v tom byla solidní a zachovávala úroveň.

Teodor se s Juliánou sešel na počátku května. Aby mezi nimi bylo hned od počátku jasno, přivedla si s sebou na první schůzku i Elišku tohle je moje dcera a kdo chce mít rád mě, ten musí vědět, že příslušnou porci citu a něhy by měl mít připravenou i pro tuhle maličkou dámu.

Byla to láska na první pohled? Snad ani ne. Zalíbení však v sobě Teodor a Juliána našli docela určitě. Ka

še u Kosejkové nasbíral spoustu kladných bodů i tím, že od prvního setkání dával najevo svou přízeň i Eliš

ce. Sám děti neměl. Mohl být tedy dobrým druhým tátou Juliánině dcerce!

Ač je květen od pradávna měsícem lásky, Teodor s Juliánou se poprvé milovali až v červnu. Čtyři týdny se totiž poznávali, oťukávali. Zvykali si jeden na druhého.

Toho červnového večera si v najatém hotelovém pokoji ověřili, že Eliška už tvrdě usnula. A pak si spo

činuli v náručí, aby se poprvé setkali jako muž a žena.

Tři dny poté vynesl soud tolik očekávaný verdikt.

Změnil Teodorovi dosavadní ústavní léčení na ambulantní formu. Kaše mohl začít s novým životem, do léčebny měl napříště jen pravidelně dojíždět na kontroly.

Než Teodor Kaše vyšel z bohnické vrátnice jako svobodný muž, navštívila Juliána Kosejková pana primáře. „Chci s panem Kašem napříště spojit svůj život,” pravila bez obalu.

„K tomuto rozhodnutí vám mohu jen blahopřát. Panu Teodorovi bude soužití s vámi jen a jen ku prospě

chu,” stiskl jí primář pevně ruku. „Ústavní léčba byla úspěšná. Ambulantní nadále plně postačí. O něco vás však chci požádat. Dbejte, prosím, aby se pan Kaše pravidelně dostavoval ke svému psychiatrovi. Koneckonců, léčení dosud neskončilo, soud pouze změnil jeho formu. A pak základním předpokladem úspěchu a nové šance pana Teodora je absolutní abstinence.

Mohuli vás prosit, dohlédněte, aby z jeho života jednou provždy vymizel jakýkoli alkohol. Nenechte se mýlit, i pivo může váš vztah zničit a pana Teodora vrátit do jeho někdejších problémů. Jak říkám alkoholické nápoje jsou pro vašeho přítele přísně tabu!“

Na oslavu Teodorova propuštění z bohnické léčebny si páreček i s malou Eliškou zašel do jedné vyhlá

šené pražské restaurace. Jídlo bylo skvělé, přílohy jakbysmet, zmrzlina znamenitá. „A k pití si račte přát?”

zeptal se tenkrát číšník. Byla to osudná otázka a Juli

ána Kosejková od primáře léčebny věděla, jak by mě

la odpovědět a co objednat.

„Dvě piva, dva gruzínské koňaky a pro malou džus!”

pravil tenkrát Teodor Kaše a Juliána jen mlčky přikývla. Pár skleniček přece nemůže vadit…

O tom, že vadit může, se přesvědčila už za pár dnů.

Stalo se něco, s čím zamilovaná mladá žena nepočí

tala. Něco, co ji mělo varovat. Při návštěvě v Juliánině bytě došlo zase na tekuté osvěžení. Pili spolu, každý dvě piva a sklenku fernetu, černého šviháka.

Pak se začali přít. O hloupost. Každý hájil svůj pohled, svůj názor na banální drobnost. Juliána věděla, že pravdu má ona, a on nechtěl ustoupit. Tóda, jak si nechal říkat, použil k prosazení svého stanoviska pádné argumenty. Vlepil Juliáně dvě facky na pravou a dvě na levou tvář!

Okamžitě se začal omlouvat. I na kolena klekl, ale paní Kosejková se rozhodla pro rázné řešení fackovat se tedy nenechá! Políčky na tvářích nepálily tak silně, jako rány v duši.

Tohle nebyl muž, s nímž by chtěla dál kráčet bok po boku společným životem. Ať měla s Andrejem nejednu různici, ruku na ni nevztáhl nikdy! A Tóda ji zbil sotva po dvouměsíční známosti…

Poslala ho pryč, ať jí jde z očí.

Odjel na chatu patřící jeho rodičům a zpytoval tam své černé svědomí. Po několika dnech zašel do blízkých Krhanic a z telefonní budky Juliáně zavolal: „Odpusť mi. Prosím… Už nikdy tě neuhodím. Na rukou tě budu nosit!“

Chtěl za ní a za Eliškou přijet o víkendu, ale chladně ho odbyla: „Nejezdi. Nebudeme doma. Můj otec stůně, pojedu ho ošetřovat.“

Věděl, že Juliána se do Prahy přistěhovala z rodných Karlových Varů. Pamatoval si z jejího vyprávění, že její otec žije na předměstí zvaném Dvory. Rozjel se tam a prošel celou čtvrť. Nakonec narazil na postaršího chlapíka, který Huga Sokoláře, Juliánina otce, dobře znal. Ba pamatoval si i mladou paní Kosejkovou, ještě jako svobodné děvče pracovala v místních sklárnách.

Nic netušící dobromyslný místní starousedlík nasměroval Teodora k nenápadnému domku poblíž dostihového závodiště. Když u něj Kaše, posilněný pivem a panákem rumu, zazvonil, vyšel Hugo Sokolář na zápraží. Byl zdravý jako rybička! A Tóda pochopil, že mu Juliána neříkala pravdu.

Panu Sokolářovi se přes plot představil jako Juliánin známý z Prahy, který se ve Varech zrovinka léčí a rekreuje, popíjí vodu a užívá si lázeňského života.

Včera se dozvěděl, že mladá paní Kosejková ta šťastná náhoda! právě pobývá v rodném domě. Tak by ji rád viděl.

Překvapená Juliána vyšla na zápraží s ruměncem na lících. Cítila se trochu provinile. Jako školačka potupně přistižená učitelem při opisování.

„Jsi lhářka. Potvora, mrcha a podvodnice,“ vmetl jí Tóda do tváře před šokovaným otcem. „S tebou bych to tedy chytil, zmije proradná,” zuřil na chodníku. Ješ

tě že je odděloval plot se zamčenou brankou…

Zdánlivě byl konec. Rozchod. Známost se nepodařila. Ale jen zdánlivě…

Nedlouho po nepříjemném karlovarském intermezzu doručil pošťák Juliáně Kosejkové dopisní obálku s krhanickým razítkem.

List byl datován 21.7. 1998 a stálo v něm: „Moje milovaná Juliánko! To, co se mezi námi nedávno stalo, nesmí být příčinou našeho rozchodu. Zamiloval jsem se do Tebe. Oblíbil jsem si i Tvou Elišku, nedovedu si představit, že bych se s Tebou už nevídal, nemluvil s Tebou, nelíbal Tvá ústa. Ze už bych se nemiloval s tou nejlepší ženskou, jakou jsem kdy potkal. Jestli mě máš jen trochu ráda, přijeď i s Eliškou na víkend za mnou. V pátek budu čekat v 16.45 u vlaku na krhanické zastávce. Až Tě i s Eliškou uvidím vystupovat z vagonu, budu ten nej šťastnější chlap na téhle planetě. Líbám Tebe i dcerku. Tvůj Tóďa.“

V pátek 24. července ve tři čtvrtě na pět odpoledne Juliána Kosejková i s dcerkou skutečně přijela do Krhanic. A vzala s sebou i fenku Aginu. Věřila, že před sebou mají báječný víkend u Sázavy.

Ze samé radosti nad setkáním a smířením otevřel Teodor Kaše láhev vína a nalil do dvou sklenek. A Juliána, která nechtěla pokazit tu pěknou chvíli, si s ním přiťukla. Primář z bohnické léčebny byl daleko. A jedna sklenka nemůže uškodit.

Víno z lahve během večera vypili do poslední kapky…

V sobotu navečer pozval Tóda obě své návštěvnice na večeři do krhanické hospody. Kuchař se skutečně vytáhl a trojice baštila, až jim málem boule za ušima naskákaly.

„A co k pití? Pivečko?” zeptal se výčepní.

„Jasně! Pivečko a něco tvrdýho k tomu. Jak se to ří

ká? Nejlepší přítel člověka na tři je rum!” halasil Teodor Kaše na celý lokál.

Piv vypil pět. Dvanáctek… Rumu tri odlivky a nešizené.

Popíjela i Juliána. Pan primář z bohnické léčebny byl ten večer opravdu hodně daleko…

Osud Juliány Kosejkové se načal naplňovat cestou z hospody na chatu. Stezku osvětloval měsíc a bujný, rozjařený Tóda párkrát plácl Juliánu dlaní přes hýž

dě. „A teď si to, holka zlatá, rozdáme/1 chechtal se opile a vůbec nebral ohledy na Elišku ťapající po mámině bloku.

„To zrovna,” odsekla Juliána. „Jsi hnusnej. Odpornej!

Prostě kořala!“

„Ale no tak,“ zavrčel Teodor a znovu pleskl Kosejkovou po zadnici.

„Tak abys věděl, ty násosko, dneska spíš na verandě. Je mi z tebe zle!“ syčela Juliána, když došli k chatě.

Vlepil jí dvě facky: „Mě nebude na mojí chatě nikdo komandovat. Ani ty ne!“

„Není tvoje. Je tvých rodičů!” odsekla Juliána vzpurné a natáhla ruku k dcerce: „Pojď, Eliško, Tóda je na nás ošklivej. Nechceme ho, viď?“

Teodorovi se zatmělo před očima. Rozpřáhl se a zasadil Juliáně strašnou ránu pěstí. Trefil ji přesně pod levé oko.

Najednou měl okno. Pamatoval si jen ten první knokaut. Do kruté reality se vrátil až po chvíli, kdy už nehybná, krvácející Juliána ležela vedle verandy a chroptěla. Jako z velké dálky slyšel Eliščin dětský pláč a její úzkostný hlásek: „Strejdo Tóďo, prosím…

Nech maminku, nebij ji!“

Lýtko ho čertovsky bolelo, opodál zuřivě poštěkávala a vrčela Agina.

Přestal s kopanci do bezvládného ženského těla a pohlédl na uslzenou Elišku. Vešel do chaty, otevřel láhev s pivem a zhluboka se napil.

„Ahoj, Eliško. Já teď musím pryč. Měj se tady hezky,“

zaškytal a odpotácel se směrem do blízkého lesa.

Ani si neuvědomil, že klíč nechal ve dveřním zámku chaty. Než usnul na mechu, vybavilo se mu, že Juli

ána ještě dýchala. A pak nářek maličké Elišky zaslechl školák Bořek Svatoborský.

Chata byla zamčená, a tak do ní Kaše vlezl oknem.

Nevěděl, že klíč si k sobě vzal soused Svatoborský.

Když se tu po chvíli objevili přivolaní policisté z Týnce, Kaše stále seděl ve ztemnělé kuchyni, dopil pivo z lahve a opíral se lokty o stolní desku.

„Policie, otevřete! zabušil na zamčené dveře uniformovaný poručík.

Tóda mlčel. Slyšel, jak se policisté domlouvají je chata prázdná, nebo není?

Agina v předsíňce se zase zuřivě rozbafala.

„Mám klíč, pánové, spěchal sem od sousedního srubu Lubor Svatoborský.

„Pachatel je uvnitř? zeptal se poručík.

„Nevím. Spíš ale není. Když jsem chatu spolu s doktorkou Brýlovou a sousedem Chodurkou zamykal, byla prázdná. Zůstal v ní jen pes, pokrčil Svatoborský rameny.

„A vy jste kdo? zajímal se druhý z hlídky s distinkcemi praporčíka.

„Svatoborský, soused, vysvětloval příchozí.

„Tak mi půjčte ten klíč, natáhl ruku poručík. „Podí

váme se dovnitř.

Nejprve se z otevřených dveří vyřítila rozběsněná Agina a zakousla se do lýtka překvapeného prapor

číka. Naštěstí chytila ostrými tesáky jen látku…

Poté na prahu stanul vrávorající Teodor Kaše.

„Vy jste napadl a vážně zranil mladou ženu, napůl se zeptal a napůl vážně konstatoval poručík. „Řekněte nám její jméno!

„Juliána Kosejková, škytl Teodor Kaše a příštím jediným slovem se vlastně doznal: „Žije?

Hlídka už věděla, že ne. Muži v uniformách měli informaci, že bezduché, zmasakrované tělo je už na cestě na soudní lékařství, ale oba zachovali ledové mlčení.

Potom se praporčík sklonil k prokousnuté nohavici na lýtku. Agina se ježila opodál a pořád bojovně ště

kala. Praporčík měl kliku…

„Otázky tu klademe my, vy budete jen odpovídat,“

řekl přísně poručík. Od opasku odepjal ocelová pouta a důrazným pohybem ruky vybídl Teodora, aby nastavil svá zápěstí.

Senát Krajského soudu v Praze zajímala mimo jiné i odpověď na otázku, zda je možné, aby si Teodor Ka

še opravdu nepamatoval podrobnosti svého brutální

ho útoku na nebohou Juliánu Kosejkovou.

„Tvrzení obžalovaného, že se nepamatuje na určitý časový úsek, může být pravdivé. V důsledku silného afektu mu část kritických událostí skutečně mohla vypadnout z paměti,“ konstatoval ve svém svědectví soudní znalec.

I přes tuto okolnost uložil soudní senát Teodoru Ka

šemu nejtěžší možný trest za vraždu mladé ženy

patnáct let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Po jeho odpykání poputuje Kaše opět „natvrdo” do protialkoholní léčebny.

Malá Eliška Kosejková, pro kterou si do srubu Lubora Svatoborského přijel osudné noci z Prahy její otec Andrej, už má novou maminku. Pan Kosejk se totiž podruhé oženil.

Fenku Aginu si Eliška směla nechat.

Na Juliánu si dívka vzpomene jen zřídka kdy. Je to všechno už dávno, a tak pro svou první mamku ani nepláče…

František Uher

Neuzavřený případ

Všude stála voda, jako kdyby pršelo od předloň

ska. Na křižovatce Severní a Vančurovy, široké a přehledné, to zdání výrazně posílilo prasklé vodovodní potrubí, tryskající voda vytvářela špinavý gejzír. Než se dostavili pracovníci příslušného podniku, došlo k dopravní nehodě.

Mazda 121, vyvedená ve švestkově modré barvě, podcenila situaci, vjela do zaplavené křižovatky nejméně stokilometrovou rychlostí, shodně to potvrdilo několik svědků, čekajících na přechodu. Vjela do cesty malachytově zelenému citroenu Saxo. Následky střetu byly děsivé. Tříštění skla, vzduchem létající části karosérií. Náraz odhodil mazdu do protisměru, kde se střetla s plně obsazeným autobusem městské dopravy.

Dvanáct zraněných bylo převezeno do nemocnice, několik drobnějších šrámů ošetřili zdravotníci na místě. Hřbitovy jsou plné řidičů, kteří byli přesvědčeni, že jim se nemůže za volantem nic přihodit. Platilo to i o Jindřichu Zemkovi, spolumajiteli pekárny. Dopravní policisté ho znali jako porušovatele dopravních předpisů. Mnohokrát platil pokutu za překročení předepsané rychlosti a nesprávné předjíždění, jednou za jízdu po požití alkoholu. Tehdy mu byl odebrán řidičský prů

kaz. V den, kdy ho získal zpátky, se podílel na dopravní nehodě.

„Noha zlomená při té bouračce přišla Zemka draho,“ poznamenal podporučík Smrž, růžolící dopravní policista, ještě plný odhodlání, krásných ideálů a hrdosti na uniformu. Při rozpisu služeb došlo k drobnému nedopatření, byl uveden jako podporučík Smrt, a už mu to zůstalo. Navíc často vyjížděl k smrtelným dopravním nehodám. „Draho, draho,” opakoval si poručík Trnka. „Jak draho?”

„Ta zlomená noha nebyla jeho.”

„Dneska už žádnou pokutu nezaplatí,” pronesl poru

čík Trnka, hledě za vzdalujícím se vozem pohřební služby, kolem kol se čeřila voda.

Stál v ní do poloviny lýtek. Stejně jako lidé ze zá

chranky, hasiči, řidiči sanitek, cestující z autobusu, zvědavci. Pracovníkům vodáren se podařilo uzavřít přívod vody, křižovatka však vytvořila jezírko, kanály nestačily vodu odvádět.

Řidiče citroenu museli z trosek vozu vyprostit hasiči.

Nebylo pochyb, že mu již není pomoci, srážku nejví

ce odnesla hlava. Pochopitelně se zajímali o jeho totožnost.

Hasiči ho vyprostili z vozu s pražskou státní pozná

vací značkou. Měl u sebe něco peněz v bankovkách a drobných, kapesník, nožík, sklopný hřebínek a ob

čanský průkaz na jméno Ludvík Lébl, Vrchlického 2926.

„Lébl,” řekl poručík Smrž. „Jednoho Lébla znám a myslím, že bydlí ve Vrchlického ulici. Chytá za Slavoj okresní přebor, několikrát jsem proti němu hrál. Vysoký blonďák, urostlý. Tohle není on!”

„Copak je k poznání?” zapochyboval poručík Trnka.

„Tenhle má řidší tmavé vlasy, začínající pleš, koukni,” stál podporučík za svým.

„Hej,” ozval se hasič skloněný do vozu, „co je tohle?”

Tohle byla pistole!

Pistole TS22, vyráběná firmou Astra na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, určená spíš pro sportovní střelbu. Střelné zbraně mají dlouhou životnost a často přežívají konstruktéry i výrobce. Firma AstraLlama zkrachovala, ale ještě před svým zánikem se spojila s jiným španělským výrobcem.

V devadesátých letech byly její výrobky distribuová

ny i do Čech.

„Neměl u sebe zbrojní průkaz,” poznamenal podporučík Smrž.

„Důležitější je, že u sebe měl pistoli,” řekl poručík Trnka. „Možná to byl pěkný ptáček!“

„Snad ani žádný zbrojní průkaz nevlastnil,” uzavřel tu pasáž Smrž, převzal od hasiče pistoli a předpisově ji zajistil.

Dopravní policisté technické údaje o pistoli a osud výrobce neznali, nález pistole však samozřejmě vzbudil pozornost.

K povinnostem policistů patří oznamovat smutné zprávy pozůstalým. Toho dne vyšel nepříjemný úkol na nadporučíka Maška. Zatímco u Zemkovy vily na předměstí našel vrata dokořán, několik sousedek a hořekující vdovu, někdo se telefonicky postaral, ve Vrchlického ulici kráčel domek od domku, až uviděl na sloupku u branky hledané domovní číslo. Na zahrádce klečela u květinového záhonu mladá žena.

„Paní Léblová?” zavolal nadporučík Mašek přes nízký plůtek.

Pozvedla hlavu. „Léblová ano, paní ne. Slečna!”

„Sestra?”

„To záleží na tom, čí.” Zvedla se, otřela si jednu dlaň o druhou a přistoupila k brance, zvědavý policista nepostává za plotem každý den.

„Ludvíka Lébla,” řekl nadporučík.

„Mám ještě jednoho bratra, Lumíra.”

„Rodiče jsou doma?”

„Odjeli na nákup. Měli by se vrátit každým okamžikem.”

„Obávám se, že nesu nepříjemnou zprávu. Ludvík měl dopravní nehodu.”

„Jeho auto stojí za domkem.”

„Jezdí malachytově zeleným citroenem?”

„Kde by k němu přišel! Má stopětku z třetí ruky.”

„Ještě mi řekněte, že si dává dvacet.”

„To netvrdím.” Mile, mírně zlomyslně se usmála.

„Před půlhodinkou odešel na trénink. Najdete ho na konci ulice na hřišti Slavoje.”

Nadporučík Mašek pocítil úlevu. Na prosektuře ovšem ležel mrtvý člověk, jehož smrt bude muset ně

kdo někomu oznámit. Naštěstí již někdo jiný. „Při bouračce zahynuli oba řidiči. Jeden měl u sebe prů

kaz na jméno Ludvík Lébl, s vaší adresou. Proto jsem tady.“

„Bratrovi někdo v neděli ukradl peněženku se všemi doklady,“ pravila Léblová na vysvětlenou. „Během zápasu vykradl nějaký číman šatny. Bylo z toho pozdvižení.“

„O tom vím, ale nedělal jsem to,“ řekl nadporučík Mašek na omluvu. Odcizený občanský průkaz a pistole vedly k tomu, že se do vyšetřování zapojila kriminálka. Poznatky se jen hrnuly. Jindřich Zemk, zavinivší dopravní nehodu, měl v krvi přes dvě promile alkoholu, světská spravedlnost na něj však již byla krátká a v jinou nikdo nevěřil, náhrada způsobených škod se protáhne, advokáti zkříží meč. Nikoli v zájmu spravedlnosti, nýbrž v zájmu klientů.

Druhý mrtvý muž sice před jízdou nepil, ale jeho jméno figurovalo v seznamu celostátně hledaných, a to již několik roků. Existovalo podezření, že se trvale zdržuje v cizině. Jeho totožnost potvrdily posmrtně sejmuté otisky prstů.

Radomír Kovář, tak se řidič citroenu jmenoval.

Kradl, na co přišel.

Také byl stíhán pro několik podvodů.

Zřejmě se vyznal i v krádeži aut, citroen malachytově zelené barvy patřil vrchnímu z předního pražského hotelu, ztratil se přibližně před měsícem, vrchní nedokázal stanovit den, nejezdil autem pravidelně, nechá

val ho na rozlehlém sídlištním parkovišti. Radomír Kovář ho opatřil falešným číslem. Řidičský průkaz ani doklady k vozu u sebe neměl.

V troskách citroenu byl nalezen igelitový sáček s několika prsteny, párem cenných náramkových hodinek, náramkem,několika řetízky a jednou náušnicí, předměty, které byly podle popisu odcizeny v šatnách na fotbalovém hřišti. Kovář navštívil kabinu domácích, ale i hostů a rozhodčích, vzal to z jedné vody načisto.

V penězích si pomohl téměř k patnácti tisícům a třem stům eur, u sebe však měl pouze necelých pět set v korunách.

Poslední a největší překvapení vešlo ve známost v policejních kruzích s kratším prodlením. Nalezenou pistoli TS22 byl před jedenácti měsíci zastřelen ranou do týla asi třicetiletý muž neznámé totožnosti, nezná

mo kde, neznámo proč. Tělo vyplavila rožnovská Bečva poblíž Zubří, ve vodě se nacházelo přibližně týden.

Kriminalisté stáli před hádankou.

Vyšetřování potřebuje svůj čas, nedá se lámat přes koleno, to se potom kupí chyba za chybou.

„V neděli navečer vyloupil Slavoji šatny,“ řekl inspektor Čemus. „Celostátně je podobných případů hlášeno několik a většina zůstává neobjasněna. Mož

ná šlo o Kovářovu specializaci. Ve středu zahynul. Po krádeži nespěchal, ačkoli měl k dispozici auto, žádný problém dostat se během několika hodin kamkoli, do relativního bezpečí. To naznačuje, že měl ve městě nebo v okolí bezpečné ubytování.“

„Hotely, ubytovny, penziony, pokoje v soukromí,“

vypočítával pohotově inspektor Just. „Internáty, které pronajímají pokoje. Restaurace a hospody, herny, noční podniky.*1 „Nezapomínejte na kempy,11 řekl inspektor Čemus, „některé už jsou v provozu. Vsázím spíš na ubytování ve městě, na venkově se cizí člověk rychleji stává nápadným, zejména při delším pobytu, ale poptat se musíme. Vezmeme to jedním šmahem, budeme pátrat i po chlápkovi, kterého vylovili z Bečvy. Mohli to nějakou dobu táhnout spolu.1*

„Než se rozkmotřili,11 podotkl inspektor Just.

Podařilo se upravit obličej Radomíra Kováře, aby neděsil krvavým posmrtným vzhledem. Někdo vypadá na fotografii živější, než ve skutečnosti, o neznámém z Bečvy to ovšem neplatilo. Tam už žádné retušování nepomohlo.

Vyptávali se málem dům od domu, výsledek však byl nulový. Usoudili, že Kovář se zdržoval v soukromém bytě, jehož uživatel měl důvody zůstat v tichosti stranou. Případně uživatelka, což viděli jako pravdě

podobnější. Ženy mají víc důvodů k mlčení. Možná jeden zásadní, pokud jsou vdané.

Jenže kde ji hledat!

Objížděli zastavárny a obchody s použitým zbožím ve městě i v širším okolí, kontaktovali informační zdroje z podsvětí, známé překupníky. Kovář byl zloděj. Odcizenými předměty se nenasytil, určitě si je neschovával pro strýčka příhodu, musel je zpeněžovat.

Použili všechny běžné praktikované metody, ale ne

ťukli, samá voda, samá voda.

Až…

S pomocí Interpolu byla zjištěna totožnost zastřeleného muže, jehož tělo vydala rožnovská Bečva. Španěl! Rodrigo Tirso García Zurbarán, narozený v sedmašedesátém roce ve městě Pamplona, provincie Navarra, posledně trvale hlášen v Bilbau, provincie Vizcaya, stíhaný jako člen gangu padělatelů eur. Pro různé drobnější přestupky si odseděl čtyři roky a sedm měsíců.

Elektronickou cestou zaslané otisky prstů potvrdily, že toulavý Španěl Zurbarán zahynul a byl zpopelněn na Moravě, na Pyrenejský poloostrov putovala informace, kde se nachází urna se Zurbaránovým popelem, nikdo však o ni neprojevil zájem.

Mohli jen spekulovat, proč Zurbarán zavítal do České republiky, co vedlo k jeho smrti připomínající popravu zorganizovanou podsvětím, z jakých příčin mě

la skrýt jeho tělo právě rožnovská Bečva, co měl společného s Radomírem Kovářem.

Nedalo se vyloučit, že Kovář sehrál roli popravčího.

Takoví se ale zbavují vražedných zbraní, vyznají se, snadno si dovedou opatřit jinou nebo jiné.

Mnohé události se nepodaří objasnit do všech podrobností, něco však vykutali. Kdo trpělivě hledá… V

Rožnově pod Radhoštěm žila již třetí desetiletí provdaná sestra Radomíra Kováře.

Nad příchodem kriminalistů neprojevila znepokojení, rozhořčení, nic. Jen naprostou lhostejnost. Jako kdyby s tím v duchu počítala. Připustila nedávnou ná

vštěvu bratra a jeho přítele ze Španělska, údajně obchodního partnera. Předtím o bratrovi neslyšela řadu roků. Nedokázal sestře věrohodně vysvětlit, 0 jaký druh obchodování jde a protože znala jeho minulost a spády, ulevilo se jí, když oba nezvaní hosté odjeli zeleným citroenem.

Nad tím konstatováním se kriminalisté zarazili, v uvedené době pražský vrchní ještě jezdil s toyotou, citroen koupil později. Jsou řidiči, kteří prokazují věrnost jedné značce, často

1 jedné barvě. Že by měl Radomír Kovář zálibu ve vozech značky citroen?

Nebylo nikoho, kdo by to potvrdil.

Rožnovské sestře věřili nevěřili, k druhému nenašli žádný důvod, s manželem žili slušně, nenápadně, skromně. Se zprávou o bratrově smrti kriminalisté nespěchali, ale pak ji sdělili, upřímně zaslzela, krev není voda, ale nepřeháněla to, všeho s mírou, výpověď nezměnila.

Přes Interpol nepřišla další sdělení. Ani dotazy.

Případ zůstal neuzavřený.

Kristýna Pivodová

Muž s maskou

Na náměstí jihočeského městečka Hradiště se prá

vě rozžehly lampy. Mokrá břečka, která se z nevlídně šedé oblohy snášela už od rána, začala pomalu mrznout a slibovala řidičům nepříjemnou a především nebezpečnou klouzačku. Autobusák Antonín Vostrý chystající se s posledním dnešním spojem na Prahu v duchu dumal nad tím, jak zvládne serpentýny kousek za obcí. Pak mu do oka padly rozsvícené výlohy řeznictví U Krkovičky. Na chviličku se tedy zaobíral veskrze příjemnější úvahou, a sice zdali by si neměl na cestu koupit kousek čabajky. Jenže to už se začali trousit první cestující a Vostrý nebyl žádný nelida, aby je nechal postávat v tomhle psím počasí na nezastře

šené zastávce. Takže otevřel dveře a zaplašil iluzi voňavého kousku uzeniny. Teprve později se dozvě

děl, že mu jeho soucitná povaha zachránila zdraví a možná i život.

Soukromé řeznictví U Krkovičky v tu chvíli prakticky zelo prázdnotou. Pan vedoucí a zároveň majitel v jedné osobě Oldřich Lasička spokojeně zapisoval cifry dnešních tržeb do speciálního sešitu. Prodavačka Marie Drahokoupilová byla duchem už doma u svého syna Adama, který jí provinilým hláskem telefonoval, že nese poznámku v žákovské knížce. Prý s klukama zkoušeli kouřit na záchodě. Jednu cigaretu dohromady, odfrkla si Drahokoupilová v duchu. Já toho kluka přerazím!

Po prodejně se ještě potulovala stará paní Mráčková, ale tu Marie Drahokoupilová téměř ani nevnímala.

Babča si poručila žaludky a vemínko pro armádu svých koček a teď si už notnou chvíli vybírala něco pro sebe. Právě ve chvíli, kdy se probrala z úvah a mrkla na hodinky, které jí prozradily, že už je šest minut po zavíračce, cinkl zvonek důmyslně připevněný na dveřích. Drahokoupilová zdvihla hlavu, aby pozdnímu zákazníkovi řekla, že už je zavřeno, a ztuhla v půlce pohybu. Ústa byla rychlejší než oči, takže skutečně vyhrkla. „Už je po zavíračce.“ Neznámý se po ní otočil, ale výraz jeho tváře nebylo možné přečíst.

Na obličeji měl totiž nataženou černou kuklu!

Marie Drahokoupilová zdušené vykřikla, vedoucí nechápavě vytřeštil oči a stará paní zaječela jako ná

mořní siréna. „Ticho,“ okřikl ji maskovaný muž a aby dodal svým slovům váhu, přetáhl ji dlouhou hlavní své zbraně. Mráčková zavrávorala a kecla na podlahu.

„Tohle je přepadení/1 zavrčel maskovaný. Tak toho bychom si asi nevšimli, pomyslela si v duchu hystericky Drahokoupilová a s úděsem sledovala svoje kon

četiny, které se nezvladatelně roztřásly. Tohle se přece stává jen ve filmu nebo u benzinek.

„Všechny prachy pěkně do tohohle pytle. Nebo to do vás všech našiju. Hned! Hej ty tam. Otevři kasu.“

Marie Drahokoupilová otevřela pokladnu a začala svazky bankovek skládat do látkového pytle. Moc to nešlo. Ruce ji odmítaly poslouchat a bankovky padaly na zem jako živé. Všiml si toho i útočník a nespokojeně zasyčel. „Rychleji, krávo. Nebo uvidíš!”

Drahokoupilovou napadlo, že by mu měla vysvětlit, že její ruce si od chvíle, kdy vstoupil, začaly žít vlastním životem. Muž splnil svou výhrůžku a prudčeji zezadu udeřil do temene hlavy, ale adrenalin byl tak dokonalé analgetikum, že si jen uvědomila mírné mravenčení a nepříjemný pocit, když jí teplá krev sté

kala do ucha. Měla pocit, že omdlí, ale kupodivu se držela na nohou. Před očima jí vy vstala Adamova tvář. Jak by asi žil bez mámy? V duchu se sama sobě divila, jak jí mohla ještě před chvílí jedna cigareta na klučičích záchodcích připadat jako neodpustitelný prohřešek.

Ode dveří se ozval jakýsi bublavý zvuk, to stará paní znovu nabírala dech ke křiku. Drahokoupilová na ní upřela zrak a nehlasně zašeptala. „Mlč, proboha. Mlč!“

Jenže vdova po emeritním profesorovi Emanuelu Mráčkoví nebyla nadána telepatií a i pudem sebezá

chovy u ní příroda šetřila. Maskovaný byl ve dvou skocích u ní a pažbou jí vrazil ránu do krku, pak druhou a třetí. Stará paní se svinula do klubíčka a světlo ze zářivky u stropu se odrazilo od tlustého zlatého řetízku s medailonkem. „Dej mi to!“ poručil maskovaný a nevybíravě se po šperku natáhl. Ruce staré ženy bezmocně vylétly proti jeho tváři.

Bože, pomyslela si Drahokoupilová. Bože, nech toho. Dej mu, co chce!

Bylo však pozdě. Muže s maskou popadl zuřivý amok. Dřevěnou pažbou tloukl starou ženu tak dlouho, až se přestala hýbat. Pak jí sebral řetízek a stáhl ze zkrvavených prstů i prsten. Patrně snubní.

Oldřich Lasička využil intermezza k tomu, aby se natáhl pro mobilní telefon. Bohužel pro něj, shodil loktem papíry a upoutal na sebe pozornost. „Kde tu máte sejf?“ zařval maskovaný a nohou odkopl přístroj pod pult. „Kde tu máte sejf?“ zopakoval a netrpělivě praštil Lasičku do boku. Vedoucí se zdvihl a se silou, kterou mu propůjčilo zoufalství, strhl muži masku. Drahokoupilová zaječela. Zpoza čepice s prostříhanými otvory pro oči se vyloupla mužská tvář s orlím nosem a mírně ustupující bradou. Teď nás určitě zabije, když jsme ho viděli, napadlo prodavačku. Jenže muže naštěstí spíš zajímala vidina peněz. Nasadil si kuklu a pokra

čoval ve svém výslechu. Každou další otázku prová

zela v rychlém sledu další rána. Vedoucí upadl do bezvědomí, Drahokoupilová s hrůzou zjistila, že teď už ji neposlouchají ani rty. Teprve když se vší silou kousla, až ucítila na jazyku železitou příchuť krve, přinutila svá ústa ke spolupráci. „Je vzadu,“ zaječela.

„Je vzadu. Nechte toho. Já vám ho ukážu.”

Teprve když otevřela sejf a vybrala z něj celých dvě stě tisíc, muž odešel. Marie Drahokoupilová se automaticky podívala na hodinky. Jedenáct minut, byl tu pouhých jedenáct minut. Vyštrachala zpod pultu telefon a zavolala 158. V tu chvíli jí příšerně rozbolela rána na hlavě a oblila ji milosrdná temnota. Marie Drahokoupilová omdlela.

Nesourodý trojlístek kriminalistů vzbuzoval podvě

domý respekt už ve chvíli, kdy vystoupili z auta. Vysoký ramenatý kapitán Mirek Šarf byl na první pohled šéf. Neprozrazoval to pouze jeho věk a na skráních stříbrem prokvetlé vlasy, ale i kamarádská úcta, kterou mu prokazovali ti dva zbývající. Vlastně tu ani nemusel být, zbytek jeho týmu by přepadení řeznictví na maloměstě pohodlně zvládl, jenže Šarf byl zvě

davý. Tenhle případ se totiž vymykal neobvyklou brutalitou. Pohled na vůz pohřební služby zaparkovaný nedaleko ho ujistil, že udělal správně.

Těsně vedle něho šla rázným krokem nadporučice Hana Páralová. Po oddělení se v žertu říkávalo, že pochoduje i v lodičkách. Něco pravdy na tom snad i bylo. Páralová dýchala pro své povolání a jedinou relaxací pro ni bylo vedení kurzů sebeobrany pro dívky, kam mimochodem pilně docházela i Šarfova šestnáctiletá dcera.

Nejmladší z trojice nadporučík Pavel Kuchař nosil vlasy vždycky přesně tak dlouhé, že to sice neodpovídalo předpisům, ale zároveň ještě tak krátké, aby to nadřízeným nestálo za to, dělat kvůli těm pár centimetrům šikovnému policistovi potíže. Byl blázen do vý

chodních filozofií, dělal všemožná bojová umění, čas od času se objevil v tričku s nápisem FREE TIBET a na návštěvu dalajlámy v Praze si vzal dovolenou.

„Je někdo schopný výslechu?14 zajímal se Šarf.

Lékař rychlé záchranné služby pokrčil rameny.

„Tamhleta paní je při vědomí, ale stejně bychom si ji chtěli odvézt.“

„Pět minut,“ zacvrlikala Páralová.

„Dobře, ale opravdu jen pět minut.“

„Slibujeme.”

Kapitán se obrátil na Kuchaře. „Ty, mladej, švihej obíhat lidi. Zjišťovat, kdo co viděl a neviděl. Znáš to, ne? My dva s Hankou jistíme, co a jak s naší korunní svědkyní.”

Vedle Marie Drahoukoupilové postával její poněkud zmatený manžel, který se právě vyrovnával s myš

lenkou, že se málem stal vdovcem. Zena s neobvyklým zájmem pozorovala svoje prsty, na hlavě jí trůnil provizorní obvaz uchycený zdravotnickou síťkou.

„Kapitán Šarf,” představil se kriminalista. „Paní Drahokoupilová, musíme se vás zeptat na pár věcí.”

Drahokoupilová zdvihla hlavu a nepřítomně kývla.

Pak se roztřásla., Já mu o tom sejfu chtěla říct hned, ale když já nemohla… Neudělala jsem to schválně.

Pořád ho tloukl a tloukl… A stará paní… Kdyby jenom nekřičela…”

„Takže si to vezmeme popořádku, ano?” vybídl ji Šarf. „Mohla byste nám ho popsat? Co měl kupříkladu na sobě?”

Drahokoupilová kývla. „Měl takovou tu moderní ko

ženou bundu s širokými rameny. Byl hodně udělaný a vysoký. Na nohách měl světlé džíny s rovnými nohavicemi a podzimní boty. Kuklu si asi udělal z čepice. Prostříhl otvory pro oči a nějak to zapošil. Na chvilku jsem mu viděla do tváře a šéf taky.”

„No vidíte, kolik toho víte,” snažila seji potěšit nadporučice. „Mluvil česky bez přízvuku?”

„Ano. Měl takový mladý hlas, ale to může klamat.”

„A co zbraň?”

Drahokoupilová nešťastně svěsila hlavu. „Já nevím.

Taková velká dlouhá. Pořád s ní někoho tloukl.

Nejdřív hlavní a pak i tím koncem.”

„Ale nám by spíše pomohl typ, víte? Ale to je těž

ké, viďte.. přerušil ji Šarf.

Prodavačka prudce pokrčila rameny a tvář se jí zkřivila bolestí.

Páralová vytáhla z pouzdra svou služební zbraň.

„Vypadala takhle? Nebo nějako podobně? Nebo jako z nějakého seriálu. “

Na seriály se Drahokoupilová chytila. „Jako z Kobry 11 ne. Ani jako z Komisaře Rexe. Ani jako ta vaše.“ V

duchu probírala všechny detektivky, co kdy viděla, a pak zalétla ve vzpomínkách do svého mládí. „Spíš jako ze starých westernů. Jako měl Vinnetou, dodala vítězně.

Lékař záchranky si významně poťukal na hodinky a zatvářil se silně nesouhlasně. Drahokoupilová byla možná pro detektivy nepostradatelná korunní svědkyně, ale on v ní viděl jen pacientku, která potřebuje klid.

Šarf už ji chtěl propustit, když ho něco napadlo. „Ří

kala jste, že vás tloukl i hlavní?

Páralová mu přispěchala na pomoc a demonstrovala na své zbrani. „Pro upřesnění. Tohle je hlaveň a tedy tohle pažba.

„Obojím, přisvědčila žena., Jenže na té jeho to bylo všechno mnohem větší.

Pak se zase roztřásla.

„Ani jednou nevystřelil. Tu starou paní umlátil a vedoucího taky zbil, shrnoval kapitán známá fakta a prsty bezděky ťukal na identikit, který sestavila Drahokoupilová s Lasičkou.

„Třeba nechtěl hlukem připoutat pozornost, rozvažoval nadporučík Kuchař.

„To je možné, jenže proč by v tom případě někoho mlátil hlavní. Já bych si to tedy rozmyslel. I malé dítě na střelnici ví, jak snadno vyjde výstřel.

„Ledaže by si byl jistý, že zbraň nevystřelí. Třeba nefungovala, dotáhla Páralová úvahu do konce.

„Souhlasím, pokýval Šarf hlavou. „To by byl modus operandi. Jenže co dál. Máme čekat, až udeří zase? Známe přibližnou podobu a podle trasologických stop i velikost nohy. To není moc, ale je to lepší než drátem do oka. Nechci z toho v žádném případě mít pomník.“

Oba kriminalisté souhlasili a do případu „Maska,“

jak mu začali soukromě říkat, se vrhli s buldočí vervou. Tím více je dopalovalo, když se týdny nemohli k ničemu kloudnému dobrat. Páralová se přistihla, že prakticky bezdůvodně ječí na holky na sebeobraně, že jsou nemehla a nemá cenu je trénovat. Šarf zase zazdil pravidelný turnaj veteránů v malém fotbale, což mu jeho kamarádi dlouho nemohli odpustit. A Kucha

řovi už pomalu nepomáhaly v cestě k duševní pohodě ani meditace.

Proto všichni tři nadskočili při hlášce, že v sousedním okrese maskovaný muž vyloupil prodejnu s loveckými potřebami. Zmizelo osmnáct krátkých a čtyři dlouhé zbraně. Dále si pachatel odnesl třicet tisíc korun z kasy. Od svých kolegů se dozvěděli, že si počí

nal obzvláště surově. Prodavače ztloukl a svázal. Ten měl však naštěstí dost duchapřítomnosti, aby si několik okamžiků po přepadení nohama přihrál nůž a jako zkušený tramp přeřezal provaz. Proto mohli policisté okamžitě obsadit všechny výpadovky. Ztratíli se tolik střelných zbraní, není to žádná legrace.

Páralová hypnotizovala telefon jako kobra ptáčka.

Šarf pil své čtvrté kafe a Kuchař jim oběma brnkal na nervy tím, že stále mumlal nějakou mantru.

„Přátelé, uvědomujete si, že i kdyby ho našli, vůbec to nemusí být stejná osoba jako ten náš?“ prohodil kapitán.

„Kuš,“ odsekla mu Páralová. „A neruš, hlídám telefon.” Pak přístroj pro jistotu probodla přísným pohledem, jako by ho mohla donutit zazvonit stejně snadno, jako donutil zatvrzelého pachatele k přiznání.

, Je to on,“ hlásil Kuchař přesvědčeně. „Už ho nebavilo obcházet krámy s nefunkční bouchačkou, tak sháněl funkční.”

„Dává to smysl. Proto spoutal toho prodavače, aby nás nezalarmoval tak rychle jako chudák paní Drahokoupilová. Jenže tentokrát se přepočítal,” přizvukovala mu nadporučice.

„Vy dva byste klidně mohli psát detektivky,” ušklíbl se na oko kapitán. Chtěl dát najevo svou převahu a fakt, že on se k téhle myšlence neupíná tolik jako jeho podřízení. Nicméně po chvilce upřímně dodal. „Nakonec proč ne, vážně to dává smysl.“

Trvalo ještě dvě hodiny, než přístroj pana Bella ohlásil kýžený hovor. Předtím volal pouze manžel Páralové, co má koupit k večeři, a Kuchařova přítelkyně s dotazem, zdali to dnešní kino platí, ovšem oběma se dostalo příkrého odmítnutí.

„Máme ho,“ ohlásil prostě šéf zásahu a Šarfův dobrý kamarád. „Vzal to po okreskách přes všemožné díry.

Tam nás nečekal. Kvéry schoval pod podlážky. Jestli chcete, tak se na něj přijeďte mrknout.”

Šestadvacetiletý Martin Zelený bystře pochopil, že zapírat obchod s loveckými potřebami nemá smysl.

Možná to nebyl žádný velký myslitel, ale hlupák také ne. „No dobře, vybral jsem to tam. To už jsem taky řekl vašim kolegům. Byl jsem prakticky bez práce, dělám na půl úvazku a ještě mi z té almužny strhávají osm set na výživné. Rovnou. To je zlodějina, to byste měli vyšetřovat. Stejně to všechno prošustruje jeho matka. Osm stovek… Co jsem měl asi dělat?“

„Používat antikoncepci?” uchechtl se Kuchař, ale okamžitě zvážněl pod přísným Šarfovým pohledem.

„A kolik pak těch dětiček vlastně máte, že kvůli nim potřebujete dvě stě tisíc?” zajímala se nadporučice.

„Jakejch dvě stě?” znejistěl Zelený. „V kase bylo všehovšudy třicet.”

„Já taky mluvím o tom řeznictví v Hradišti.”

Zelený rozezleně vyskočil. „Tak tohle mi nepřišijete.

Přiznávám zbraně a třicet táců, nic víc. Potřebujete to na někoho hodit, co? Abyste si mohli připsat čárku za vyřešenej případ. Vím dobře, jak to u polišů chodí.”

„Tak si snad zase sedneme, ne?“ zatlačil ho do židle Kuchař. „Tady nejde o čárky, tady jde o mrtvou ženskou. Víte, že ta stará paní po vaší nakládačce umřela, Zelený?11

„Co je mi do nějaký starý paní?“ namítl Zelený vzpurné.

„Nejspíš hodně,“ zasyčela nadporučice Hana Páralová a přistrčila Zelenému papír, který ležel na sousedním stole. „Poznáváte se? Portrét, který byste si pověsil na zeď to zrovna není, ale mně tedy připadá věrný. “

Zelený studoval rysy na obrázku. „No a? To nic nedokazuje. Vraždu mi nepřišijete.“

Páralová klepla do stolu. „Víte co? My to vaše přiznání ani nepotřebujeme. Alespoň soud v plné kráse uvidí, co jste za člověka. Bez kapky lítosti.”

„Vsadím se, že někde najdeme ty propriety, které jste k loupežím používal,” doplnil ji sehraně Kuchař.

„A pak už to bude všechno rázem o něčem jiném.”

„No a vy se tímhle mlčením připravíte o jedinou možnou polehčující okolnost,” dokončil třetí člen tý

mu, kapitán Šarf.

Zelený to chvilku zvažoval, ale potom zavrtěl hlavou.

„Nic jsem neudělal.”

„Váš dědeček byl divadelník, že?” otázala se nadporučice sladce. „A váš otec si nechal jeho sbírku střelných zbraní. Mají sice zatavenou hlaveň, ale zato vypadají nesmírně dekorativně… Podobné měl Vinnetou, že?”

„Co to sem taháte?” rozčílil se Zelený. „Nechápu, jak to souvisí.”

„Ale chápete,” ušklíbl se kapitán. „Tak co bude s tím přiznáním. Nic? Vaše smůla.”

Martin Zelený byl uznán vinným ze dvou loupežných přepadení a poslán na 15 let do věznice se zvýšenou ostrahou. Trest se pohybuje při horní hranici trestní sazby především proto, že Zelený postupoval při přepadeních mimořádně surovým způsobem a jeho jednání stálo lidský život. Dále mu senát uložil zaplatit poškozeným náhradu škody. Majitel řeznictví by měl dostat čtyři sta tisíc, 170 00 tisíc dluží Zelený zdravotní pojišťovně. Odškodné v řádu tisíců náleží i provozovatelům obchodu s loveckými potřebami.

Nefunkční (kterou použil) zbraň kriminalisté nikdy nenašli, když si byli jisti, že skutečně šlo o divadelní rekvizitu ze sbírky otce Martina Zeleného. Z přepadení řeznictví usvědčilo Zeleného především svě

dectví Marie Drahokoupilové a Oldřicha Lasičky, kte

ří poznali jeho tvář. Zelený však tvrdí, že výpověď Drahokoupilové není věrohodná, protože se ne

šťastná prodavačka ze svého hrozného zážitku léčí na psychiatrii. Proti rozsudku se odvolal, státní zá

stupkyně si ponechala lhůtu na rozmyšlení.

Miroslav Mayer

Promluví, tak zemře

Klaštické železářství Kamila Friče bylo jak vystřižené z Jiráskova F. L. Veka. Jeho majitel si dokonce zakládal na tom, že v éře mikrotenů stále balí drobné nákupy svých zákazníků do stáčených papírových pytlíků.

Kapitán Jiří Krejča však do Fričova kvelbu nepřišel kvůli folklóru. „Tak co pro mne máte tak tajného, že jste to nechtěl říct do telefonu?” oslovil muže za pultem.

„Raději bych vám nabídl ručně kované hřebíky od starého Fišmistra z Lopatic, ale vím, že teď máte jiné starosti, tak vyklopím, co vím.

„Jsem jedno ucho,“ usmál se kriminalista, „a když to bude sólokapr, dojde třeba i na ty hřebíky, pokud ovšem máte stováky a větší.“

„Dočetl jsem se v novinách, že byl zavražděn Jarda Voves. Pokud to bylo kladivem, tak mě asi budete popotahovat, že jsem to hned nehlásil…“

„Co jste nehlásil?41

„Minulý týden, ve čtvrtek, sem přišla Jiřina, tedy Vovsová, a chtěla nějaký pořádný kladivo. Jen tak, aby řeč nestála, jsem se jí zeptal, na co to potřebuje.

Na manžela, odpověděla bez nějakýho rozmejšlení.

Na to jsem jí řekl, samozřejmě v legraci, že musíme najít pořádnej kousek, vybrala si dvouapůlku, měl jsem tu jedinou. Než zaplatila, hodili jsme řeč o počasí, potom šoupla kladivo do tašky, ani kornout jsem nestačil smotat, a ukázala mi záda i s tou parádní partií, kterou má pod nimi. No a to je všechno. Co vy na to?

„Když si to necháte pro sebe, tak vám prozradím, že Voves byl s největší pravděpodobností opravdu zabit kladivem.

„Takže jsem to měl hlásit! „A co, prosím vás. Copak jste tomu mohl věřit? I já bych to bral jako vtip.“

„Myslíte si, že to udělala Jiřina?“ zajímal se obchodník.

„Já neříkám tak, ani tak.“

Frič pochopil, že se víc nedozví.

„Hlásím, že po dobu vaší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo,“ uvítal Krejču v jeho rezidenci poručík Mácha.

„Jsou nějaké zprávy o Vovsové?“

„Nic, co byste nevěděl. Její rodiče stále netuší, kde by mohla být. Před chvílí jsem se vrátil. Šárová mi řekla, že si dělá starosti, dcera prý nikdy neodešla, aniž by řekla, kam jde a jak se tam dlouho zdrží. Rodiče nebožtíka se o ní odmítají bavit a jediné, co jsem z nich ráno vytáhl, je, že prý se v poslední době chovala jako namyšlená fúrie. Když se budu držet té fúrie,“ rozvíjel Krejča svou úvahu, „tak mi to vychází na žárlivost nebo pomstu. Ony totiž ty fúrie byly podle řeckého výkladu služebnicemi boha podsvětí Háda ve funkci mstitelek.“

„Myslíte, že se Vovsová manželovi pomstila? Ale za co?“

„To nevím,“ usmál se kapitán, „ale podle Homéra to byly zavilé mstitelky křivých přísah a nemilosrdně naháněly a trýznily provinilce. Podle pitevní zprávy Voves po těch ranách do hlavy ještě asi hodinu žil a právě v té době mu útočník drasticky vytrhal ochlupení v rozkroku a snažil se o devastaci jeho mužství.

A to by snad chlap neudělal.”

Razantní zaklepání přerušilo debatu a do kanceláře se vřítila dělová koule v podobě praporčíka Mikuly.

„Letím rovnou z hospody,” vychrlil ze sebe místo pozdravu. „Při debatě u klobásy jsem chytil informaci, že Voves prý bral zároháka s nějakou Krausovou z Lopatic a Vovsová mu na to měla přijít!”

„Vaše teorie vychází, šéfe!” vykřikl nadšeně Mácha.

Uniformovaná koule nechápavě zírala chvíli na poru

číka a chvíli na kapitána.

„Díky, Kyklope, tu lopatičkou svůdnici co nejdřív proklepneme,” zareagoval Krejča.

Čtyřicetiletá Květa Krausová se nesnažila svůj vztah s nebohým ženáčem zapírat. Naopak byla, jak je teď módní říkat, vstřícná.

„S Jardou a Jiřinou jsme se spřátelili už za svobodna, leccos jsme jako parta podnikli, pak jsme se nějaký rok neviděli, já jsem se vdala do Pecek a asi před rokem, když jsem se po rozvodu vrátila k mámě, jsem Jardu potkala, dali jsme řeč u kafe a za půl hodiny mi bylo jasné, že s Jiřinou neudělal žádný terno,” začala zeširoka vyprávět Krau i>vá.

„Pan Voves si stěžoval?” cvrnkl Krejča.

„Jarda, a stěžovat si?” zasmála se. „Co vás vede! On byl ten typ mužskýho, kterej bude pod pantoflem potit krev, ale bude se tvářit jako vládce harému. U takovýho musíte číst mezi řádky.”

„Jak je vidět,” přerušil Krausovou kriminalista, „víte toho

0 manželství Vovsových dost. Pomůže nám to udělat si obrázek, ale teď se chci zeptat na něco jiného. Jak možná víte, paní Vovsová zmizela a slehla se po ní zem. Nevzpomněla byste si třeba na nějakou společnou kamarádku, u které by mohla být?”

Přítomný poručík Mácha poctivě zaznamenal devět jmen, když některá Krausová rovnou vyloučila a u jiných pochybovala.

„Vidíte, málem bych zapomněla na Marienku!” ťukla se do čela. „Byly tady s rodiči na řepné kampani, spřátelili jsme se a ona nás pozvala k nim. Příští léto jsme v partě vyrazili na výlet k Bardějovu. Bylo to moc fajn, ale už je to dvacet let…”

„Vzpomenete si na její příjmení?” přetrhl slovní nit Krejča.

„Asi bude vdaná, za svobodna se jmenovala Balajová a ta ves, kde jsme za ní byli, se jmenovala Vnú

torno.” „Moc vám děkujeme,” přerušil začínající eskapádu kapitán, „ještě se uvidíme a rádi si poslechneme vaše zážitky od východňárů.“

Krausová se kupodivu neurazila.

Kriminálka se pochopitelně neupnula jen na Vovsovou a sledovala i další stopy, které se při vyšetřování vraždy jejího muže vynořovaly. V místě zvaném Krahulci, kde byla v lese nalezena Vovsová mrtvola, se měl pohybovat neznámý muž středního věku. Ukázalo se, že v Krahulci sice byl, ale až o den později. Potvrzovala to bloková pokuta. Vzpomněl si na ni a zá

znam se na policejní služebně našel. Stejně tak skon

čila naděje kriminalistů se dvěma bezdomovci, kteří měli brloh jen pár stovek metrů od místa vraždy.

Nakonec se jako správná ukázala slovenská stopa.

Pro bardějovské policisty, kteří netrvali na oficiální žádosti o právní pomoc a pátrání po Marience vzali jako melouch, bylo hračkou zjistit, že se skutečně vdala a místo Balajová se jmenuje Bábeková, ale svému Vnútornu zůstala věrná. Potom, bez zbytečného rozruchu, zjistili, že má návštěvu z Čech.

Jiřina Vovsová byla jako podezřelá zadržena na zá

kladě mezinárodního zatykače a odevzdána českým orgánům.

„Ani dítě mi neudělal, i když věděl, jak po něm tou

žím,“ odpověděla na Krejčovu otázku, kde je její muž.

Zamlčela však, že důvodem je její neplodnost, o níž věděla od svých třiceti let. Lež má krátké nohy.

Usvědčila ji lékařská dokumentace.

„Paní Vovsová, ptal jsem se na pobyt vašeho mu

že!“

„Pokoušel se o dítě s kamarádkou. Ta už dvě děti dávno má a já nemám žádné. To se přece nedělá.

Musela jsem ho zabít!“ vypadlo z ní přiznání k vraždě, jako by šlo o prodej auta. Krejča přerušil výslech a Vovsová putovala za mříže s návrhem na uvalení vazby.

Jaroslav Voves se nemohl bránit a uvést svou verzi manželského rozkolu. Udělala to za něho jeho přítelkyně a milenka Květa Krausová.

„Když jsme se poprvé pomilovali, Jarda se rozplakal jako dítě. Takového jsem ho neznala. Nechápala jsem to. Pak jsme si dlouho povídali a on mi vyprá

věl, jak musel poníženě prosit, aby mohl alespoň jednou za měsíc ukojit svou mužskou touhu, jak musel splnit různé úkoly, třeba vyžehlit prádlo nebo v tchynině sklepě nadělat z přivezených briket úhledné pyramidy, které Jiřina se smíchem jako nepovedené zbourala…“

„Paní Krausová, nevymýšlíte si trochu?1’ neudržel se Mácha.

„Proč bych to dělala? Říkám vám jen to, co mi Jarda řekl, a říkám to přesto, že mě prosil, abych si to navždy nechala pro sebe.“

„On se nikdy své ženě nevzepřel? Nedupl si, neudě

lal pořádnou bouřku?”

„Na to samé jsem se ho zeptala i já. Řekl mi, že ji prostě miloval. A šokoval mě, když mi řekl, že je mi neskonale vděčný za lásku, kterou jsem mu poskytla, ale že ho sžírají myšlenky, že jí byl nevěrný. Musela jsem se hodně přemáhat, abych ho nevyhodila z postele.“

„Neuvažoval o rozvodu?”

„Řekl mi, že je mu se mnou dobře a udělá všechno, aby se mnou mohl být pořád. Jestli to řekl Jiřině, to nevím.”

Při druhém výslechu se vražednice chovala naprosto klidně.

„Víte, ani nevím, jak jsem ho bacila, a najednou le

žel!”

„Co jste dělala potom?”

„Šla jsem domů,” usmála se Vovsová, „a teď chci taky domů, tady mě to nebaví.” Od této chvíle nekomunikovala a dívala se upřeně kamsi do dáli.

Kapitán Krejča se rozhodl přizvat soudního znalce a požádal o osobnostní profil obviněné. V následující přestávce dostávali kriminalisté informace z vazební věznice o jejím chování. Prozpěvovala si a vyprávěla vtipy, ale v jiný den s nikým nekomunikovala, odmítala stravu a plakala. Další den opět hýřila náladou a chutí k jídlu. O zavražděném mluvila jako o Jarouš

kovi, miláčkovi, ale i debilovi, a to často i v jedné vě

tě. Jindy tvrdila, že nebyla nikdy vdaná a toho chlapa, kterého ubila kladivem, viděla poprvé až v tom lese, kde měla tajnou schůzku s milencem, který ovšem nepřišel. Krejčovi bylo jasné, že má před sebou tvrdý oříšek.

Znalec konstatoval, že Vovsová trpí progresivní schizofrenií. Změna duševního stavu mohla být podle znalce nastartována po zlovolném potratu, následných výčitkách a snížení pohlavní apetence, kdy do

šlo k aktivizaci genetických dispozic. Posudek zaklá

dal důvod pro zánik trestní odpovědnosti obviněné.

V takovém případě zákon vyžaduje supervizní hodnocení jedním nebo několika dalšími znalci.

Zákonu bylo učiněno zadost s tím, že příslušné orgány rozhodly zastavit stíhání, ale také hospitalizovat Vovsovou v psychiatrické léčebně.

Krejča zaklapl desky se jménem Jiřina Vovsová.

„I takhle to u nás někdy chodí,“ řekl po chvíli a nabí

dl mi kávu.

Zajímalo mě, zda to byla opravdová nevěra, když Voves, po všech těch peripetiích a rozporuplných projevech své manželky, navázal intimní vztah s jinou ženou.

„O tom jsem takhle nepřemýšlel,” usmál se kapitán, „sám víte, že jsem se zabýval úvahami o podobnosti jednání Vovsové se starověkými fúriemi, což s vyšet

řováním ani nesouviselo…”

„Ale nevěra s ním souvisí!” přerušil jsem ho. „Vždyť se kvůli ní vraždilo!”

„Myslíte?” usmál se znovu Krejča. „Mámli však odpovědět na vaši otázku, musím popravdě říct, že je mi úplně jedno, jestli byla jeho nevěra opravdová nebo ne, jeho smrt však opravdová je a je jedno, zvedloli kladivo Vovsové první nebo druhé já.”

„Pachatele máte, můžete být tedy spokojen.”

„Přiznání je sice důkaz, my jsme však nedokázali, že to Vovsová udělala a udělat mohla! A kromě toho mi vrtá hlavou, kdo nebo co přimělo Vovse, aby šel do toho lesíka, když houbaření ani procházkám nikdy neholdoval.“

„Takže případ otevřete znovu?“

„Proč? Já jej ještě neuzavřel.“

Přiměl jsem kapitána ke slibu, že mi dá vědět, když se něčeho dopátrá.

„Jak vám mohu pomoci?” uvítal kapitána Krejču MUDr. Balabán, primář psychiatrické léčebny v Senokupech, a ukázal na křesla s konferenčním stolkem.

„Byl bych vám vděčen za informace o vaší pacientce Jiřině Vovsové.”

„Jistě víte, že jsem vázán lékařským tajemstvím.”

„Samozřejmě,” usmál se kriminalista, „myslím však, že se můžeme dohodnout na jistých pravidlech, abychom se nedostávali vzájemně do rozpaků.”

„Jak si to představujete?”

„Nemusíme přece mluvit konkrétně o osobě paní Vovsové, úplně mi postačí, když mi ozřejmíte podstatu a průběh choroby, pro kterou je zde z moci úřední hospitalizovaná.”

„To by šlo. Vím, že se naše společná známá přiznala k vraždě svého manžela, vyšetřování bylo zastaveno a vám se na tom zřejmě něco nelíbí,” reagoval primář.

„To není zcela přesné. Zastavené vyšetřování pova

žuji za zcela legitimní. Vadí mi to přiznání.”

„S tím jsem se ještě nesetkal, aby policajtovi vadilo přiznání pachatele! Snad možná ve filmu, ale ve skutečném světě?”

„Myslím si, že Vovsová nemusí být pachatelem, i když se k vraždě přiznala a proto jsem tady! Mohla by choroba ovlivnit její vnímání natolik, že není schopna rozlišit realitu od fantazie, přání od skuteč

nosti? Je možné, aby halucinaci považovala za realitu a naopak?”

„Schizofrenie, řečeno velmi obecně, se vyznačuje nenápadnou změnou chování, rozpadem osobnosti a vede, obvykle rychle, k totální demenci.”

„Mně se nezdá, že by Vovsová nápadně hloupla,“

přerušil lékaře Krejča.

„Já také nemluvím o paní Vovsové. Existuje forma této choroby, která je charakterizována bludy, fantasmagoriemi a halucinacemi.”

„To je případ Vovsové?”

„Bez komentáře.”

Rozhovor pak pokračoval asi půl hodiny.

„Mohl bych vaší pacientku navštívit?”

„Není to sice obvyklé, ale vy také nejste obvyklá ná

vštěva, takže souhlasím. Doprovodím vás.”

Jiřina Vovsová se usmívala jako měsíček. Jakmile Krejča promluvil, úsměv z jejího pohublého obličeje zmizel.

„Paní Vovsová, vzpomněla byste si, co jste dělala v Krahulčí?“ střelil kapitán od boku.

„Měla jsem tam rande.”

„S kým?”

„To nevím, on nepřišel.”

„Tak jste šla domů?”

„Přišla tam ta ženská a řekla, abych se šla podívat, co jsem udělala.”

„Kdo byla ta žena?”

„Lesní víla v masce.”

„Kam vás víla vedla?” položil otázku MUDr. Balabán.

„Nikam. Ukázala na zem. Ležel tam chlap, kterého jsem zabila.”

„Kdy jste ho zabila?” pokračoval kapitán.

„Když se vzpouzel,” odpověděla Vovsová, vstala ze židle a odešla k oknu. Na žádné další otázky nereagovala.

„Pane primáři, jak se v tom vyznáte?” zeptal se Krej

ča, když opustili pokoj. „Co je realita, a co halucinace? Co je pravda, a co utkvělá představa?”

„Na rozdíl od vás nemám potřebu se v tom vyznat,”

usmál se lékař, „mohu vás však ujistit, že je to v podstatě jedno.”

„To mi moc nepomůže.”

„Něco vám prozradím. Váš hlas inicioval u Vovsové zcela nové vzpomínky. To, co říkala, zaznělo dnes poprvé, a to je obrovský úspěch. Pochopitelně pro vědu. Přítomnost osoby na stejné vlnové délce může působit terapeuticky, a tou osobou jste byl vy.”

Z psychiatrické léčebny zamířil Krejča do své kanceláře. „Ani si nesedejte, pane kapitáne,” uvítal ho poručík Klíma, „před chvílí volal železář Frič, musí prý s vámi ihned mluvit.”

„A neříkal, co chce?”

„Ani náhodou! Všechno řekne jen vám.”

Za půl hodiny nato bylo po tajnostech. Pobledlý obchodník ukázal na dopis na pultě a šel obrátit cedulku na dveřích, aby nikdo nerušil.

„Dotkl jsem se toho papíru jen tuhle,” ukázal prstem z uctivé vzdálenosti na dvě místa dopisu, sestaveného z vystřižených a nalepených písmen a slov.

„Udělal jste dobře, pane Friči,” usmál se Krejča.

„Přečetl jste si, že máte mlčet o kladivu, a já vám doporučuji totéž. Ostatní nechte na nás.”

„Víte, já jsem trochu přemýšlel, než jste přišel. Ten dopis nemohla poslat Jiřina, tedy paní Vovsová, i když je tam podepsaná, je přece v blázinci.”

„Že vy jste chtěl být u kriminálky! Ale nepátrejte po tom, dělejte jako by se nic nestalo a hlavně buďte klidný, nic vám nehrozí!” reagoval kapitán.

„Budete mě hlídat?”

„Jak říkám, buďte v klidu.”

„Vystříhánkový” dopis se objevil jako na zavolanou.

Kdyby byl Krejča věřící, měl by za to, že jde o boží vnuknutí. Kapitánovi stačil k potvrzení jeho hypotézy, že o Vovsově vraždě musí vědět ještě někdo další.

Pár sklíček do tvořené mozaiky tvořily poznatky z řečí několika starousedlíků, kteří poněkud zpochyb

ňovali všeobecné hodnocení Karla a Hany Šárových, rodičů Vovsové, jako vzorné a bohabojné, i když nepřístupné rodiny. Písmenkový anonym potvrzoval, že existuje někdo, kdo něco ví, snad by to i rád sdělil.

Může však také znamenat, že neznámý udělal chybu, když označil za autorku dopisu Jiřinu Vovsovou. Kapitán Krejča věděl, že je třeba trpělivě hledat další sklíčka. Poručík Mácha osaměl. Zapálil si cigaretu a sáhl po telefonu.

„Šéfe, skončil jsem instruktáž a kluci vyrazili do terénu. Hoferek a Kubišta se zítra ráno hlásí v garážích Klimoservisu, krytí jsem prověřil osobně. Hrabal a Moták zůstávají na volné noze a spojení je domluveno podle vašich pokynů.”

„Díky, teď musíme doufat, že jsme vsadili na správné koně!” odpověděl kapitán Krejča a myslel to naprosto upřímně. Když informoval okresního ředitele o svém záměru použít operativu, plukovník Koval po chvilce váhání kývl, ale dodal, že to má kapitán pouze ve své režii a případný debakl samozřejmě na svém triku.

Celé tři týdny se nepohnula ani větvička na pomyslném stromě poznání, který si Krejča vybral. A pak se konečně ozval poručík Mácha s poznatkem „řidiče”

Klimoservisu Hoferka

o pečlivě utajovaném styku dispečera Sáry s jakousi náboženskou sektou kdesi v Beskydech.

„Honzo, teď hlavně nesmíme bláznit!” vyslal Krejča instrukci k dalšímu postupu, a teprve pak Máchovi poděkoval.

„Ano, šéfe! Jen abyste byl v obraze, Moták operuje jako německý turista v oblasti Hájku. Ozvu se zítra.”

Příští dny byly nadité informacemi jako bankéřova peněženka. „Německý turista” hlásil, že má na svém filmu nejen horskou scenérii, ale také „zájmovou osobu“. Navázal neformální kontakt se skutečným ně

meckým turistou, ubytovaným v hájecké chatě, a u sklenice Radegastu se dozvěděl o spolku Kristovy děti s mezinárodní působností.

„Na náboženskou sektu zapomeň!11 zchladil Krejču krajský policejní specialista a slíbil, že se spojí s dal

šími analytiky. Večer se mu ozval s tím, že aktivisté domnělé sekty mají zájmy na hony vzdálené nábo

ženství, natož Kristovi. Šlo o kamufláž pro kontakty a výměnné obchody skupiny pedofilů, rekrutujících se z Čech, Slovenska, Německa a Polska. „Kristovy děti“

monitorovali policejní specialisté a připravovalo se jejich zadržení. V hledáčku byl také Karel Šára. Odhalení „turisty” Motáka závěrečnou razii o několik týdnů urychlilo.

Praporčík Kubišta v hospodě U Jarošů zkušeně vybalancoval přechod k diskuzi o politice a když pak přišla řeč na její praktickou realizaci v okrese, dozvě

děl se od pana Vozába, že jeho dispečer je „pěknej dobytek”.

„Hele, to mi neříkej ani náhodou!” roztáhl ruce Kubišta, „já myslím, že Šára je férovej chlap!”

„Podívej, já vím svoje,” zamumlal Vozáb a složil těžkou hlavu na stůl mezi dvě nedopitá piva.

„S tím Šárou jsi mě tedy pěkně naštval. Musím to aspoň spláchnout!” zahučel Kubišta, zvedl opilcovu hlavu a přistrčil k ní sklenici.

„Hele, je to tajdův,” zašeptal Vozáb, když upil rezavý lektvar. „Jarda je můj kámoš, mně by nekecal…”

„Jakej Jarda, ty blábolo?” houkl Kubišta.

„Nebožtík Jarda Voves. Starej Šára je na chlapečky a holčičky. Jarda mu na to přišel a chystal sejít za policajty, musel ještě přesvědčit Berkovou, aby nechala svědčit svýho kluka!” vypadlo z opilce až překvapivě plynule.

Kubišta se hodně ovládal, aby Vozába neobjal. Vy

řešil to dalším panákem.

Veronika Berková, balička Klimoservisu, potvrdila zá

jem svého dvanáctiletého syna o náklaďáky i to, že souhlasila, aby se Jakub občas svezl s dispečerem nejen po okolí.

„Chlapi, hlavně se teď nesmíme zbláznit!” zahájil Krejča poradu realizačního týmu. Byly rozděleny úkoly jednotlivcům, stanovena časová návaznost a vydány další pokyny k tomu, aby finální úder vyzněl jako kulový blesk.

Dispečer Šára byl zatčen na pracovišti, ve stejnou dobu byla doma zatčena jeho manželka Hana a oba odděleně umístěni do cel předběžného zadržení s návrhem na vzetí do vazby.

Výslechové protokoly čítají několik stovek stran.

Kapitán Krejča označil nejdůležitější pasáže.

„Paní Šárová, co jste dělala minulý měsíc ve středu v Senokupech? Za dcerou v léčebně jste nebyla!”

„Něco jsem tam vyřizovala, už nevím co.”

„Povím vám to,” usmál se poručík Mácha, „odeslala jste z tamní pošty výhružný dopis železáři Fričovi!

Nepokoušejte se zapírat, usvědčují vás otisky prstů.

A hned se zeptám, odkud víte o kladivu. Při vyšetřování o něm nepadlo ani slovo. Jak je to tedy?”

Šárová znejistěla a povážlivě zbledla. Chvíli hleděla před sebe a pak požádala o vodu.

„Než si to rozmyslíte, odpovězte zatím na další otázku. Proč jste si v Krahulčí dala na obličej masku lesní víly?”

Šárová se zhroutila, výslech musel být přerušen a mohl pokračovat až po souhlasu lékaře následující den.

Výslech Karla Šáry probíhal ve stejném duchu.

„Pane Šáro, vašimi aktivitami s nezletilými dětmi, například pornofotografiemi Jakuba Berky, se budou později zabývat jiní vyšetřovatelé. Teď od vás chci, abyste mi objasnil, jak jste chtěl zabránit, aby vás vlastní zeť neudal policii. Vidíte, že ledacos víme, tak si nevymýšlejte,” začal zeširoka kapitán Krejča.

„Odmítám odpovídat! Žádám advokáta!” reagoval Šá

ra. „Nebyl jste zatím obviněn a abyste třeba ani nebyl, k tomu potřebuji vaše vysvětlení.“

Na odpověď musel Krejča počkat dva dny, ve kterých Šára držel hladovku.

Z výpovědi podezřelého Karla Šáry: „… Voves mi řekl, že si to nenechá pro sebe, pokud nepřepíšeme půlku našeho baráku na dceru… O barák mi nešlo, ale nemohl jsem připustit tahání na policii… Rozhodl jsem se ho zabít… Pod záminkou, že se v klidu domluvíme, jsem ho vylákal do Krahulčí do hospody, ale počkal jsem si na něj v lesíku… Ubil jsem ho kladivem, pro které jsem dřív poslal dceru…“

Šára pak vypověděl, jak ukryl tělo, jak se svěřil manželce a potom společně vymysleli plán, aby podezření padlo na jejich duševně nemocnou dceru.

Jeho výpověď potvrdila Hana Šárová.

Z výpovědi Hany Šárové: „… Pracovala jsem leta jako dietní sestra na psychiatrii… Věděla jsem dost o chorobě, kterou měla dcera, tedy i to, že to s ní bude stále horší… Hodit to na ni se mi zdálo správné, jí to neublíží a my nebudeme mít ostudu… Vzala jsem ji na procházku do lesa, manžel zatím naaranžoval Vovsovo tělo… Odskočila jsem si jako na malou a vrátila jsem se v masce… Tak a potom i doma jsem dceři vsugerovala, že zabila toho chlapa, protože chtěl mít dítě s jinou ženou…“ Šárová přiznala také pozadí „útěku‘1 Jiřiny Vovsové na Slovensko. Odvezla ji tam a Marience řekla, že si dcera potřebuje odpočinout. Věděla, že ji policie najde, a útěk měl být důkazem její viny na vraždě manžela. Povedená matka také vypověděla, že když odeslala dopis Martinu Fri

čovi, uvědomila si svou chybu.

Rozhodnutí o hospitalizaci Jiřiny Vovsové zůstává zatím v platnosti, jak mě však informoval kapitán Krejča, není bez naděje na úspěch návrh Květy Krausové, že by převzala svou někdejší kamarádku do domácí péče.

Karel Šára bude kvůli rozsudku za trestný čin vraž

dy sledovat svět mnoho let za mřížemi. To Hana Šá

rová dopadla lépe. Nemohla být souzena za to, že vlastní dceři vsugerovala spáchání vraždy, ani za to, že vytvářela podmínky, aby to tak vypadalo. Na to totiž není příslušný paragraf. Nemohla být postavena před soud ani pro neoznámení trestného činu, ačkoliv o vraždě svého zetě věděla, neboť druhý odstavec §

168 říká, že „kdo spáchá trestný čin uvedený v odstavci 1, není trestný, nemohlli oznámení učinit, aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví nebo trestního stíhání…”

Tak nevím.

Hana Šárová vyvázla bez trestu. Zůstane však bez dcery a bez manžela, ale zůstane se svým svědomím.

Jan J. Vaněk

Prosťáček boží

Přísně vzato, poprvé ještě nedošlo k naprosté tragédii: dívka totiž útok přežila. Jmenovala se Michaela Janoušková a pocházela z jedné větší vsi kousek od Kolína. Vracela se z diskotéky, sama: asi v jednu v noci, protože máma jí kladla na srdce, aby moc neponocovala, že ráno potřebuje pomoci na zahradě. A Míša byla a stále zaplaťpánbu je, nezapomeňme, že měla tehdy to štěstí v neštěstí moc hodná, hezká a milá dcera. Život má ovšem kapánek po

šramocený: nedokáže vyjít s žádným mužským. Jsou

r

jí protivní: zážitek červnové noci se vrací znovu a znovu…

V temném a nepěkném místě na železničním nadjezdu, poblíž skládky odpadků, ji najednou zezadu chytil nějaký chlápek za krk: popadl ji oběma rukama a silně zmáčkl.

Začala křičet, vzpouzet se, ale on měl na své straně jak moment překvapení, tak fakt fyzické převahy. Rukou jí zacpal ústa, pak ji praštil pěstí do ramene, až upadla do trávy. Bránila se dál, ale její odpor slábl, zvlášť když ji znovu přiškrtil, až se dočista začala dusit. Pak ji odvedl, už docela povolnou, po polní cestě o kus dál, mezi keře. Už nekřičela, ani se s ním neprala. Modlila se. Povalil ji znovu a ještě přiškrtil až ztratila vědomí.

Když se probrala, seděl vedle ní. Mladý kluk. Klou

ček. Strašně se ho ale bála, že ji zabije. Někdy vraždí i kloučci. Když konečně promluvil, řekl jí, že chce souložit.

Napadlo ji, že když bude povolná a podrží mu, třeba se uspokojí a nechá ji aspoň naživu. Ostatně, stejně neměla jinou šanci. Hned ji totiž začal svlékat, rychle a neobratně, byl rozrušený a moc se v ženských věcech nevyznal. Pak si na ni ztěžka lehl a chtěl…, ale nepovedlo se mu to. Ano, působil hodně nezkušeně. A vztekal se a znovu ji začal škrtit. Straš

ně se bála o život, čím dál víc. Co když ji zabije ze vzteku, nebo ze strachu, aby ho neudala. Smrt jako smrt.

Nakonec se ale ukojil a začal se chovat docela normálně. Povídal si s ní. Rekl jí dokonce, že pracuje v jednom podniku v Kolíně, je mu osmnáct a chystá se na vojnu povolávací rozkaz má do Pří

brami. Začala se znovu bát: co když mu dojde, že vykecal moc?

„Kousla jsem ho taky do tváře, když to se mnou dělal,” vzpomněla si ještě na policejní stanici, kam přišla nad ránem ohlásit znásilnění.

Násilníkovi znenadání utekla a on ji nepronásledoval. Dostal, co chtěl, vybil se. Ale taky zřejmě pochopil, že tímhle způsobem si lze dopřát sex bez většího nebezpečí… Michaela ovšem podala polici jeho docela solidní popis: štíhlý, asi 185 centimetrů vysoký, nakrátko ostříhané tmavé vlasy. Hlas měl jemný, spíš vyšší. Na sobě světlemodré džíny, tmavou košili, šedě vzorkovaný svetr a černou ko

ženou bundu. Na nohou botasky, na levé ruce hodinky s koženým řemínkem…

Docela slušná výbavička do začátků pro pátrač

ku: jenže tak’ či onak, mladý muž zůstal policii neznám. A za necelé tři měsíce udeřil znovu: leč jeho druhá oběť už tolik štěstí jako Michaela neměla.

Setkání totiž nepřežila.

Zprvu ovšem nebylo jasné, že jde o stejného pachatele. Některé rysy tohoto činu mluvily pro, jiné se lišily. Zase kousek od Kolína, v lese mezi dvěma většími vesnicemi. A zase se oběť vracela z diskotéky na koupališti, kde tančila osudné červnové noci i Michaela. Teď už ale bylo září. Horký den, a noc ještě docela vlahá. Hrozně tehdy rostly hříbky.

Teprve patnáctiletou Lídu Noskovou našli právě houbaři. Na travnaté lesní cestě ležela na zádech, úplně nahá: jen se zouváním botasek na jejích nohou se vrah nepáral. Zůstaly jí zlaté šperky, prstýnek, řetízek, náušnice. Loupežný motiv tedy ani jako vedlejší nepadal v úvahu: pachatel chtěl sex a taky ho zřejmě dostal.

Pitva prokázala různá zranění: strangulační rýhy na přední straně krku a krevní výrony v dolní části krku, na sliznici vchodu do hltanu, v horní části jícnu a hrtanu. Četné drobné oděrky a modřinky se našly na hlavě, těle i končetinách oběti. Dívka se zřejmé urputně bránila a násilník se s ní nadřel. Její panenská blána byla čerstvě protržena, trhliny však se našli na orgá

nové podbřišnici malé pánve a v ní byl i tenký povlak krve. Patolog usoudil, že zranění pohlavních orgánů vznikla vniknutím předmětu s hladkým a měkkým povrchem, nejméně dvakrát a značnou silou. Předmětu rozměrnějšího a tužšího, než je i nadměrně narostlý penis. Zranění vnější, na těle, hlavě, rukou a nohou oběti způsobil tupý předmět, jenž různě velkou silou opakovaně působil na těle oběti. Mohlo jít o pachatelovy prsty a nehty…

Ke stisknutí krku užil vrah tupý měkký předmět o šíři půldruhého centimetru: nejméně dvakrát tak zamezil přístupu kyslíku k mozku a způsobil vlastní smrt své oběti. Všechna zranění vykazovala vitální reakci, vznikla tedy ještě za Lídina života. V její krvi se nena

šel ani alkohol, ani žádné stopy jiných toxických látek.

Zjistilo se, že večer předcházející její smrti prožila dívka na koupališti, kde se konaly v okolí populární diskotékové zábavy. Báječně se bavila v partě kamarádů, několikrát se ze společnosti na chvíli vzdálila, ale kdy odešla definitivně, to se už zjistit nepodařilo. V

partě se dost pilo, jen ona, nejmladší, cucala limoná

dy. Jako z udělání: taky moc hodná holka…

Některé aspekty vražedného činu místo, typ oběti, ale způsob provedení naznačovaly, že může jít o stejného pachatele, který poprvé udeřil už v červnu.

Kriminálka ale začala neprodleně pracovat na několika vyšetřovacích verzích, to je normální a rozumné.

Především prověřila osoby, které už v minulosti podobné sexuálně motivované činy spáchaly včetně toho, že měly ohavný nápad vrážet cizí předměty do pohlavních orgánů svých obětí. Vedle toho se vyšet

řovatelé soustředili na muže, kteří se prokazatelně zúčastnili zábavy na koupališti a přišli tedy s obětí do přímého kontaktu. Obě množiny se neprotnuly: na zábavu si nepřišel zatančit žádný policii známý deviant.

Sítem postupně propadly desítky potenciálních pachatelů, neuvázl v něm však žádný. Dny plynuly, mě

nily se v týdny a měsíce. Prošel podzim, nadcházela zima. A pak udeřil vrah potřetí.

V nevlídný prosincový den zazvonila u domku paní Brabencové v městečku nedaleko Kolína plačící, špinavá a promočená dívka. Přerývavě, s mnoha vzlyky a odmlkami jí pověděla, že ji kdosi znásilnil. Krvácela z nosu a z otevřené rány na krku, měla potrhané svršky, bolestí nebo strachem se zřejmě pomočila, mluvila nesouvisle, ale neustále opakovala to podstatné: byla znásilněna a pachatele zná!

Paní Brabencová, žena víc než padesátiletá a laskavá, povoláním učitelka v mateřské škole, se zachovala rozumně. Pozvala děvče dál, poskytla mu první pomoc, zklidnila ji a společně pak odešly do budovy mateřské školy, protože doma neměla paní Brabencová telefon. Pak neprodleně přivolala lékaře a policii.

Dívka opakovaně vypovídala, že násilníka zná, ví, kde bydlí, zná i jeho rodinu. Jen na jméno si ne a ne vzpomenout… Eva Zezulová tak se čtrnáctiletá dívka jmenovala šla navečer do lesa pro jmelí, Vánoce se blížily: a cestou potkala onoho mládence. Povídal si s ní mile a přátelsky, přidal se k ní, choval se slušně a ona byla docela ráda, že nemusí jít sama. Bok po boku došli až k bývalé pískovně, jenže tam se jeho chování náhle změnilo. Popadl ji do náruče, sevřel rukama, jal se ji surově ohmatávat po těle a jen syčel, aby byla hodná, že se jí nic zlého nestane.

„Já ale křičela, ať mě pustí, ať mě nechá,” vypoví

dala do protokolu a znovu se při té vzpomínce rozplakala.

Po chvíli pokračovala v líčení své děsivé zkušenosti: mladík ji povalil, vyhrnul jí sukni, mezi stehna, jež vší silou svírala, jí vrazil klacek a páčením jí je roztá

hl. Serval z ní kalhotky a pak ji začal škrtit.

„Pak jsem uviděla, že v ruce drží nůž a mává mi jím nad hlavou,” pípla.

Vzápětí prý ucítila hroznou bolest na krku, divoce sebou zmítala a zřejmě zázrakem sejí podařilo nůž mu z ruky vyrazit. Mladík se vylekal a dal na útěk, ona po chvíli vstala, ale když se hotovila k odchodu, všimla si, že je bosa. Strašně ji zábly v mokrém jehličí nohy. Začala tedy hledat boty, až když je našla, vydala se plačky do vsi. „Domů jsem se ale bála, máma by mi nadávala,” vysvětlila policistům. „Tak jsem šla za paní učitelkou Brabencovou, kdysi jsem k ní chodila do školky, ona je hrozně hodná, věděla jsem, že mi pomůže…”

Lékař v nemocnici zjistil nehlubokou řeznou ránu na krku, bodné zranění na přední straně hrudníku, drobné oděrky na zádech u levé lopatky a na krku. Gynekolog neshledal známky pohlavního styku, panenská blána zůstala neporušena. Když se Eva Zezulová uklidnila, posadili ji policisté do auta a pomalu s ní jeli ulicemi městečka, kde bydlela. Podle jejího pevného přesvědčení tam totiž žil i mladík, který ji napadl.

Přesnou adresu totiž neznala, ale bez potíží zavedla kriminálku k úhlednému rodinnému domku, jen kousek od návsi či spíš náměstí. Josef Kubík, osmnáctiletý, v něm bydlel s rodiči, kteří pochopitelně odmítali věřit, že by jejich chlapec byl něčeho takového schopen. Když policie mladého muže odváděla, matka naříkala a otec vyhrožoval. Nicméně mladý muž se po konfrontaci s Evou Zezulovou bez průtahů přiznal, že se ji pokusil den předtím znásilnit a v průběhu dalšího, promyšleně vedeného výslechu pak doznal i své předcházející skutky.

Červnové přepadení Michaely Janouškové a zářijovou vraždu Lídy Noskové.

Mladý vrah vypovídal spontánně a podrobně, skoro se zdálo, že je na své činy vlastně pyšný. K prvnímu případu došlo prý tak, že se vracel po půlnoci z diskotéky a když na odlehlém místě dostihl osamělou dívku, napadlo ho, že by si s ní mohl zasouložit. Proto ji popadl za ruku a odtáhl stranou z cesty, mezi houští

aby je nikdo náhodou nevyrušil. Dívka se sice vzpouzela, ale ne nějak příliš: škrábla ho do ruky, když jí bez obalu řekl, oč mu jde, začala divoce křičet. Tak ji trochu přiškrtil: dal palec a ukazovák od sebe a stlačil jí dlaní krk v místě ohryzku tak na dvacet vteřin, déle prý ne. To úplně stačilo, aby mu „vyvolená” byla po vůli dočista dobrovolně, jak se kasal. Dokonce prý během styku vystřídali asi tři pozice…

Do té doby se žádnou dívkou sexuální styk neměl, tohle se mu líbilo. Když bylo po všem, chvíli si s neznámou normálně povídal: řekl jí třeba, že brzy půjde na vojnu a sloužit má buď v Berouně, nebo v Příbrami. Tvrdil ovšem, že se jmenuje Honza, ne Pepík…

Dívka pak v klidu odešla, také on se zvedl a šel domů, spát. Cítil se příjemně unavený. Také druhý pří

pad, který skončil vraždou, začal na koupališti. Josef ovšem víc popíjel pivo než tančil, a okukoval dívky na parketě. Cítil se osamělý, kamarády neměl. Nic ale neplánoval, jenže zrovna když vyšel ze sálu, aby si na čerstvém vzduchu zakouřil, všiml si Lídy, která odcházela domů, a vydal se pomalu za ní. V té chvíli mu blesklo hlavou, že by se s ní mohl kapánek pobavit…

„Prostě ji trochu všude osahat,” vypověděl do protokolu, „nejen na prsou… Na nic konkrétního jsem nemyslel, jako že se s ní pomiluju nebo tak, jenom že se s ní pobavím!” Asi po čtvrthodině chůze, kdy ji s odstupem sledoval, se dostatečně vzdálili ode vsi a Josef Lídu poklusem dohonil. Všiml si, že dívka v ruce drží deštník a pomyslel si, že by ho mohla použít k obraně. A tak na ni rovnou skočil zezadu, nečekaně: pravou rukou ji objal kolem krku a přitáhl k sobě a zcela zaskočenou vlekl asi osm metrů po cestě vpravo. „Nebránila se, ale křičela, abych ji pustil, že to na mě řekne,” řekl při výslechu.

Hrubě povalil dívku na zem a aby přestala křičet, smáčkl jí pravačkou hrdlo. Netiskl přitom prsty k sobě, tlačil na ohryzek dolů. Vytrval v tom dvacet nebo třicet vteřin: pak křik umlkl a Lídin odpor zcela ustal. Josef začal svou oběť postupně svlékat, měl teď klid a docela si ten úkon vychutnával. Vysvlékl ji tedy úplně, jen ponožky nechal být. Dívka zůstala zcela nehybná.

Jako mrtvá.

Svlékl se tedy sám, taky docela: nakonec si stáhl slipy. Byl ohromně vzrušený. Když do ní ale chtěl zasunout úd, znovu se rozkřičela, a to ho rozzlobilo.

Znovu stlačil rukou její ohryzek, palcem a ukazová

kem pevně obepínal její hrdlo. Tentokrát vytrval déle: snad minutu, ale ne celou. Nechtěl, aby ho znovu vyrušila svým hloupým ječením.

Jenže mezitím jeho chtíč odezněl a on se nakonec rozhodl, že tu pitomou holku nechá být. Oblékl se rychle a odešel, už se o ni dál nezajímal. Když ale odcházel, ležela nehybně, žádné známky života nejevila. Nicméně on si prý myslel, že vše jenom hraje, aby ho otrávila.

A do třetice? Vypadl z domu a šel si zakouřit, proto

že doma nesměl. A kousek za návsí potkal Evu: znali se od vidění a tak se s ní dal do řeči. Bavili se o všem možném a šli dál spolu, jenže jak se začalo šeřit, napadlo ho, že taková holka jistě čeká, jestli se zachová jako chlap a o něco se pokusí. Popadl tedy Evu kolem pasu levačkou a pravou jí obemkl hrdlo: „nasadil jí kravatu”, jak tomu sám říkal. Povalil ji na zem, ale protože hrozně ječela, užil osvědčenou metodu: jeho palec a ukazovák obemkl dívčí krk a ruka stlačila ohryzek, zatímco druhou Evě překryl ústa, aby zmlkla rychleji. Také jí pak přetáhl tričko a svetr přes hlavu, přitom zjistil, že nemá žádnou podprsenku a její nahá ňadra ho vzrušila. Levačkou se dostal ke svému kapesnímu noži, dětské rybičce, a zamával jí čepelí vý

hružně před očima. Zranit ji nechtěl, jenom vyděsit, aby zkrotla. Jenže jak sebou zmítala, škrábl ji ostřím

vlastně, ona sama se škrábla, kdyby dala pokoj a hezky ležela, nic by se nestalo. Takhle jí zase chvíli musel zatlačit na krk, až znehybněla a on se polekal.

K souloži nakonec nedošlo, už na ni neměl myšlenky, utekl domů.

Na dotaz, kde se naučil chvat zvaný kravata, krčil rameny. Buď opravdu nevěděl, nebo nechtěl povědět.

Bůhví proč. Každopádně zarytě tvrdil, že na něj přišel dočista sám. „Věděl jsem, jak se kravata dělá, a pou

žíval jsem ji proto, že když vezmu holku za krk, můžu ji snadno povalit na zem,“ vykládal prosťáček vyšetřovatelům nadšeně. „Sám jsem na to přišel, že to tak funguje!”

Jednoznačně ovšem tvrdil, a pevně vytrval na svém v průběhu celého vyšetřování, že žádné ze tří dívek nestrkal do pochvy žádné předměty, jen „té s deštní

kem” snad dovnitř strkal prsty. Zranění zavražděné Lídy tady zůstalo tak trochu záhadou…

Přepadení Josef nikdy dopředu neplánoval. Jenomže když byl na diskotéce a díval se na děvčata, dostával chuť na soulož. A tak si ji chtěl tedy dopřát

a hned…

Josef Kubík pocházel ze slušné, bohabojné rodiny, starší sestra vystudovala dokonce medicínu a v okresním špitále si vydobyla pověst doktorky se zlatým srdcem i rukama. Pepa se nepovedl, učil se bídně, ale zato byl hodný. Šel na zedníka, ale nedoučil se. Pracoval pak na stavbě jako pomocný dělník, polír si ho docela cenil: když ho postavil k sebeprotivnější práci, mohl se spolehnout, že ji kluk udělá, což prý se nedá prohlásit o většině jiných zaměstnanců firmy.

Vrahův intelekt, jímž se odborně zabýval soudní znalec z oboru psychologie, se pohyboval na horní hranici podprůměru.

„Prosťáček boží,” vyjádřila se Pepova bývalá třídní učitelka z devítiletky. „Vyšel z osmé, ale byl to v jádru hodný kluk.

Nepral se, nevyrušoval, jenom se většinou díval z okna…“ Podle dalších znalců, sexuologa a psychiatra, netrpěl Josef Kubík žádnou duševní nemocí, shledali však u něj nepochybnou patologickou sexuální agresivitu se zaměřením na dospívající dívky. Deviace, již u něj nalezli, nezapřela sadistické rysy a prvky psychosexuální nezralosti. Snížila dosti podstatně jeho schopnost ovládací, jež však ani během činu nevymizela zcela. Neovlivnila ovšem vrahovu schopnost rozpoznávací: věděl tedy, že páše něco zlého, nesprávného, ale nedokázal odolat…

Vlastně měl smůlu, že všechny své zločiny spáchal už jako „dospělý”: první z nich týden po svých osmnáctých narozeninách. Kdyby mu osmnáct ještě nebylo, mohl by u soudu dostat maximálně deset let.

Takhle mu senát vyměřil patnáct roků, jež prožije za mřížemi a až se před ním brány kriminálu otevřou, následuje další časově neurčená době ústavního psychiatrickosexuologického léčení. Z léčebny je už ale snadné vyrazit do svůdného světa za branami, kde čeká tolik žádoucích dívek. Kdo pacienta zadrží?

Pavilon je zamčený, ale v noci ho mnohdy hlídá jediná sestra…

Bohumíl Lipert

Čekání na hvězdu

Na rozkopaném lůžku se zmuchlaným prostěradlem a odhozenou přikrývkou ležela dvě lesklá, potem smáčená těla. Mladý muž a ještě mladší žena hlasitě oddechovali a ani jeden z nich nebyl schopen pronést souvislou větu. V malém panelákovém pokoji ukazoval teploměr hodně přes třicet stupňů Celsia, a to se slunce opíralo do velkého okna pouze v dopoledních hodinách. Jenomže léto bylo tentokrát až příliš vyda

řené a vedra panovala i ve dnech, kdy se sluneční svit prodíral přes mraky jen s obtížemi.

„Teče už konečně teplá voda?“ zajímalo Marcelu a zvedla se na loktech.

„Ještě ne,“ odpověděl Luboš a otřel si mokré ruce do povlaku polštáře. „Zítra to spustí. Snad…“ Přemýšlel o tom, že dřív nemělo sídliště teplou vodu většinou po oba prázdninové měsíce a nedalo se s tím nic dě

lat, a teď, když montéři stihnou revizi i opravy během týdne, zdá se těch sedm dní málem nekonečných.

„Ona v tomhle pařáku je studená stejně spíš vlažná,“

ujišťoval Luboš Marcelu a položil jí dlaň na břicho.

„Dej pokoj,” namítla nespokojeně.

„Před pár minutami ti to nevadilo.”

„Jenomže to bylo naposledy,” řekla Marcela po chvíli a opustila postel. „S tímhle,” dala si do úst cigaretu, „taky přestanu.” Zapálila si a vyfoukla oblak dýmu.

„Co bylo naposledy?” zeptal se Luboš nechápavě.

„Ty se na mě chceš vykašlat?”

„To jsem měla udělat už dávno.” Marcela se posadila do křesla, aniž by spěchala s oblékáním. „Teď už je pozdě.”

„Potom ti nerozumím.” Luboš ležel na zádech a díval se do stropu.

„Naposledy jsme byli takhle divocí, chápeš?14

„Ne,“ přiznal Luboš po pravdě. Na Marcele totiž ze všeho nejvíc obdivoval její snadno vyprovokovatelnou vášeň. Když už se začala milovat, nikdy si nedokázala zachovat chladnou hlavu, prostě nepřicházelo u ní v úvahu, aby se milostnému aktu neodevzdala celá.

„Nechceme přece ublížit miminku.” Uhasila cigaretu v obrovském popelníku a odešla do koupelny.

„Cože?“ ozval se po chvíli Luboš, ale Marcela ho už neslyšela. Roztočila kohoutek se studenou vodou, ujistila se, že z něj skutečně neprýští žádná ledová tříšť, přepnula baterii na sprchu a postavila se do vany. Nastavila vlažnému osvěžení obličej a prsa. Nehýbala se. Voda jí stékala po celém těle a odplavovala pot i předcházející vyčerpání. Nebylo to vůbec špatné…

Vrátila se do pokoje obtočená velkou osuškou.

„Nemám uvařit kafe?“ zeptala se Luboše a otevřela dveře do malé kuchyňky, odkud se dalo projít na chodbu. Víc místností kromě toalety už byt neměl.

Celkově měřil třicet pět čtverečních metrů. Luboš vždycky tvrdil, že mu dá dost práce, aby se v něm dokázal směstnat sám.

„Padlo něco o miminku…“ Natáhl na sebe slipy, jelikož nahý si najednou připadal jako snadno zranitelný.

„Vtipy podobného druhu nemám rád, a ty to víš moc dobře,“ pronesl temně.

„Vím,“ zatvářila se Marcela chápavě. „Jenomže já ti nevykládám anekdoty. Jsem prostě v jiném stavu. A ty by ses tomu neměl divit. Cožpak tys používáš antikoncepci?”

„Ty taky ne,“ bránil se Luboš. „A vycházelo nám to přece zatraceně dlouho.”

„Až se ucho utrhne,” jen zdánlivě nesouvisle pronesla Marcela.

„Ty jsi byla u doktora, že to můžeš tak na beton tvrdit?” Luboš stále nemohl uvěřit ničemu z toho, co se před okamžikem dozvěděl.

„V tomhle ohledu žiješ sto let za opicemi,” mávla nad ním Marcela rukou. „Koupila jsem si v lékárně tři babytesty. Každý jiný, aby bylo jasné. A všechny dopadly pozitivně. Jsem prostě v tom. Doktor mi to už jenom potvrdí.”

Luboš hodnou dobu mlčel, jen se na Marcelu díval.

Teprve když napočítal do padesáti, řekl: „Co hodláš dělat?”

„V žádném případě nepůjdu na potrat,” řekla Marcela klidně. „V tom jsem si udělala pořádek už dávno. A když mluvím o potratu, mám na mysli i miniinterrupci.

Zkrátka a dobře si dítě nechám

„A to se mě ani nezeptáš, co si o tom myslím?” divil se Luboš. „Nezajímá tě, jaký mám na celou věc ná

zor?”

„Představ si, že nezeptám,” odpověděla Marcela téměř vesele. „Tohle se tě totiž netýká. Nebo týká, jak se to vezme… Nenutím tě k sňatku. Zvlášť když pořád říkáš, že na ženění nejsi ještě dost zralý. Ale něco mi říct musíš: zda budeme žít spolu alespoň jako druh a družka, či nikoli. Ve druhém případě bys mi platil alimenty. Nemám tak velký příjem, abych si mohla dovolit dělat frajerku a nechtít je. Ne kvůli sobě… Já tvoje peníze potřebovat nebudu. Tvoje dítě ano. A to je všechno,” znovu se rozesmála Marcela.

„Tak z toho nedělejme tragédii. Když to přežila i moje máma, a z té jsem měla velkou obavu!”

„Co říkala?” zeptal se Luboš, aniž by ho to zajímalo.

„Že už mám na dítě věk.”

„Je ti dvaadvacet,” nesouhlasil Luboš.

„Máma mě měla v devatenácti.”

„O to nakonec nejde. Jak bych to jenom… Vezmeme se. Konečně, jak dlouho spolu chodíme?”

„Dva roky.” Marcela by to dokázala spočítat na mě

síce, týdny a dny. „I když jsme se při tom moc nenachodili… Ani do kina se ti většinou nechtělo. Nebo na diskotéku… V posteli, tam jsme byli pořád, to ano,”

uvažovala nahlas.

„Problém je v tom,“ přeslechl Luboš předchozí poznámku, „že v tomhle bytu se ve třech utlučeme.”

„Táta nám dá osmdesát tisíc. Slíbil mi to. Za ty pení

ze a ten hle byt si pořídíme klidně třípokoják s lodžií.

Aby bylo kam dávat kočárek,“ zamyslela se Marcela.

„To jo, ale…“

„Žádné ale, Luboši,“ odmítla Marcela pochybnosti.

„Budanebo. Nic mezi tím. Jestli si mě nechceš vzít, klidně to řekni. Tohle totiž potřebuju vědět naprosto přesně.”

„Stačí ti svatba do dvou měsíců?” přistoupil Luboš k Marcele a rozvázal uzel na osušce.

„To by se mi moc líbilo,” nebránila se Marcela a couvala k posteli, kterou opustila před necelou půlhodinou…

Luboš šel pomalu z centra města k sídlišti na jeho okraji. Nepamatoval si, že by tuhle cestu někdy absolvoval po svých. Pokud nejel autobusem, znamenalo to, že si vzal do města auto. Nedělal to často. Tvrdil, že je škoda vyhazovat peníze za benzin, když má jako automechanik zaměstnaný v dopravním podniku jízdenku zadarmo.

Domů mu zbýval nanejvýš kilometr cesty. Nevěřil však tomu, že by ho zvládl v přítomnosti lepších myš

lenek, než jaké se mu do této chvíle honily hlavou.

Musel Marcelu nejenom doprovodit, ale vypít s jejími rodiči kávu. Dvakrát nebo třikrát už u nich byl, jenomže dneska večer to mělo úplně jinou atmosféru.

Čekali, až se vyjádří. A jeho najednou napadlo, že by s sebou měl mít alespoň kytku pro Marcelinu matku.

Mlčel proto jako zařezaný. Oni se tomu nedivili. Jindy toho nenamluvil o moc víc.

Trapnou situaci zachraňovala Marcela. Oznámila rodičům, že se bude vdávat. Matka si zabrečela, otec měl taky v očích vlhko, ale pochlapil se, poklepal Lubošovi po rameni a ocenil, že se zachoval jako charakter.

Luboš na to musel něco říci, a tak ze sebe vysoukal, že by to samosebou oznámil sám a alespoň trochu slavnostně. Byli rádi, že si ji chce vzít. On už takovou radost neměl. Po pravdě řečeno, nejraději by se ani neviděl. Za celé dva roky, co Marcelu zná, si ani jednou nepřipustil, že by s ní mohl natrvalo bydlet.

O svatbě ani nemluvě… Vždyť ona byla taková…

Strašná!

Pomalu se ploužil po horkem rozpáleném asfaltovém chodníku. Jenom ty její neučesatelné vlasy. Má je jako hřebíky. Oškubané navíc na kluka. Ještě že má malou hlavu… Jenomže vzhledem k ní a k vlasům nosí nemožně ohromné brýle. Jiná by si pořídila kontaktní čočky, ale ona ne. Prý jí brýle lip vyhovují. Ale jak v nich vypadá! Zvlášť když se ani nelíčí. Tvrdí, že to neumí, a rozhodně nekecá. Párkrát to zkusila a vypadala ještě daleko hůř, než když si jenom přemázne ústa rtěnkou, pokud na to nezapomene… Ňadra má krásná. To se musí nechat. A postavu jako celek taky, pokud je ale oblečená v kalhotách. Figuru má štíhlou, ale tak nějak pěkně, rozhodně nepatří k vychrtlým tyčkám, u nichž si člověk všimne nápadně vystouplých klíčních kostí dřív než poprsí. Jenomže nohy má křivější o trochu víc, než by si u své manželky představoval. Doporučil jí jednou místo sukní kalhoty a ona od t é doby nic jiného nenosí…

Seznámili se v práci. Chodil k ní do skladu fasovat náhradní díly a materiál. Žádnou ženskou tenkrát neměl. Dlouhonohá a dlouhovlasá blondýna z účtárny, o kterou se několik týdnů pokoušel a nedostal ji ani do vinárny na skleničku červeného, mu dala na jeho vkus až příliš nevybíravým způsobem najevo, že ji jeho nadbíhání obtěžuje. Jestli s tím okamžitě nepřestane, poví o jeho nepracovních zájmech provozovaných v pracovní době hlavnímu inženýrovi a ten už se postará, aby… Teprve potom se dozvěděl, že kráska chodí právě s oním inženýrem. Nechápal, co na něm vidí zajímavého. Vždyť to byl kluk jako každý jiný, o rok starší než Luboš. A vysokoškolák… V tom spočíval veškerý rozdíl mezi nimi. Alespoň o tom byl přesvědčen. Dost ho to tenkrát vzalo. Za několik dní měl oslavit čtyřiadvacáté narozeniny a představoval si, jaké by to bylo krásné, kdyby…

Nestalo se poprvé, že dopadl právě takhle. Dívky, o které doopravdy stál, ho většinou odmítaly. Metody, jichž při tom používaly, se v jednotlivých případech lišily, ale výsledek to nikterak neovlivnilo. A ten byl zcela jednoznačný. Bohužel v jeho neprospěch.

Mnohokrát se prohlížel v zrcadle a snažil se zjistit, kde je chyba. Jednu dobu si myslel, že vězí v jeho nepropracovaných svalech. Začal s kondiční kulturistikou. Na vojně na to měl dost času a posilovnu k tomu. Většinou v ní cvičil sám. Kluci šli v době volna raději na pivo než pod činky.

Očekávaný efekt se však nedostavil.

Byl z toho dost špatný. V létě na plovárně se za ním sice ohlédla nejedna atraktivní dívka, ale zájem o jeho osobu opadl, sotva se pokusil navázat konverzaci a když v ní po počátečních úvodních a nacvičených frázích pokračoval. Na řeči nikdy nebyl. Ne že by si nedokázal vymyslet neskutečné pitomosti, jak to dělali jeho kamarádi. Nejednou se totiž přesvědčil, že děvčata se při nich docela baví, že je jim vlastně jedno, co kluci vyprávějí, podstatné je, aby nemlčeli! Jenomže tohle on neuměl. Styděl se pitvořit a dělat ze sebe ještě většího pitomce, než za jakého se pova

žoval. Nikdy by ho ani nenapadlo pokusit se o dobý

vání mladých učitelek, advokátek či lékařek. Nenosil hlavu až tak vysoko. Přesto s hrůzou zjišťoval, že pro mnoho hezkých prodavaček je jeho výuční list málo.

Alespoň polovina z nich patrně předpokládala, že si vezme známého zpěváka z některé ještě známější skupiny, ty realističtější pak myslely na podnikatele a majitele. Samozřejmě mladé a krásné…

A on měl vlastně podobné představy. Stále u něj ví

tězily magazínově a televizně nádherné blondýnky.

Přesto skončil vždycky u takových, jako byla Marcela.

Zdaleka ne tak hezkých a možnp i proto povolnějších.

Vždyť i tyhle holky si chtěly užívat života… S Marcelou to však bylo přece jenom poněkud jiné. Už proto, že s ní vydržel chodit celé dva roky. A pak také z toho důvodu, že Marcela se velice ráda milovala. To, co poznal s ní, nikdy předtím neprožil. Nebyla nějak zvlášť zkušená a kluky nestřídala. Spíš naopak. Ale oč byla přírodou ošizena na obličeji, to jí bylo vynahrazeno obrovským darem tisícerých vášní. Výsledek byl strhující.

Jenomže to nebyla dlouhovláska. Jemná a krásná už vůbec ne. Možná věrná a určitě hodná, ale stačí to?

Teď byla navíc těhotná.

Zastavil se a v duchu uvažoval, co řeknou Marcele kamarádi, až jim ji představí. Před ní jistě nic špatné

ho, ale potom… Vždyť ji skoro nikdo z nich neznal.

Dával si pozor, aby je spolu příliš často neviděli.

Dva vystrašení mladí lidé poposedávali na chodbě před kancelářemi vyšetřovatelů a čekali, až písařky přepíší jejich výpovědi, oni si je přečtou, podepíší a konečně odtud vypadnou. Policisté je tu drželi už čtyři hodiny a stále se neměli k tomu, aby je propustili.

Špitali si, že najdouli příště mrtvolu, raději se otočí na podpatku a zmizí. Pokud to dokáží…

Oba byli krátce plnoletí a žádný z nich neměl k dispozici byt, v němž by se mohli scházet. A tak se z nich stali z donucení turisté po blízkém okolí města.

Zrovna dnes se šli podívat na krásné místo vzdálené jen pár minut od konečné stanice městského autobusu, kde do dvou let měly vyrůst vily a rodinné domky postavené na klíč. Dáš čtyři a půl milionu a nemusíš se starat. Jen si vybereš barvu dlaždic a tvar umyvadla… Tak nějak zněly inzeráty. Chtěli vidět, zda by jim poloha parcel vyhovovala, kdyby už byli manželé a měli tu trochu peněz…

Hned nahoře pod lesem, kde by se jim líbilo nejvíc, našli mrtvolu. Ležela na břiše a měla krátké vlasy a dlouhé plátěné kalhoty. Podle nich poznali, že mrtvá je žena. J když v první chvíli na smrt nemysleli. Spíš na nevolnost. Nebo obyčejný spánek člověka, který neví, kde by hlavu složil. Po pár vteřinách to ale vypadalo jinak. Hůř… A proto se dívka, jež se co nevidět měla pyšnit diplomem zdravotní sestry, shýbla a pokusila se nahmatat krční tepnu. Místo ní našla doširoka rozšklebenou krvavou ránu. Neviděla ji, ale cítila. A začala strašně křičet…

Běželi na policii, ti je přivezli nazpět… Vše bylo na svém místě, tělo i kabela. Zda v ní něco je? Nedívali se.

Nezdálo se, že by se v kabelce někdo přehraboval.

Všechno, co v ní mladé ženy zpravidla nosí, tam bylo.

Občanský průkaz, průkazka ke vstupu do podniku, průkazka na autobus, klíče, rtěnka, hřeben… Ale kromě toho i vkladní knížka, v níž bylo zrovna dnes vybráno osmdesát tisíc korun. Doktor výjezdové skupiny tvrdil, že zamilovaný pár našel mrtvou asi za dvě až tři hodiny po vraždě.

Totožnost podřezané a pobodané ženy nebyla vzhledem k několika průkazům pro kriminalisty tajemstvím. Marcela… Mluvili s jejími rodiči. Žádný se do toho nehrnul dobrovolně. V jejich profesi snad neexistuje nic horšího než výslechy pozůstalých. A dozvě

děli se o vkladní knížce, o Lubošovi a chystané svatbě.

„Chtěli měnit byt a potřebovali doplatit.”

Úřednice v místní spořitelně si byla naprosto jistá: „Nepřišla sama. Určitě ne. Byl s ní asi pětadvacetiletý mladý muž. Popis, ano… To je těžké. Zkusím to. Ale čím začnu? Víte, vypadal jako konfekční typ. Naprosto tuctový, naprosto nenápadný. Ani hezký, ani ošklivý. Nijaký… Že to nestačí?Tak tedy…“

Kdyby Marcelu někdo zavraždil kdekoli jinde, kriminalisté by si mysleli, že jde o loupežnou vraždu. Nebo by tu možnost přijali alespoň jako jednu z verzí. Ztratilo se přece osmdesát tisíc. Ale Marcela by se asi jen těžko dala vylákat neznámým člověkem do nezná

mých míst. A rozhodně byla zavražděna tam, kde ji našli. Nikdo ji odnikud nepřivezl…

Když uviděli Luboše, měli před sebou portrét vykreslený úřednicí ze spořitelny. Jenomže mladý muž přísahal, že od chvíle, kdy se vrátil z práce, neopustil byt…

Kdosi navrhl rekognici. Úřednice ho přece pozná…

Vyšetřovatel s tím souhlasil. Ale nepospíchal: „Získá

me pouze jistotu, že byl ve spořitelně. Nic jiného mu tím nedokážeme. Kdežto když ho vezmeme tam, kde bylo děvče zavražděno, a ještě přivedeme psa… Má

me přece pachové konzervy z místa činu?“

Luboš se přiznal ve chvíli, kdy se na něj německý ovčák Nero rozštěkal a naježil srst neskrývanou zlobou.

„Já to ale neudělal kvůli penězům! Ty vás měly dostat na falešnou stopu. Mám je všechny doma… Já prostě Marcelu nechtěl! Chtěl jsem nějakou hezčí…“

„Hvězdu?14 zeptal se vyšetřovatel. Luboš kývl: „Na nějakou bych si počkal.

Co se čekání týče, dostal k němu Luboš šanci.

Trestní senát ho v hlavním líčení odsoudil k trestu odnětí svobody na dvanáct let. Polehčující okolností pro něho bylo přiznání, lítost nad činem a spolupráce se všemi orgány činnými v trestním řízení.

Soud vzal při rozhodování v úvahu i skutečnost, která vyšla najevo při soudní pitvě: zavražděná nebyla v jiném stavu. Není jasné, a už se to objasnit nepodaří, zda si skutečně dělala babytesty údajně zakoupené v lékárně. Odborníci však tvrdí, že ty zpravidla neselhávají. Jeden možná, ale nikoli všechny tři…

Odpůrci tohoto tvrzení však namítali, že Marcela by přece neinformovala mylně rodiče, když už by si z ryze účelových důvodů vymyslela těhotenství pro Luboše.

Jak to bylo doopravdy, to už se patrně nikdy nezjistí.

Neexistující těhotenství se však stalo rozbuškou, která iniciovala vraždu.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.